Doprovázení

 

Duchovní intervence, kterou představuje temná noc,  se – jak jsme viděli – nevyhne velkým bolestem a strázním. Jde totiž o to, že vlastností, kterých má člověka temná noc zbavit, se člověk sám nejen nedokáže zbavit, ale dokonce v tomto stadiu nedokáže bez nich žít, neboť jsou tak pevně vrostlé do duševní a duchovní struktury, že jejich odnětí může mít za následek dokonalou dezintegraci celého duševního organismu. Nezralost člověka je totiž v tomto stadiu taková, že nemá nic, čím by vivisektované negativní vlastnosti nahradil. Zde je také důvod pozdějšího stavu – charakteristického pro temnou noc – totiž naprostá temnota, prázdnota a vyprahlost, které člověk sám z vlastních sil nemůže vydržet. Proto musí být člověk při tomto mimořádně náročném chirurgickém zákroku bez anestézie temnou nocí někým doprovázen a v některých momentech zcela slepě veden.

Podívejme se nyní blíže na osobu, která by měla člověka, procházejícího transformační krizí doprovázet. Je na první pohled zřejmé, že některé úlohy, které takové osobě sv. Jan přisuzoval, se v moderní době dělí do dvou disciplín: jednou z nich je tradiční duchovní péče (pastorace) a duchovní vedení, se kterým mají křesťanské církve v průběhu mnoha staletí spolehlivou zkušenost, druhá je moderní psychoterapie, která provádí cílené intervence do psychického organismu pacienta s cílem odstranit patologické jevy v jeho myšlení, prožívání a chování. Psychoterapeutických směrů existuje v současné době velké, až nepřehledné množství, které se člení obvykle podle pojetí osobnosti, terapeutických metod, koncepcí psychických poruch a v neposlední řadě podle filosofických předpokladů, ze kterých vycházejí. Zatímco privilegovanou oblastí pozornosti sv. Jana od Kříže je především duchovní dimenze člověka, zabývá se moderní psychoterapie spíše duševními procesy (ať již vědomými či nevědomými) a duchovní rozměr člověka buď uznává, respektuje a pracuje s ním nebo jej redukuje na psychickou oblast, případně jej považuje konstrukt, který nemá reálné opodstatnění a terapeutický význam. Ať tak či onak, přebírá moderní psychoterapeut řadu funkcí, které Jan od Kříže připisuje „doprovázejícím osobám“ a s tím i zodpovědnost a nároky, jež z těchto úkolů vyplývají. Nebude tedy od věci, zamyslíme-li se v tomto okamžiku nad vlastnostmi osoby, která nese odpovědnost za duševní, případně duchovní život člověka.

Vycházíme z toho, že k psychickým poruchám dochází zejména ve chvíli, kdy vlivem nových okolností či událostí vzniká situace, kladoucí větší nároky na lidskou zralost. Svět, ve kterém člověk žije, jej vyzývá k cestě vzhůru a je-li tato cesta příkřejší než obvykle, je vždy spojena s psychickým utrpením. Toto utrpení se zvyšuje a prohlubuje zejména v důsledku toho, že člověk nové situaci nerozumí a svět, který jej obklopuje, začíná interpretovat nesprávným způsobem.

A právě v tomto momentě, jak ostatně zdůrazňuje na různých místech i sv. Jan, se otevírá naléhavá potřeba duševní a duchovní pomoci. Ke slovu se dostává psychoterapeut. Z hlediska transformační krize, kterou nazývá Jan od Kříže temnou nocí, se však bude jednat o terapeuta, který bude muset vycházet z určitého filosofického obrazu světa a určitého pojetí lidského života. V jeho rámci bude předpokládat, že sled událostí, jež tvoří lidský život, a jež jinde nazýváme příběhem, tvoří smysluplný celek a jejich kontinuita a konfigurace jsou samy o sobě terapeutické. Lidské zrání, o které v okamžicích duševních a duchovních krizích především jde, je z tohoto hlediska odpovědí na sled událostí životního příběhu a naopak řeč událostí je taková, že člověka ke zralosti vyzývá.

Je-li tomu tak, pak role terapeuta bude spočívat především v doprovázení člověka na cestě zrání. A protože je cesta zrání především výzvou světa k člověku, pak by se měl terapeut stát především zprostředkovatelem této výzvy, tlumočníkem, který tuto výzvu co nejméně zkreslí.

 

Terapeut musí mít z tohoto hlediska dar dialogu a být schopen navázat přiměřený vztah terapeut-pacient. Tento vztah, byť se terapeut rozhodne pro jeho liberální polohu, nemůže být nikdy rovnocenný, protože je to vždycky koneckonců vztah „zdravého“ a „nemocného“ člověka. Nejde ovšem o nemoc v klinickém slova smyslu, ale o vyjádření skutečnosti, že terapeut musí vždy schopen pacientovi dávat a že je schopen to dávat způsobem, který umožní pacientovi to přijmout. Z jiného hlediska by se dalo říct, že terapeut musí být moudřejší.

