Epos o Gilgamešovi (1) - Gilgameš a Enkidu

Gilgameš byl syn uruckého krále Lugulbandy a bohyně Ninsun a již při narození při něm bohové stály. Bůh nebes Šamaš mu dal krásu a bůh bouřky ho obdařil statečností.

Gilgameš vyrostl v silného muže, že žádný jiný se mu postavit nemohl. Pak se Gilgameš ujal vlády v Uruku a hned rozkázal stavět hradbu, vysokou a mocnou kolem celého města. Všichni muži museli pracovat, i děti stále hradbu stavět. Ve dne i v noci. A stěžovali si obyvatelé Uruku a jejich nářek dolehl až k uším bohů. A bohové svého pána, velkého Ana, který byl i bohem Uruku, zavolali.
,,Podívej, pane, jakého jsi stvořil siláka. Dal jsi mu sílu býka, nemá nikoho, kdo by se mu postavil. A tys ho stanovil pastýřem svého lidu. Ale on je utiskuje. Ve dne v noci je nutí pracovat. Muže i děti bez rozdílu."

Zavolali poté bohové mocnou bohyni Aruru, stvořitelku všech lidí a An ji poručil:
,,Bohyně Arur, tys již jednou stvořila, co jsem poručil. Tak nyní stvoř, co poroučím teď. Člověka bouřlivého a silného, ať své síly změří s Gilgamešem. Až Gilgameš bude zápasit se sobě rovným, přestane lid utiskovat a obyvatelé Uruku si oddychnou."

A Aruru poslechla, umyla si ruce, pak uloupla kus hlíny, na zem hodila a z ní poté stvořila Enkidua. Tvora statečného a obdařeného silou boha války Ninurty. Však tělo má porostlé srstí a na záda mu spadají dlouhé kadeře hustých vlasů. Enkidu vstal a vyrazil do stepi, avšak neznal lidi, chodil nahý, jedl to, co jedla divoká zvěř a spolu se zvěří se u napajedla tlačil, když pocítil žízeň.

Jednou ho potkal lovec a zcela se vyděsil, rychle do svého domu se vrátil a tam řekl svému otci:
,,Otče, viděl jsem muže, který přišel z hor. Je to jistě největší silák v zemi. Jeho paže jsou jak silné trámy. Ale jen po horách chodí, se zvěří se pase a trávu jí, z dobytčího napajedla pije vodu. Bojím se ho. Zničil mé pasti na zvěř, dokonce náš dobytek odloudil, strach mi brání v práci na poli."

A otec lovci poradí:
,,Musíš jít do města Uruku. Tam sídlí Gilgameš. To je největší silák v zemi. To jeho paže jsou jak silné trámy. Nejprve však musíme toho lesního muže dovést do Uruku. Proto od Gilgameše si nejprve vyžádej pro toho muže ženu a tu mu přiveď. Žena si již s ním poradí, člověka z něj udělá a jeho lesní zvířata se mu odcizí."

A lovec poslechl rady svého otce, do Uruku se vydal a ke Gilgamešovi hned šel.
,,Poslouchej mě Gilgameši, do našeho kraje přišel muž z hor, velikou má sílu, paže silné jak trámy. Žije se zvěří, její potravou se živí, z dobytčího napajedla pije vodu. Bojím se ho. Zničil mé pasti na zvěř, dokonce náš dobytek odloudil, strach mi brání v práci na poli."

A Gilgameš mu poradil:
,,Vezmi mojí otrokyni Šamchatu a odveď ji s sebou. Až ji ten muž spatří, zamiluje si ji, onu už si s ním poradí, člověka z něj udělá a jeho lesní zvířata se mu odcizí.

Odvedl lovec Šamchatu do hor. Dva dny čekali než přišla zvěř k napajedlu a s ní i Enkidu. Tu se Šamchat odhalila a celá se mu ukázala. Krása její vzala Enkidovi dech. Šest dní a šest nocí se spolu milovali. Pak otočil se Enkidu ke své zvěři, ale ta jakmile jej spatřila, dala se na útěk. Ztratil tak Enkidu svou zvířecí sílu, zato získal rozum a na duchu vyspěl.

A pak k němu Šamchat promluvila:
,,Enkidu, jsi krásný jak bůh, proč běháš se zvěří? Pojď raději se mnou, ukážu ti město Uruk, obehnané mohutnou hradbou s chrámy boha Ana a bohyně Innany, kde žije silák Gilgameš, uvidíš že si jej zamiluješ."
A Enkidu jí odpověděl:
,,Dobře tedy, zaveď mě do Uruku hrazeného k silákovi Gilgamešovi. Budu s ním zápasit, ať Uruk vidí, kdo je silný."

Ale Šamchat pochybovala:
,,Ty Enkidu, neznáš život a Gilgameš je člověk neklidný, mužně krásný a plný síly. On má větší sílu než ty. Navíc má mocné ochránce, samotného boha Šamaše. A nejvyšší bohové An, bůh nebes, Enlil, bůh země a Ea, bůh vod a moudrosti mu něco ze svých božských vlastností věnovali. Navíc dávno před tím, než ses objevil, zdál se mu o tobě sen. Sen byl o tom, že nebe bylo plné hvězd a ty jako meteory na Gilgameše padaly. Chtěl se zvednout, ale nešlo to, chtěl tu váhu odstrčit, ale nemohl s ní pohnout. Byl zavalen ohromnou tíhou. A tu najednou Gilgameš pocítil k té tíze lásku. Ten sen Gilgameš své matce Ninsuně vypověděl a ona mu jej vyložila. Ta tíha, která jak meteory na Gilgameše se snesla, to je přítel, silák, jakému v zemi rovno není, a který Giglameše vždy chránit bude. Pak měl Gilgameš další sen o ohromné sekeře, která se uprostřed Uruku zjevila, všichni lidé se kolem ní seběhli a Gilgameš ji ke svému bohu zavěsil. A jeho matka Ninsuna mu opět sen vyložila, že jde o přítele , siláka velikého, který jej ochrání.

