Evangelium pravdy
Do rozsáhlé sbírky gnostických spisů, které byly krátce po druhé světové válce objeveny v Nag Hammádí, patří text označovaný jako 'Evangelium pravdy'. Řeckou (případně syrskou) předlohou koptského překladu bylo pravděpodobně dílo alexandrijského gnostika Valentina nebo některého z jeho žáků. Chronologicky tak můžeme vznik spisu zařadit někam do poloviny 2. století, přesněji mezi roky 140 a 180, kdy bylo gnostické vnímání v křesťanské církvi ještě živé a značně rozšířené.
Slovo 'gnóze' je odvozeno od řeckého 'gnósis' - poznání, známost. Gnostik je tedy člověk, který usiluje o poznání, o mystickou a důvěrnou známost podstaty Boha i světa. Stvořitel je ve shodě s gnostickou tradicí ztotožněn s Omylem (řec. Plané).
O Evangeliu pravdy se zmiňuje Irenej z Lyonu (cca 150-202). Někteří badatelé soudí, že Irenej měl na mysli jiný apokryf se stejným názvem. Text obsahuje množství paralel k Tomášovu a Janovu evangeliu a je blízký gnosticky pojatému křesťanství, jež zastupoval například Kléméns Alexandrijský (150-215).
1 1 Evangelium pravdy je radostí pro ty, kterým se od Otce pravdy dostalo přízně, aby jej poznali mocí Slova. 2 Toho Slova, které přišlo z Plnosti; Slova, které existuje v Mysli a Duchu Otce a je tím, o němž se říká, že je Spasitel; neboť to je jméno díla, které má vykonat 3 pro spásu těch, kteří Otce neznali. Neboť názvem (...) evangelia je zjevení naděje; protože zde naleznou všichni, kdo hledají Otce. 4 Plnost se totiž obrátila k tomu, z něhož vyšla. A Plnost přebývá v něm, v nepostižitelném, neuchopitelném, který je výše než každá myšlenka. 5 Neznámost Otce vytvořila strach a paniku. Strach potom zhoustnul jako mlha, takže nikdo nebyl schopen prohlédnout. Proto Omyl získal moc. 6 Utvořil pro sebe hmotu a to bláznivě, protože nepoznal pravdu. Zabydlel se ve výtvoru, který se snažil připodobnit 7 ke kráse pravdy, kterou sám nepochopil. To však nebylo pokořením pro toho, jenž je neobsáhnutelný a nepojatelný, neboť to bylo nicotou, strachem, zapomněním a stvořením klamu. 8 Za to pravda je ustálená, neproměnná, neotřesitelná a dokonale krásná. Proto pohrdejte Omylem.
9 Omyl nemá kořen. Zabydlel se v mlze, ve zkaleném vztahu k Otci. Tím, že existuje, tvoří díla zapomnění a strachu, aby skrze ně dosáhl a zotročil všechny, 10 kteří jsou mezi.
To, že se Omyl zapomněl, nebylo zjevné, neboť zapomenutí u Otce neexistovalo. 11 Zapomenutí nevzniklo u Otce, i když samozřejmě začalo existovat kvůli němu. To, co v Otci opravdu vzniká, je gnóze. 12 Gnóze se objevila proto, aby se rozplynulo zapomnění a aby byl Otec poznán. Neboť bylo zapomnění a nebyl znám Otec. Když je Otec poznán, 13 tehdy zapomnění okamžitě přestává existovat.
Toto je evangelium toho, jehož hledají; evangelium, které z milosti Otce 14 projevil jako skryté mystérium zasvěceným; evangelium Ježíše Krista. Následkem zapomnění přebývali v temnotě, ale on je osvítil, ukázal jim cestu; 15 a tou cestou, o které je poučil, je pravda. Proto se na něho Omyl rozhněval, pronásledoval ho a utiskoval, vystavil ho nebezpečí a přibil na dřevo kříže. 16 Stal se plodem poznání Otce, který neztratil ty, kdo ho přijali. Těm, kteří ho přijali, těm dal, aby se mohli radovat z tohoto odkrytí. 17 On je nalezl v sobě a oni v sobě nalezli jeho, neobsáhnutelného a neuchopitelného, dokonalého Otce, ve kterém je Plnost 18 a kterého Plnost potřebuje, neboť pojal její dokonalost v sobě a nevydal ji světu. Otec nebyl závistivý. 19 Cožpak mohla být závist mezi ním a jeho údy? 20 Neboť kdyby některá sféra toho druhu přijala jeho dokonalost, nemohli by lidé přicházet k Otci; k tomu, který pojal jejich dokonalost v sobě samém, a který jim dokonalost dává proto, 21 aby se k němu vrátili s jediným dokonalým poznáním.
