Duše se nemohou z pekla vracet, přesto se zjevují?

Ve svědectvích se uvádí, že duše zemřelých se nemohou vracet na svět, aby varovali své příbuzné a přátele. Mnoho duší ve výpovědi žadoní a prosí, aby mohli alespoň na chvilku, nebo poslat zprávu, to je ale podle výpovědí v pekle přísně zakázáno. (O tom se ostatně zmiňuje i podobenství o Boháčovi a Lazarovi) Přesto se během spiritistických seancí zjevují domnělí duchové zemřelých lidí nejen těch, kteří žili spravedlivě ale i těch, kteří za svého života udělali mnoho zla a mají přinášet poselství ze záhrobí, posílat zprávy, mnohým lidem se hýbou doma obrazy a stávají nadpřirozené úkazy, které jsou přičítány právě mrtvým. Satan je mistr lži, ale pokud se nad tím opravdu s Boží pomocí zamyslíme, nemůžeme být oklamáni. Satan totiž nedělá rozdílu mezi spravedlivými a bezbožnými.

Mrtví podle Bible spí a na světě se zjevují pouze ďábelští andělé, kteří na sebe berou podobu mrtvých lidí, které moc dobře znají a dokáží napodobit. Takto mohou s lidmi manipulovat a vést lidstvo do záhuby.

Kazatel 9,5-6 - Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla. Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem.

2. Korintským 11,14 - A není divu, vždyť sám satan se vydává za anděla světla! Není tedy nic zvláštního, když se i jeho služebníci vydávají za služebníky spravedlnosti. Nakonec ale dopadnou, jak si zaslouží.

David prohlásil, že mrtví nevědí nic. "Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány." (Ž 146,4) Šalomoun dosvědčuje totéž: "Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic." "Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje." "Není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš." (Kaz 9,5.6.10)

Když Bůh splnil prosbu krále Ezechiáše a prodloužil mu život o patnáct let, chvalořečil vděčný král Bohu za jeho velkou milost. Ve svém chvalozpěvu uvedl důvod, proč se tak raduje: "Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu, smrt tě nedovede chválit, ti, kdo sestoupili do jámy, už nevyhlížejí tvou věrnost. Živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes." (Iz 38,18.19) Všeobecně se rozšířila představa, že spravedliví zesnulí jsou v nebi, kde žijí v blaženosti a chválí Boha nesmrtelným jazykem. Ezechiáš však neviděl ve smrti tak skvělou vyhlídku. S jeho slovy souhlasí výrok žalmisty: "Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?" "Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha." (Ž 6,5; 115,17)

Petr se o letnicích zmínil o praotci Davidovi a prohlásil, že "zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes". "David nevstoupil na nebe." (Sk 2,29.34) To, že David zůstává v hrobě až do vzkříšení, dokazuje, že spravedliví lidé neodcházejí při smrti do nebe. Jedině vzkříšením a v důsledku toho, že Kristus vstoupil na nebesa, může David nakonec zasednout po pravici Božího trůnu.

Apoštol Pavel napsal: "Není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu." (1 K 15,16-18) Kdyby po čtyři tisíce let spravedliví mrtví odcházeli při smrti do nebe, nemohl by Pavel říct, že kdyby nebylo vzkříšení, byli by "ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu"? Vzkříšení by totiž nebylo třeba.

"Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Ř 6,23) Život je dědictví spravedlivých, smrt je úděl bezbožných. Mojžíš Izraeli řekl: "Předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo." (5 M 30,15) Smrt, o níž se mluví v těchto textech Písma, není přirozená smrt, kterou umírají všichni lidé od Adama, protože jsou hříšní. Je to "druhá smrt", opak věčného života.

V důsledku Adamova pádu do hříchu postihla smrt celý lidský rod. Všichni bez rozdílu odcházejí do hrobu. Plán spasení však zajistil, aby všichni lidé mohli být vzkříšení. "Spravedliví i nespravedliví vstanou k soudu;" "jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života." (Sk 24,15; 1 K 15,22) Z hrobů však povstanou dvě rozdílné skupiny lidí. "Všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: Ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení." (J 5,28.29) Koho Pán shledá, že jsou hodni vzkříšení k životu, jsou "blahoslavení a svatí". "Nad těmi druhá smrt nemá moci." (Zj 20,6) Ostatní, kteří vírou a pokáním nepřijali odpuštění, musejí nést trest za přestoupení - "mzdu hříchu". Podstoupí trest různé délky a různého stupně - podle svých činů - a pak zemřou druhou smrtí. Bůh nemůže zachránit hříšníka s jeho hříchy, protože to odporuje Boží spravedlnosti a milosti. Ukončí jeho život, který hříšník svým přestoupením odmítl a prokázal, že ho není hoden. Žalmista volá: "Maličko, a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné." A jiný říká: "Zmizí, jako by nikdy nebývali." (Ž 37,10; Abd 16) Pokryti hanbou zmizí v beznadějném věčném zapomnění.