Pak odvedla Šamchat Enkidua mezi lid, mezi pastýře. Ti je pivem a chlebem chtěli pohostit, avšak Enkidu nevěděl, co je to pivo a co je to chléb a netušil, jak se pivo z poháru pije a jak se chléb jí. Tak musela opět Šamchat mu přispěchat na pomoc, a ukázat, jak se pivo pije a chléb jí a Enkidu pak hned sedm bochníků snědl a sedmi džbány piva je řádně zapil. Není divu, že tvář se mu rozzářila a Enkidu se pak do zpěvu dal.

Ráno se pak pečlivě umyl, natřel olejem, lidský oděv oblékl a zbroj si připjal. Od té doby se nemuseli pastýři o svá stáda bát, neboť každého vlka Enkidu ubil, každého lva zahnal. Tak žil Enkidu mezi pastýři jako strážce stád, až jednou kolem jejich osady jel člověk s nákladem svatebních koláčů.

,,Kam jedeš ?" ptal se Enkidu.
,,Jedu do Uruku, byl jsem příbuznými pozván na velkou svatbu."
,,A co to je, taková velká svatba ?" chtěl vědět Enkidu.
,,To napřed vládce Gilgameš sobě nevěstu si vybere a poté všichni jeho muži. A pak je slavena jedna veliká svatba ve velkém městě Uruku hrazeném."
Rozhodl se Enkidu, že půjde rovněž do Uruku.

Když přišel Enkidu do Uruku, hned se kolem něj lidé sběhli a jeho svalům se obdivovali.
,,Podobá se Gilgamešovi, jen je o něco menší, zato má silnější kosti. No není divu, vždyť prý v mládí se zvěří její potravu jedl a mléko zvířat pil." Šeptali si lidé o Enkiduovi.

A již Gilgameš přichází a k chrámu velekněžky míří, aby při svaté svatbě se s ní spojil. Avšak Enkidu mu v cestě stojí a vstoupit mu brání. A tak hned se do sebe pustili. Dveře do chrámu při zápase vyrvali, stěny se třásly a boj to byl ohromný. Den a noc spolu zápasili. Gilgameš na kolena poklesl, ale nevzdal boj. Pevně Enkidua stiskl a hrudí k hrudi jej přitiskl.
,,Skvělá je tvá matka, bohyně Ninsun," řekl Enkidu, ,,když takového siláka porodila, který velikostí všechny knížata země převyšuje."
A Gilgameš s Enkiduem se políbili a přátelství uzavřeli.

Pak odvedl Gilgameš svého nového přítele k matce Ninsun, aby pro něj vymohl požehnání.
,,Matko, toto je Enkidu, můj druh. Nemá on otce, ani matku, jeho divoké vlasy nikdo v mládí nestříhal, se zvěří žil a nikdo jej nevychovával."

Když to Enkidu slyšel, u srdce jej zabolelo a jeho oči se naplnily hořkými slzami.
,,Proč pláčeš, příteli, proč tvé srdce bolí ?" zeptal se Gilgameš.

,,Paže mi najednou ochably, hrdlo se mi stáhlo a pryč je najednou má síla, příteli můj," řekl Enkidu.

,,Znám dobrý lék na ochablost duše i těla," řekl mu Gilgameš, ,,v libanonském lese žije strašný Chuvava. Pojďme, porazíme jej, zlo z té země vymítíme a jeho cedry pokácíme!"

,,To nebude snadné," odvětil Enkidu, " znám Chuvavův les. Do vzdálenosti šest set kilometrů je jeho les obehnán příkopy a do lesa se nikdo neodváží. Vždyť Chuvavův hlas je bouře, ústa oheň a dech je smrt. Proč jen chceš s ním bojovat ? Chuvavu neporazíš."

,,Já chci bojovat a budu bojovat, dojdu až na vrchol cedrové hory, k příbytku Chuvavy a se svou sekerou budu bojovat. Ale ty jestli chceš, si zůstaň tady.

,,Jak chceš jít k cedrovému lesu ? Vždyť jej střeží sám bůh bouřky Ver, jenž nikdy nespí, při jeho křiku se hory třesou. Toho Enlil určil, aby strachem cedry chránil." Enkidu dál odrazoval přítele od jeho úmyslu.

,,Jen bohové jsou nesmrtelní," řekl na to Gilgameš. ,,Ale lidem jsou jednou jejich dny sečteny. Lidské konání je jen vání větru, který zafouká a pak ustane. Ty se snad smrti chceš bát ? Když padnu, mé jméno tu bude věčně a lidé budou říkat 'to byl Gilgameš, který neváhal se silným Chuvavou se utkat'. Co se však stalo s tvou odvahou a hrdinskou silou. Ty, který jsi mě neváhal napadnout, se teď bojíš?"

,,Máš pravdu," pozvedl hlavu Enkidu. ,,Chci jít s tebou, cedry pokácíme a věčné jméno si tím zajistíme. Nyní rychle pospěšme ke kovářům, abychom na výrobu zbroje osobně dohlédli."