Otec, který Plnost stvořil, má Plnost v sobě a Plnost ho potřebovala stejně jako ten, 22 koho někteří neznají a který chce, aby ho poznali, a aby jej milovali. 23 Proto se stal Kristus klidným a věrným prostředníkem. Neboť co potřebovala Plnost ne-li poznání Otce?
2 1 Veřejně vstoupil do školy, pronesl řeč a choval se jako učitel. Přišli k němu někteří, kteří se považovali za moudré. Pokoušeli ho, ale on je zahanbil, neboť byli pošetilí. 2 Nenáviděli ho, protože to nebyli lidé skutečně moudří. Po nich k němu přistoupily malé děti. Těm patří poznání Otce. 3 Když zesílili, přijali učení o způsobech Otcova projevu. Poznali a byli poznáni, došli cti a vzdali čest. 4 V jejich srdcích se zjevila živá Kniha žijících, která byla napsána v Mysli a Duchu Otce. 5 Kniha se před sestoupením Plnosti nachází v tom, který je neuchopitelný. Takovou Knihu není nikdo schopen pochopit, 6 protože tomu, kdo by ji vzal, je uloženo zemřít. Nikdo z těch, kdo uvěřili ve spásu, nemůže být projeven, dokud se nezjeví právě ona Kniha. 7 Proto se stal milosrdný a věrný Ježíš trpícím, proto přijal bolest, proto přijal i tuto Knihu, neboť ví, že jeho život je životem pro mnohé.
8 Tak, jako je majetek zemřelého pána domu ukrytý, dokud nedojde k otevření jeho odkazu, tak také zůstává ukrytá Plnost, dokud je Otec Plnosti neviditelný. 9 On je jsoucí sám ze sebe. Z něho pochází každá sféra. Právě proto se zjevil Ježíš. Vzal onu Knihu na sebe, 10 byl přibit na dřevo kříže a z kříže oznámil to, co mu bylo Otcem svěřeno. Jaká velkolepá nauka, nauka takové Vznešenosti. Sám sebe ponížil až k smrti, 11 aby na sebe oblékl věčný život. Poté, co ze sebe sňal hadry podléhající zkáze, oblékl nesmrtelnost a tu mu nikdo nemůže vzít.
Vešel do nicotných sfér, 12 jež náležejí k děsu. Prošel mezi těmi, kteří byly následkem zapomnění nazí. On je tou známostí a dokonalostí, on kázal, co je v srdci, 13 aby poučil všechny, kdož přijmou nauku. Ti, kdo ji přijmou, jsou živí, vepsaní do Knihy života. 14 Přijímají učení skrze sebe sama. Jsou přijati Otcem, neboť se vrátili k němu zpět.
Jelikož je dokonalá Plnost v Otci, 15 je třeba, aby se k němu Plnost povznesla. Vždyť poznávající přijímá obvykle to, co je jeho a přitahuje to k sobě. Ten však, kdo je bez gnóze, 16 je nicotný, a jeho nicota je veliká, neboť mu chybí i to, co jej má zdokonalit. Protože se dokonalá Plnost nachází v Otci, 17 je nutné, aby se Plnost k němu povznesla a aby každý dostal, co mu náleží.
Některé, jejichž jména znal předem, 18 kteří z něho pocházejí a které nakonec povolal, ty také nejdříve zapsal, aby je připravil. Kdokoliv má gnózi, je tedy tím, jehož jméno Otec vyslovil. 19 Není gnostikem, pokud jeho jméno nebylo vysloveno. Jistě, jak by někdo mohl slyšet, když jeho jméno nebylo vysloveno? 20 Ten, kdo až do konce není gnostikem, je výtvorem zapomnění a bude spolu se zapomněním zavržen. Když je tomu tak, proč tedy pohrdaní nemají svá jména? 21 Proč nejsou poznáni jménem?
