Eklekticismus a synkretismus

Filozofické soustavy stoicismus, epikureismus a skepticismus v pozdějším vývoji přibíraly ke svým základním principům myšlenkové důsledky jiných soustav, přizpůsobovaly se vzájemně a staly se postupně eklektické (pozbývaly myšlenkové důslednosti). Od 1.století př.n.l. se spojovaly některé filozofické a náboženské principy.

Představitelem římského eklekticismu byl M.T. Cicero (106 - 43 př.n.l.), který v mnoha svých spisech velmi povrchně vykládal názory řeckých filozofů a vytvořil latinskou terminologii. Současně se však vytvářely orientální synkretismy (zejména pod vlivem orientálního náboženství), které působily na řeckou kulturu. Ke konci předkřesťanského období se obě kultury začaly vzájemně prolínat a vytvořil se zvláštní typ filozofie, který lze nazvat alexandrijsko-židovským. Židé v Alexandrii již dříve podléhali řeckému vlivu a při překladu Písma do řečtiny vnikaly do překladů některé řecké názory.

Nejvýraznější byl tento synkretismus řecké a židovské filozofie u Filóna z Alexandrie (25 př.n.l. - 50 n.l.). Mojžíše považoval za největšího filozofa, ale uznával i řecké filozofy. Bibli alegorizoval a vykládal ji řeckou filozofií, zejména stoickou. Řeckou filozofii odvozoval z Bible. Nejvyšším pojmem filozofie je Bůh jako nejdokonalejší bytost, dokonalejší nade všechno pomyšlení a příčina všeho. Bůh působí skrze ideje, myšlenky boží, nehmotné síly a prostřednictvím rozumu. Úkol člověka vidí Filón v největším přiblížení k Bohu. 

převzato z časopisu Natura Plus (https://natura.baf.cz)

zpracoval: Jiří Svršek