Důvěra
Základní - konstitutivní skutečností každého pravdivého a autentického duchovního života je důvěra. Tato její zásadní role má své ontologické důvody.
Důvěra je v křesťanském pojetí v první řadě projevem lásky člověka k Bohu v tomto stvoření. Je výslovným uznáním skutečného stavu věcí: Boží všemohoucnosti a Boží nadvlády nad světem. Je zcela přirozeným a samozřejmým vztahem k Bohu.
Důvěra je proto nejen nutnou podmínkou každého duchovního postoje, každé spirituality, ale také podmínkou naprosto postačující. Je předpokladem duchovního pokroku a růstu a je podmínkou duševního a duchovního zdraví. Důvěra je z hlediska duchovního života jistota, že nad semknutostí světa, jeho nevypočitatelností a chladným odstupem je skutečnost vyšší, která vede s člověkem dialog a jeho bolest, pláč, radost či smutek nadřazuje přírodním a statistickým zákonům. Člověk může ztratit důvěru, ale to vůbec neznamená, že by se ztratil důvod, oprávněnost a pravdu takového postoje.
Pravdivý postoj důvěry však zároveň znamená otevřené přiznání se ke své vlastní, ontologicky dané nedostatečnosti. Málokdo si totiž dovede představit, jak zranitelný a ohrožený je člověk, stojící bezbranně obnažený a nechráněný tváří tvář nejisté budoucnosti, ze které může v každém okamžiku přijít nečekaný a drtivý útok. Že většina lidí v ní přesto žije vcelku spokojeně, znamená, že si toto ohrožení buď v naivním postoji neuvědomuje nebo důvěřuje. V každém případě obě skupiny lidí žijí na dluh; ta první ovšem s velkými úroky, ta druhá bezúročně.
Cítit se v tomto světě bezpečně a nedůvěřovat je tedy nepřekonatelný rozpor. Překoná-li někdo tento rozpor, pak jen na základě chvilkového klamu, který odvane první poryv nepřízně. Každý člověk, který chce doopravdy důvěřovat, musí tedy jednoho dne poznat, že mu koneckonců ani nic jiného nezbývá. Přesto však je vždycky toto rozhodnutí dobrovolné.
V zásadě jde o to, že by si každý člověk v okamžiku, kdy se mu zdaří spolehnout se sám na sebe, měl uvědomit, že tak činí na úvěr.
Aby mohla důvěra sehrát tuto úlohu, musí v životě člověka zaujmout charakteristické postavení. Především musí jít o postoj zcela univerzální. Opravdová důvěra prostupuje celým životem. Pravá důvěra zároveň nezná a neklade žádné podmínky a je prosta jakéhokoliv předsevzetí, úmyslů a plánů. Taková důvěra způsobuje, že člověk má odvahu věřit i tehdy, kdy mu k tomu viditelný průběh událostí nedává důvod. Důsledkem takového postoje je schopnost člověka oprostit se od starostí a problémů, jejichž řešení se nalézá mimo dosah jeho možností.
Pravá důvěra je rovněž i výzvou, na kterou musí člověk odpovědět svou připraveností se kdykoliv, kdekoliv a za jakýchkoliv okolností změnit. Tato připravenost je ochota zříct se všeho, na čem si člověk do dané chvíle zakládal, o čem se domníval, že je nezpochybnitelné a posvátné, i toho, co považoval za poslední ostrůvek jistoty. Opravdová důvěra se musí týkat naprosto všeho, co leží v okruhu lidské aktivity a je vždycky ještě větší než představa, kterou si člověk může o ní udělat. Většina velkých cílů se totiž neuskuteční proto, že člověk neumí v rozhodujícím okamžiku za sebou spálit všechny mosty.
Z toho, jak důvěru popisujeme, vyplývá, že postoj důvěry je velmi náročný a vyžaduje odvahu. Nedostatek důvěry – je-li na straně důvěřujícího upřímná snaha věřit – je vždycky zapříčiněn nedostatkem odvahy. Pravá důvěra se totiž nalézá obvykle na takovém místě, na které člověk dosáhne jen na špičkách. Byl by však omyl domnívat se, že tato odvaha znamená schopnost čelit nepřízni života a překážkám, které život klade. Jde především o odvahu důvěřovat. Nejde tedy o odvahu k něčemu, ale odvahu věřit. Proto lze postoj důvěry zastávat jak v hrdém postoji s mužně sevřenými rty, tak i v pláči na kolenou.
Užitek, který postoj důvěry přináší, se však nenalézá jen v psychologické a duchovní rovině, ale i v oblasti produktivity a efektivity lidské aktivity. Jestliže se totiž člověk v postoji důvěry rozhodne vědomě se nechat vést, znamená to, že od té chvíle půjde nejkratší, nejúspornější a nejefektivnější cestou. Problém je jen v tom, že se mu cesta ani zdaleka nebude takto jevit.
Důvěra je tedy spojena i s jistou pasivitou, to znamená ochotou přijímat a nechat se vést, zatímco aktivitou vyjadřuje člověk v tomto specifickém ohledu nedůvěru a odpor k Božím záměrům a cílům. Dá se to říct i tak, že člověk, který důvěřuje, jde většinu svého života jako slepec, který je veden osobou, které věří, k cíli, který zná, cestou, kterou nezná.
Ale postoj důvěry není zdaleka samozřejmým životním postojem, neboť lidská přirozenost se mu vzpouzí. Je tedy potřeba ji několikrát denně vědomě zaujímat tak, jako se například modlíme. (Ostatně postoj důvěry je modlitba.)
Povinnost postoj důvěry stále obnovovat je pro člověka o to naléhavější, stane-li před úkolem svou důvěrou překlenout intervaly prázdnoty a opuštěnosti, kdy se mu horizonty dobrých předsevzetí vzdalují v nekonečnu a obraz Božích zaslíbení je nahlodán korozí lidské netrpělivosti, obav a nedůvěry. Ale takové fáze patří nutně k rytmu duchovního života; bez nich by snad šlo hovořit o víře, o pravdě, ale nikoliv o důvěře, k jejíž podstatě patří odpovídat temnotám, tichu a prázdnotě. Snad proto jsou veškeré zkoušky, bolest a utrpení, mající souvislost s lidským zráním, v posledku zaměřeny na větší důvěru.
Nejhlubší podstata prosebné modlitby je vyjádřena výstižně slovy Písma: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ říká Ježíš před svou smrtí. Vyslovuje zde samou podstatu důvěry, zahrnující lidskou i Boží svobodu, i postoj člověka, který i v případě, že je oslyšen, neztrácí víru ani důvěru. To vyslovuje dodatek: „...avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš,“ na který lidé ve svých prosbách rádi zapomínají. V dovětku je jednak vyjádřena důvěra v Boží Prozřetelnost, důvěra v Boží svobodu, která musí být při vší lásce k člověku respektována, a odhodlanost člověka sklonit se před velikostí Boží. Je-li člověk schopen vyslovit svou prosbu tímto způsobem, nemůže být zklamán.