Každý, kdo má gnózi, je probuzen někým shora, 22 slyší zavolání, odpovídá a obrací se k volajícímu. Vystoupí k němu a tehdy pochopí, jakým způsobem byl poznán. 23 Jelikož má gnózi, naplňuje vůli toho, který ho pozval. Touží se mu připodobnit a nachází spočinutí. Je pro něj předurčeno jméno Jediného. Každý, kdo tímto způsobem získá gnózi, 24 ví, odkud přišel a kam půjde. Poznává, stejně jako ten, kdo se opil a posléze vystřízlivěl ze svého omámení. Poznává, že nalezl, co mu náleží.
3 1 Mnohé odvrátil od Omylu, zašel dokonce do těch jeho sfér, které oni sami opustili, jakmile přijali Omyl namísto hlubiny Otce, 2 který obsahuje každou sféru a sám není ničím obsažen. Bylo to velice podivné, že negnostici byli u Otce, ale nepochopili jej. 3 Byli schopni sami odejít, ale nebyli schopni ho pochopit. Přebývali sice u něho, ale poznat ho nedokázali. Neboť to nebyla jeho vůle. 4 Zjevil se ve své gnózi, se kterou jsou veškeré projevy sjednoceny. Taková je tedy gnóze živé Knihy, kterou ukázal sférám 5 na konci svého (...) ponížení on, který je zjevuje (...)
Nejsou to litery hlásek nebo písma, 6 kdo byl zbaven svého zvuku, takže by ten, kdo čte, myslel na nicotné. Jsou to litery pravdy. 7 Vyslovují je pouze ti, kdož je znají. Stejně, jako je Kniha dokonalá, je dokonalá každá litera, neboť pravdou je, že litery byly zapsány Jednotou. 8 Napsal je Otec, aby ho skrze litery sféry poznaly.
Když se Otcova Moudrost zaměstnává Slovem, 9 tehdy se hlásá jeho učení. Otcova gnóze se zjevila a úcta k němu je korunou na jeho hlavě. 10 Vyvýšila jej jeho Vznešenost, jeho radost je s ním spojená. Objevil se jeho obraz, jeho spočinutí se v něm uzavřelo, 11 jeho láska se skrze něj stala tělem a jeho důvěra ho obklopila. Otcovo Slovo pochází z Plnosti, 12 neboť je plodem jeho srdce a výrazem jeho vůle. Slovo pak posiluje Plnost, vybírá ji 13 a ještě víc ji očišťuje tím, že samo přebírá výraz Plnosti. Ježíš nekonečné sladkosti ji navrací k Otci a k Matce.
Otec odkrývá svoje lůno. 14 Jeho lůnem je Svatý duch, který zjevuje jeho skrytost. Touto skrytostí je jeho Syn. 15 Skrze milosrdenství Otce sféry poznaly, že jediným způsobem, jak přestat trpět hledáním Otce, je spočinutí v něm samotném. Poznaly totiž, že sám Otec je spočinutím.
16 Když Syn odstranil nedostatek, opustil šat. Jeho šatem je svět, ve kterém sloužil. 17 Místo, kde je nenávist a nesoulad, trpí nedostatkem. Zato místo, které je Jednotou, je dokonalé. Nedostatek vznikl tím, že nebyl znám Otec. 18 Jakmile je tedy Otec poznán, nebude už od té chvíle nedostatku. Je to tak, jako když se sama od sebe rozplyne nevědomost toho, kdo poznává. Jako když se rozplyne temnota, objeví-li se světlo, 19 tak nedostatek zaniká působením dokonalosti. Od té chvíle se už šat neobjevuje, 20 ale rozplývá se a slučuje s Jednotou. Dokud Jednota nezdokonalí prostor, zůstávají jejich díla současně jedno v druhém. 21 Skrze Jednotu nalezne každý sám sebe. Skrze gnózi se očistí z mnohosti k Jednotě. 22 Do sebe samého po vzoru ohně vstřebá hmotu a tak díky životu zanikne smrt, stejně jako díky světlu temnota. 23 Jelikož se to stalo každému z nás, máme pečovat o všechno, aby se tento dům stal svatým a tichým domem Jednoty.
