Drábské světničky

Před dávnými lety se v opuštěném skalním hradu Drábské světničky usídlil obr zvaný Dráb a snad i podle něj získal hrad svůj přídomek "drábské". Veliký obr Dráb se sem i se svou ženou uchýlil proto, aby jej okolní sedláci, kterým škodil a bral úrodu, nemohli vypátrat a spiknout se proti němu. Dráb byl tvorem velice společenským, a proto již několik týdnů poté, co mu zemřela žena, jej začala tížit samota. Rozhodl se tedy, že si přivede do své skrýše novou mladou a krásnou ženu. Jednoho dne, když sedlákova dcera Apolenka prala v potoce prádlo, Dráb se k ní nenápadně přiblížil, pevně ji sevřel ve svém náručí a pelášil s ní zpět do svého hradu.

Apolenka byla bystré děvče a brzy si povšimla, že v Drábově srdci je přece jen kousek citu a dobroty. Po dlouhých měsících, jež strávila pouze v jeho přítomnosti, jej poprosila, zda by jí nedovolil navštívit rodiče na statku. Obr byl toho dne v dobré náladě, a tak svolil. Vyřkl však svou jedinou podmínku: "Pustím tě, ale musíš mi slíbit, že se do večera vrátíš." Apolenka přikývla a brzy se vydala na cestu ke svému domu.

Rodiče ji přivítali se slzami štěstí, ale ve chvíli, kdy jim prozradila, že se večer musí vrátit, opět posmutněli. Dcerka jim však povídá: "Ničeho se nebojte maminko a tatínku, vím, jak obra obelstít. Až půjdu zpět k němu, vezmu si s sebou klubíčko příze a budu jej odvíjet a vyznačím tak cestu k Drábově skrýši.

Jak Apolenka řekla, tak se také stalo. Když se přiblížil večer, vydala se k Drábovu obydlí skupina několika silných a urostlých chasníků. Počkali, až obr usne a svázali jej silnými provazy. Obr se ale brzy probudil, rozhlédl se kolem sebe a při pohledu na mladé muže povídá: "Kdybych chtěl, zpřetrhám vám vaše lana jako nitě. Jsem však již starý a vy jste mě připravili o mou dívku. Nechci tu déle zůstat." Po těchto slovech ho chasníci naložili na žebřiňák a odvezli daleko odtud.

Cestou jim obr Dráb povídá: "Nejsem tak zlý, jak si myslíte a abych vám to dokázal, prozradím vám, kde najdete můj poklad. Na sv. Jana kopejte pod borovicí, na kterou jako první zasvítí paprsky ranního slunce."

Svátek sv. Jana nebyl daleko a lidé se toho dne opravdu vypravili poklad hledat, nikdy se jim ho však najít nepodařilo. Snad je ve skalách ukrytý dodnes.