Egerberk

Na Černém vrchu nad obcí ční již dlouhé věky strašidelné zříceniny původního hradu. Kdysi dávno tu prý sídlili i skřítkové, ale lidé je vyhnali. I přesto tu zůstalo ukryto tajemství o ohnivých obrech. Před mnoha a mnoha věky, za časů dávno minulých, kdy už zbylo z hradu jen tajemné torzo, se odehrál tento příběh.

Byl jeden z prvních jarních slunných dnů po dlouhé,kruté zimě. Skupinka malých dětí si tenkrát vyšla do lesa pod Černým vrchem. Odpoledne příjemně ubíhalo a děti si vesele hrály. Tu si jedno z nich povšimlo, že Anička se ztratila.

Všechny se rozeběhly po lese a holčičku hledaly. Prošly tak celý les, vystoupily až nahoru k zříceninám hradu, ale Aničku nemohly najít. Již se začínalo šeřit, a tak se děti začaly pomalu vracet do vsi. Cestou k domovu procházely zase les křížem krážem, až stanuly u jedné z četných slují, které se na Černém vrchu nacházejí.

Slyšely podivné zvuky, zvláštní zpěv, a proto šly dál po úzké stezce. Zakrátko se před nimi objevilo několik slují ústících do nitra kopce. Před jednou z nich seděla Anička a plakala. Děti se zaradovaly, že Aničku našly.

Když se však přiblížily ke sluji, u které Anička seděla, zaslechly opět ten podivný zpěv a z jeskyně vyzařovalo zvláštní světlo. Několik dětí se odvážilo nahlédnout dovnitř. A co nespatřily, kdesi v temné propasti sedělo několik ohnivých obrů.

Děti se jich tuze lekly a rozeběhly se pryč. Tu si jich ale jeden z obrů povšiml a vykročil za nimi. Vypadal děsivě, divoké žhnoucí oči a namísto vlasů ohnivé plameny. Země se pod jeho kroky roztřásla. Ale než obr vylezl ze sluje, byly děti již blízko svých domovů.

Od té doby se tajemným slujím lidé dlouho vyhýbali a děti se bály do čarovného lesa chodit.