24 Podobné je to s těmi, kdo opustili sídla, ve kterých měli poničené nádoby, které pak rozbili. 25 Pán domu neoplakával škodu, když byly namísto těch poničených nádob dány plné, ale radoval se z těch, 26 které budou zdokonaleny. To je totiž soud, který přišel shora 27 a který každého posoudil. Je to dvojsečně vykovaný meč k roztínání na obě strany. Jakmile se zjevilo Slovo, 28 které se nachází v srdci svých hlasatelů, nastalo mezi nádobami veliké vzrušení. A nebyl to pouhý zvuk, neboť to Slovo se stalo tělem. 29 O některých z nich se ukázalo, že jsou prázdné, o jiných, že jsou naplněné. Neboť některé o sebe dbaly, a jiné se vyvrátily. Některé byly vyčištěny a jiné rozbity.
30 Veškeré prostory se pohnuly a zachvěly, neboť nemají trvalost ani stálé postavení. Omyl se vyděsil 31 a nevěděl, co si má počít. Je smutný a naříká, neboť ničemu nerozumí. 32 Omyl se zjevil jako nicotný, protože v sobě nic neobsahuje, a protože se k němu blíží poznání, které Omyl ničí i se všemi jeho projevy. Když se ukázala pravda, veškeré její projevy ji poznaly. 33 Pozdravily Otce v pravdě a dokonalé moci, která je spojuje s Otcem. Neboť pravdu miluje každý. Pravda, to jsou ústa Otce a jeho jazykem je Svatý duch. Ten, kdo se spojuje s pravdou, 34 spojuje se s ústy Otce a svým jazykem přijímá Svatého ducha.
4 1 Takové je zjevení Otce a zviditelnění jeho sfér. Zjevil to, co je v něm ukryto, a tím vysvětlil sám sebe. Neboť kdo existuje 2 ne-li Otec sám? Veškeré sféry jsou jeho projevy. Jeho poznaly, neboť z něho vyšly jako děti, které pocházejí z dokonalého člověka. 3 Pochopily, že doposud ještě nepřijaly tvar, ani nedostaly jméno. Jméno dává Otec každému zvlášť. 4 Obdržely tvar z poznání Otce, ale přestože jsou jeho srdcem, nechápou ho. Otec je ovšem dokonalý. 5 Zná všechny sféry, které se v něm nacházejí a kdykoliv chce, nechává toho, koho chce, vstoupit do zjevu. Udělí mu jméno a tvar. 6 Tím, že dává jméno, povolává k existenci.
Někteří se ještě neuskutečnili a tak ani neznají toho, který je stvořil. Netvrdím, že když se ještě neuskutečnili, 7 jsou ničím, nýbrž, že jsou v tom, 8 který je zatouží povolat do Bytí a který si přeje, aby k tomu nadešel příhodný čas. 9 Dříve, než se cokoliv zjevilo, on věděl, co z toho vznikne, zatímco plod, který se doposud neukázal, neví nic a ani nic nečiní. 10 Podobně i každá sféra pochází z Bytí a sama existuje v Otci, 11 který ji z nebytí povolal. Co však nemá kořen, nemá ani plod, ale přesto si o sobě myslí: 12 "Já existuji" (...) Takový bude zrušen. Co nikdy nevzniklo, také nebude nikdy existovat. 13 Po čem však touží ten, který si o sobě myslí: "Já existuji"? Takový je poněkud podobný stínům a přeludům noci. Jakmile jen trochu zazáří světlo, 14 soudí obvykle každý, koho opanoval strach, že to nic nebylo. Omyl se snaží udržet nevědomost o Otci, 15 jehož nespatřili, neboť jim Omyl nahnal strach, způsobil chvění, slabost, vnitřní rozklad a rozpolcenost.
