Duchovní prožitky Karla IV.
Trestající anděl věští smrt
První příběh s mimosmyslovou zápletkou se měl podle Karlova líčení odehrát během jeho tažení do Itálie proti tamním odbojným šlechticům. Mladý kralevic na této výpravě doprovázel svého otce Jana Lucemburského. Cestou k Parmě se jednoho letního dne král s doprovodem utábořil u vsi Terenzo. Tam pak měl Karel v noci sen, v němž anděl velmi nepříjemným způsobem usmrtil viennského vévodu Guiga - vzdáleného příbuzného a jednoho ze spojenců Jana Lucemburského v boji proti savojským. Právě jemu táhl český král na pomoc. Anděl ve snu vévodovi jedoucímu na koni mečem uťal pohlavní úd a posléze to zdůvodnil tím, že nešťastník zhřešil.
"A hle, jiný anděl sestoupil s nebe a drže ohnivý meč udeřil jednoho uprostřed zástupu a uťal mu mužský úd," popisuje svůj sen Karel. "A ten pak jakoby smrtelně raněn umírá sedě na koni. Tu drže nás za vlasy anděl se ptal, zdali znám onoho muže. I řekl jsem že neznám a ani místa nerozeznávám. On řekl, že jest to Dauphin z Vienne, který pro hřích smilství byl takto od Boha raněn."
"Nyní tedy se mějte na pozoru a otci svému můžete říci, aby se střehl podobných hříchů, nebo vás stihnou věci ještě horší, " zakončil tuto naturalisticky názornou lekci anděl. Dnes již se nebeské bytosti tohoto typu patrně nevyskytují, protože podobná politováníhodná neštěstí by patrně záhy přerostla do podoby epidemie...
Karel se ráno probudil velmi unavený. Svému otci vzkázal, že další tažení nemá smysl, protože vévoda již nežije. Jan mu na to pouze odpověděl: "Synu, nevěř snům." V době, kdy neexistovaly mobilní telefony ani jiné vymoženosti komunikační techniky, nemohl tušit, že vévoda byl skutečně v těch dnech smrtelně zraněn šípem ze samostřílu. Jan sice později po obdržení této zprávy užasl ("Divíme se velice tomu, že náš syn nám jeho smrt předpověděl"), nicméně Karlových jasnovidných schopností ke své škodě ani potom nevyužíval.
Psycholog by možná sen vyložil jako podvědomou úzkostnou reakci věřícího křesťana na ne právě bohabojný život, jaký se na takových taženích obvykle vedl. Jak ale vysvětlit, že sen se vyplnil? Je možné, že právě tento zážitek přivedl do té doby spíš světáckého Karla k upřímnému a hlubokému zájmu o náboženskou mystiku.
Duchové pražského purkrabství
Druhá podivná příhoda se odehrála, když Karel jednou po příjezdu z Křivoklátu nocoval ve starém domě pražského purkrabství. Nechme o tom vyprávět samotný text sepsaný mužem, který se později stal jedním z nevýznamnějších evropských panovníků:
"Pozdě jsme přijeli na Hrad pražský do starého domu purkrabského... a v noci jsme se uložili na lůžko. Bušek starší z Velhartic na druhé před námi. A byl velký oheň v komoře, neboť bylo to času zimního a v komoře hořelo mnoho svící, takže bylo dost světla a dveře i všechna okna byla zavřena. A když jsme počali spáti, tu cosi chodilo po komoře, takže jsme oba procitli. I kázali jsme Buškovi vstáti, aby se podíval, co to jest. On pak vstal, chodil po komoře a hledal, ale nic neviděl a nemohl nic najít.
Tehda učinil ještě větší oheň a zapálil více svící a šel k číším, jež stály plny vína na lavicích a napil se a postavil číši blízko jedné velké hořící svíce. Potom se uložil opět na lůžko. My, oděvše se pláštěm, seděli jsme na lůžku a slyšeli jsme opět chodícího, neviděli jsme však nikoho.
A pak patříce s Buškem na číše a na svíce, viděli jsme číši převrženou a potom táž číše byla hozena, nevím kým, přes lože Buškovo z jednoho kouta komory do druhého na stěnu. A odrazivše se od stěny, padla doprostřed komory. Vidouce to, polekali jsme se, neboť stále jsme slyšeli chodícího po komoře, neviděli však nikoho. Potom požehnavše se znamením svatého kříže ve jménu Kristově, spali jsme až do rána. A ráno vstávajíce, nalezli jsme číši uprostřed komnaty, jak byla vržena, a ukázali jsme to přátelům, když k nám přišli."
To není úryvek z pokusu o scénář k televiznímu hororu, je to zápis pořízený vlastní rukou římského císaře a českého krále. I forma je pozoruhodná: prosté konstatování bez jakéhokoliv komentáře - stejné jako líčení bitvy, dvorní intriky, či spatření mraku kobylek v Rakousku, o nichž lze číst na jiných místech pozoruhodné autobiografie Vita Caroli. Karel věren duchu své doby bral "nadpřirozené" úkazy stejně samozřejmě jako jakékoliv jiné jevy, aniž by se obtěžoval pokusy o jejich vysvětlení. Přesto - nebo možná právě proto - o nich zanechal cenné svědectví moderním badatelům.