Etika a duše

Podle Platónova poměrně těžko pochopitelného výkladu stojí v jeho říši idejí na vrcholu jeho idea nejvyššího dobra. Je v jistém smyslu ideou idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako nejvyšší cíl, je posledním cílem světa.

Platónova etika je pak spojením této myšlenky nejvyšší ideje s názorem, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší. Cílem člověka proto je osvojit si nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouhými pouty, která mu v tom zabraňují. Platón to nejstručněji vyjádřil známou formulí "sóma séma" - tělo je hrobem duše.

Ctnost je pak stav, v němž se duše tomuto cíli nejvíce přibližuje. Protože věci viditelné na našem světě jsou odrazem věcí ideálních, mohou sloužit jako pomocné prostředky pro uchopení idejí. Zvláště cenným prostředkem se pak pro Platóna stává umění.

Ctnost je však skutečnou ctností jen tehdy, je-li založena na vědění. Jelikož Platón používá ctnost jako synonymum zdatnosti, můžeme říci, že Platón rozvinul učení Sokrata a rozeznává čtyři základní zdatnosti, které všechny souvisí s idealistickým pojetím duše.

Základními zdatnostmi tedy jsou moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. První tři pak odpovídají třem částem duše. Moudrost je zdatností rozumu, zatímco statečnost je zdatností vůle. Uměřenost (řecky sófrosyné) můžeme také přeložit jako rovnováhu, tedy schopnost najít střed mezi požitkem a askezí, přísností a shovívavostí a ve vnějším vystupování se snažit zachovávat ušlechtilou slušnost. Je ctností žádostivosti.

Spravedlnost je ctností, ve které jsou zahrnuty všechny tři zdatnosti ostatní. Spočívá ve vyváženém poměru tří částí duše a jejich zdatností. Tolik tedy k Platónově etice ve vztahu k duši.