16 Jak veliká to byla iluze a působiště nicotných hloupostí, když se lidé pohroužili jako by do spánku 17 a objevovali se v hrůzných snech. A tak jsou buď někde na útěku, nebo jsou bezmocně vydaní k pronásledování od jiných, nebo upadají do různých rozbrojů, 18 nebo dávají rány druhým, nebo padají z vysokého místa, nebo se bez křídel vznášejí v povětří. 19 Jindy zase jakoby je někdo zabíjel, i když není nikoho, kdo by je chtěl pronásledovat. Někdy zase jako by sami usmrcovali své blízké, a tak bývají potřísněni jejich krví. 20 To však jen do okamžiku, kdy se probouzejí. Tehdy přecházejí z dosahu všech takových věcí, 21 a ti, kdo ve všech takových hrůzách uvízli, už nevidí nic, neboť ty hrůzy vůbec neexistovaly. Ti, kteří od sebe odvrhli sen, odvrhli také nevědomost, 22 už ji nepovažují za něco, 23 ani její záležitosti nepovažují za věci trvalé, ale zavrhují je jako sen po skončené noci. 24 Otcovu gnózi přijali jako světlo. Každý žil ve spánku tak dlouho, jak dlouho byl bez gnóze. 25 Podle toho se s ním dělo všechno tak, aby vstal a probudil se. Blažený je ten, 26 kdo otevřel oči slepých. Na něho sestoupil Duch a pomáhal mu k probuzení, 27 podal ruku rozpaženému na zemi, aby ho, dokud nevstane, mocně zvedal na vlastní nohy.
5 1 Otcova gnóze a zjevení jeho Syna jim daly možnost poznání. Když ho viděli a slyšeli, dovolil jim ze sebe okusit, sebe zažít 2 a obejmout milovaného Syna. Jakmile se objevil, poučil je o neuchopitelném Otci. Otec do nich vdechl Syna, který je v mysli 3 a vykonává jeho vůli. Mnozí přijali to světlo a obrátili se k němu. 4 Cizí mu však byli materialisté, ti nedosáhli jeho podoby. Nepoznali ho ani, 5 když přišel v těle. Samo tělo však jeho pouti neškodilo, neboť bylo nezničitelné a neuchopitelné.
Když kázal novou zvěst, 6 hovořil o tom, co existuje v Otcově srdci. Tak vyhlásil učení bez kazu. Skrze jeho ústa učilo samo světlo 7 a sám život zrodil jeho hlas. Dal lidem rozvahu a moudrost, také milosrdenství, spásu a ducha síly, to vše 8 z nesmírnosti a sladkosti Otce. Způsobil, že ustaly tresty a bičování, neboť to mnohé odpuzovalo od Otcovy tváře. Ty, kteří potřebovali milosrdenství, 9 kteří byli v Omylu a v poutech, vytáhnul svou mocí a poznáním v nich probudil stud. Ukázal cestu ušpiněným, 10 stal se poznáním pro nevědoucí, odhalením pro hledající, posilou slabým a neposkvrněností pošpiněným.
11 To On je pastýřem, který opustil devadesát devět ovcí, které nezabloudily, 12 a pak šel a hledal tu, která zabloudila. I zaradoval se, když ji nalezl, 13 neboť číslo devadesát devět je počtem, který se drží v levé ruce. Ovšem v okamžiku, kdy nalezne tu jednu, přechází celý počet do pravé ruky. 14 Jestliže se nalezne ta jedna, přechází celý počet do pravice. Spolu s ní přechází totiž na pravou stranu také to, čemu ta jedna chyběla. 15 Konečný počet tak činí sto. To je znamením Otce, který je v jejích hláskách. Pro ovci, kterou našel zapadnutou v jámě, se namáhal dokonce i v Sobotu. 16 Tím, že tu ovci vytáhnul z jámy, ji zachránil život. Učinil to proto, abyste srdcem pochopili, co je Sobota. 17 Je to čas, ve kterém se nemá promarňovat spása. Přál si, abyste o tom výsostném dni kázali, že neobsahuje noc a jeho světlo nezapadá, 18 neboť ten den je dokonalý. Vyslovte tedy v srdci: "My jsme tím dokonalým dnem a v nás přebývá to světlo, které nezapadá."
19 Pravdu hledajícím a gnózi hříšníkům Omylu hlásejte vy, synové vědění v srdci. 20 Posilněte nohy těch, kteří upadli, podejte svou ruku nemocným, dejte jídlo hladovým 21 a odpočinek unaveným. Pozvedněte ty, kteří chtějí vstát; probuďte ty, kdo usnuli. Neboť vy jste moudrostí, která dostala vědomí. 22 Když se síla takto zjevuje, stává se ještě silnější. Zabývejte se svým nitrem, nezabývejte se tím, co vás z vašeho nitra vypudilo. Nevracejte se k tomu, co jste vyvrhli, 23 abyste to opět sežrali. Nestávejte se tím, co jste již ze sebe setřásli, co červi a brouci požírají. Nestávejte se obydlím pro ďábla, 24 neboť od něho jste se oddělili. Neposilujte své padlé zábrany, neboť by se staly námitkami proti vám. Od Zákona není osvobozen, 25 kdo škodí sobě více než Zákonu. Takový člověk páchá své činy proto, že je bez Zákona. Skutečně svobodný naplňuje své činy mezi mnoha jinými, neboť je spravedlivý. 26 Naplňujte tedy i vy vůli svého Otce, neboť od něho pocházíte. Vždyť Otec je laskavý a to, co pochází z jeho vůle, je dobré.
27 Otec poznal, co je vám vlastní, abyste v tom nalezli spočinutí, protože v plodech se nachází poznání takové, jaké je poznání vaše. 28 Děti Otce jsou jeho vůní, neboť pocházejí z milosti jeho pohledu. Proto Otec miluje svoji vůni a všude ji projevuje. 29 Když se spojuje s hmotou, tehdy předává svoji vůni světlu a ve svém spočinutí způsobuje, že se povznáší nad každou podobu i nad každý zvuk. 30 Vůni přece necítí uši, ale přitahuje ji duch. Vdechuje ji do sebe a noří se do vůně Otce. 31 Tak ji navrací zpět, pozvedá ji na místo, odkud vyšla, do prvotní vůně, jež ochladla. To znamená, že se vsákla do psychického stvoření 32 podobnému chladné vodě, která se vsakuje do vyprahlé země. O té zemi si proto mnozí myslí, že je pomíjivá. 33 Ale jestliže k ní dosáhne dech, stává se vlahou. Vůně, které ochladly, pocházejí z oddělenosti. Proto když přišla víra, oddělenost byla zrušena 34 a přinesla hřejivé naplnění lásky, aby zima již znovu nepovstala, ale aby trvala Jednota dokonalé myšlenky.
6 1 Toto je slovo evangelia o nalezení Plnosti pro všechny, kdo očekávají spásu 2 přicházející se shora. Toto je naděje, v níž očekávají spásu 3 všichni, jejichž podobou je světlo a nemají v sobě stín.
Jakmile se Plnost dává do pohybu a přichází do světa, nedostatek hmoty se neprojevuje. 4 To z vůle nekonečnosti Otce, který přichází v čase nedostatku. Nikdo však nemůže tvrdit, že takovým způsobem přichází nesmrtelnost. 5 Hlubina Otce se rozšířila a myšlenka Omylu se u něho neobjevila. Jak je to laskavé a pokoj působící dílo, 6 které se obrací proto, aby hledalo a nalezlo každého, kdo touží po obrácení. Toto obrácení se považuje za proměnu myšlení. Kvůli němu vydala nesmrtelnost svůj dech. 7 Přišla za tím, kdo zhřešil, aby naleznul spočinutí. Neboť odpuštění je Slovem Plnosti pro každého, kdo zůstává vůči světlu v nedostatku. 8 Vždyť lékař se obvykle vypravuje tam, kde nalézá nemocné; neboť taková je jeho vůle. Ten, jemuž něco chybí, se kvůli tomu, aby dostal to, co mu chybí, neskrývá.
9 Plnost, ve které není nedostatku, naplňuje podobným způsobem. 10 Plnost vydal Otec ze sebe samého, aby byl nedostatek naplněn. Milost tak vytrhla hříšníka ze stavu, kdy pociťoval nedostatek, protože se mu nedostávalo milosti. 11 Tím byl hříšník na místě zbaveném přízně. Takto pokořený byl obdarován tím, čeho nedostatkem trpěl. 12 A tehdy se zjevil jako Plnost, jako nalezené světlo pravdy, která jej osvítila, neboť je neměnná. Proto se o Kristu hlásalo mezi všemi tvory, 13 aby se chopili obrácení a aby je Kristus zasvětil. Zasvěcení je milosrdenstvím Otce, který své milosrdenství zjevuje vůči svým tvorům. Zasvětil je, aby 14 se stali dokonalými. Kdo je zasvěcen, je plnou nádobou. Když však zasvěcení pomine, stává se nicotným. 15 A příčinou onoho nedostatku je místo, kde k zasvěcení nedochází. Následkem toho odchází dech i síla, kterou v sobě mají. 16 Jen tomu pak, kdo je bez nedostatku, nechybí ani žádná pečeť, ani se mu nevylije žádná nádoba. A pokud mu ještě něco chybí, doplňuje to dokonalý Otec.
17 Otec je dobrý. Zná své símě, neboť on to je, kdo ho zasadil ve své zahradě. Zahrada je však místem spočinutí. 18 Tam dochází ke zdokonalení myšlenkou Otce a k vyučení jeho intelektem. Každá jeho nauka 19 je dílem jeho vůle, která je jedinečným zjevením jeho slov. Nejdříve existovalo vše v hlubině jeho myšlenky. Pak se Slovo, jež vystoupilo jako první, 20 objevilo ve spojení s duchem. Ten pronáší jediné Slovo v tichém souzvuku, čímž dostává myšlenka jméno, neboť v ní existovalo všechno před svým projevem.
7 1 I stalo se, že jako první vystoupil Kristus. A byla to chvíle příjemná pro vůli toho, který tak ustanovil. 2 V té vůli Otec spočívá a v ní má zalíbení. Bez ní se nic nekončí, ani se nic bez vůle Otce neděje. Jeho vůle je neuchopitelná, 3 je jeho stopou. Nikdo ji nechápe a nikomu ani není dáno ji pochopit. 4 V téže chvíli, kdy Otec chce, už existuje to, co chce, i když se to třeba některým nelíbí. Neboť tací nejsou ničím před tváří Boha a jeho Vůle. Vždyť Otec zná počátek 5 i konec každého z nich. Ve chvíli jejich konce se jich zeptá, co vykonali. Tímto koncem je dosažení gnóze; poznání toho, který je skrytý, Otce. 6 Z něho vzešel počátek a k němu se všechno navrací, všechno, co z něho vzešlo. 7 Objevili se přece pro jeho Vznešenost, pro radost z jeho jména. Jménem Otce je Syn.
Na počátku dal Otec jméno tomu, který z něho pochází 8 a zrodil jej jako Syna. Odevzdal mu své Jméno, které bylo jeho vlastním jménem. Syn vládne všemu, co existuje později než on sám, čili později než Otec. Otec má Jméno, 9 má Syna. Je možné ho spatřit. Jeho jméno je však neviditelné, neboť samo je tajemstvím Neviditelného, 10 tajemstvím určeným pouze pro ty uši, které jsou jím zcela naplněny. Pokud jde o Otce, jeho jméno se nevzývá, neboť ho zjevuje ve svém Synu. Velikost tohoto jména je dána právě tímto způsobem. 11 Kdo jiný může vyslovit jeho Jméno a velikost jeho jména, než on sám, jemuž Jméno náleží, a Synové jména. 12 V nich jméno Otce nalezlo spočinutí a oni sami zase spočinuli v jeho jménu.
Otec je nezrozený, on sám zrodil Syna jako jméno 13 dříve, než stvořil sféry, aby nad jejich hlavami bylo jméno Otce, který je jejich Pánem. To on je skutečným jménem, 14 které je z jeho příkazu umocněno dokonalou silou. Toto jméno nespočívá ve výrazech slov, 15 ani ve vzývání jména. Toto jméno je nedosažitelné. To jméno mu dal On, neboť ho chápe jenom On sám. 16 Jenom On sám má moc dát mu jméno. Vždyť ten, kdo neexistuje, jméno nemá. A jaké jméno může dát tomu, co neexistuje? 17 Kdo však už existuje, existuje se svým jménem a sám ho zná. jméno mu dal sám Otec; jeho jménem je Syn. 18 Neukryl se tedy ve skrytosti, ale existoval jako Syn, vždyť jemu samému dal jméno. To jméno proto náleží Otci 19 tak, jako je jménem Otce Syn milosrdenství. Kde jinde bychom nalezli takové jméno než u Otce?
20 Lidé si však mohou mezi sebou říkat: "Kdo může dát jméno tomu, který začal existovat dříve než on sám? 21 Vždyť jméno obvykle přijímají děti od svých rodičů." Nejdříve se zamysleme nad tím, co je jméno. 22 Neboť On je pravým jménem. Je jménem, které pochází od Otce, protože je jeho vlastním jménem. Nevzal si to jméno jako půjčku, 23 tak to dělají všichni ostatní; podle způsobu, jakým byl každý z nich stvořen. Je to jeho vlastní jméno. 24 Neexistuje nikdo, komu by ho dal. To jméno není k pojmenování. To jméno není k vyslovení, a to až do chvíle, kdy on, dokonalý, ho sám vypoví. 25 Otec má moc vyslovit a spatřit své jméno. Když tedy ustanovil, aby se jeho jménem stal jeho milovaný Syn, 26 a když mu dal to jméno, vyslovil ten, který vyšel z hlubiny, jeho tajemství, totiž, že Otec je nejvyšším Dobrem.
8 1 Proto také poslal svého Syna, aby učil o tom pravém místě, o místě svého spočinutí, ze kterého vyšel. 2 Poslal ho, aby oslavil Plnost a velikost jeho Jména i sladkost Otce. Má hovořit o místě, z něhož každý vyšel 3 a má spěchat za dědictvím, díky němuž obdržel svoji hodnost. A to proto, aby se k němu znovu navrátil. I vyšel z tohoto místa na místo, kde povstal. 4 Toto místo okusil, protože přijal pokrm i vše, co je zapotřebí k růstu. Jeho Plnost je vlastním místem jeho spočinutí.
5 Všechna vyjádření Otce jsou Plnostmi, všechna jeho vyjádření mají své kořeny v tom, který způsobil jejich růst v sobě samém, kde jim vyznačil jejich meze. 6 Každý se tedy objevil zvlášť, aby se ve své vlastní mysli zdokonalil, neboť místo, kam směřuje své myšlenky, 7 je jeho kořenem unášejícím ho vzhůru k Otci. Tak všichni dosahují k jeho hlavě, protože právě ona je jejich spočinutím. 8 Spočívají u něho tak, že mohou říci, že se v objetí dotýkají jeho tváře.
9 Otcova vyjádření se ovšem neobjevila takovým způsobem, 10 aby se již nemohla sama povznést. Nebyla zbavena Otcovy chvály, ani si jej nepředstavovala jako malého, 11 ani jako přísného, ani jako hněvivého, ale naopak jako toho, který je dokonale dobrý, nehynoucí a sladký, který zná každou sféru dříve, než začala existovat. 12 On nepotřebuje, aby byl poučován.
Obdobné je to s těmi, kdo mají podíl na výsosti skrze nezměrnou velikost své touhy po Jednotě, 13 po jediné a dokonalé Jednotě, jaká existuje pro ně. Nesestupují dolů do spodního světa, nemají závist ani strach, 14 ba dokonce ani smrt; nýbrž spočívají v tom, který spočívá. Netrpí, ani nemají těžkosti s hledáním pravdy, 15 neboť sami jsou pravdou. A Otec je v nich a oni jsou v Otci jakožto dokonalí 16 a neodtrhnutelní od skutečného Dobra. V ničem nepociťují žádný nedostatek, ale naopak oživeni spočívají v Duchu.
Jakmile ti, 17 ve kterých On nalezne svůj kořen, uslyší o svém kořenu, začnou se zabývat sami sebou a tak jejich duše neutrpí žádnou škodu. To je místo blažených, To je jejich místo. 18 Ostatní pak nechť na svých místech vědí, že mně nenáleží, abych ještě více hovořil, 19 přestože jsem se naleznul v místě spočinutí. Zde budu přebývat, abych po všechny časy vzdával chválu Otci, 20 Plnosti i skutečným bratřím. V nich se zrodila Láska Otce a neexistuje nic, žádný nedostatek, který by v nich zůstával. To jsou ti, kteří se objevili v Pravdě, 21 kteří přebývají ve skutečném a věčném životě a zvěstují dokonalé světlo naplněné semenem Otce. 22 To světlo, které je v Otcově srdci a v Plnosti. Jeho Duch se raduje v něm a oslavuje toho, ve kterém existuje, neboť je Dobrý. 23 Jeho děti jsou dokonalé a hodné jeho Jména, neboť On, Otec, takové děti miluje.