Terapeut by měl mít tvůrčí invenci, aby rozpoznal v životním příběhu pacienta to osobité, nenapodobitelné, individuální a neopakovatelné.

Terapeut ve snaze pozitivně ovlivnit pacienta nesmí příliš chtít, ale jeho postoj bude spíše vystaveností, trpělivostí a vstřícností. Jeho snahou bude společně s pacientem najít v tolerantním, mírném a trpělivém postoji smysl jeho situace. Pokud by terapeut příliš mnoho chtěl, mohl by docházet k závěrům na úkor pravdy. Terapeut v této souvislosti musí brát pacienta vážně; jakékoli jeho interpretace musí být rezultátem společné cesty. Terapeut nesmí předem vyvozovat závěry, konstruovat, abstrahovat, ale očekávat výsledek společného hledání. V tomto smyslu je terapeutická činnost tvorbou. Terapie v žádném případě tedy není detektivka, při které terapeut hádá, kdo je vrah, a soutěží s pacientovou snahou mu toto poznání „odporem“ zkomplikovat.

 

Řekli jsme si, že terapeut spolu s pacientem hledají společně pravdu pacientovy duševní a duchovní situace. K tomu však musí oba zaujmout vztah, ze kterého se zrodí pravdivé poznání. Je to proto, že pacientova situace nemůže být vnímána předmětně, ale ve vztahu. Jeho duchovní problém nemůže být dost dobře objektivizován. Terapeut pouze přivádí pacienta k tomu, aby promluvil a vydal svědectví o tom, jak to s ním ve skutečnosti je. Terapeut tedy s pacientem společně namáhavě hledají způsob, jak učinit jeho duchovní situaci srozumitelnou.

Terapeut vychází z toho, že na prahu jeho duševních a duchovních obtíží stálo oslovení, ke kterému je potřeba se vrátit, znovu ho artikulovat a toto pozitivní východisko obnovit. Terapeut si musí být vždy vědom, že psychické problémy jeho pacienta nejsou beze zbytku redukovatelné na jazyk a předmětnost, neboť jde o skutečnosti, které nejsou, ale které se dějí. V pacientově duchovní situaci tedy nelze porozumět pohledem z vnějšku, ale jen vstoupením do vztahu. Jde totiž o to, že duševní potíže jsou vždycky vztahová skutečnost, ať již jde o vztah interpersonální nebo o vztah člověka ke světu, k situaci, v níž se nalézá. A takovému vztahu nemůže terapeut jenom přihlížet, ale musí ho žít, musí se v něm do jisté míry angažovat. To samozřejmě neznamená sdílet s pacientem jeho potíže, ale vstoupit do ohniska vztahových struktur a rozumět způsobem, který je jim přiměřený, tedy dialogicky.

Vztah, do kterého terapeut vstupuje s pacientem, má dva mody: za prvé jde o specificky profesionální vztah lékaře a pacienta a vedle toho je tu prostě vztah jako takový, vztah mezi dvěma lidmi, kterému se terapeut v žádném případě nevyhne i přes veškerou snahu o „vztahovou abstinenci“. (Zdůrazněme, že jde o opravdový vztah, nikoli o přenosový a protipřenosový kvázivztah, jak je tomu v řadě psychoterapeutických systémů.)

Pacient tedy pro terapeuta představuje dvě skutečnosti, z níž jedna je bytostná. V prvním případě je pacient předmětem terapeutovy snahy dát do pořádku něco, o čem je zpraven, že v pořádku není. V takovém případě je pacient předmětem terapeutického či vědeckého zájmu, může být analyzován, rozkládán a atomizován s cílem nové reintegrace. Pro tento vztah je charakteristické, že není dialogický, že je pouze jednosměrný. Pacient není v tomto vztahu rovnocenným partnerem, je s ním manipulováno, a to dokonce na základě určitých terapeutických konceptů, které předem a priori určují cestu, kterou se bude terapeut s pacientem ubírat. Veškerá odbočení, jež by mohla vzniknout na základě spontaneity tvořícího se vztahu, budou terapeutem potlačována ve prospěch předem daného terapeutického projektu. Tyto charakteristiky zde ale nejsou míněny pejorativně, neboť terapeutický vztah musí mít svou specifickou stránku, stejně jako je specifický vztah rodiče k dítěti, učitele k žákovi apod.

Druhá stránka tohoto vztahu je bytostná a je pro ni charakteristická jeho nepředmětnost. Filosof Martin Buber v této souvislosti říká: „Tím prvním je snaha navázat vztah – rozevřená dlaň, v níž se má usadit protějšek; tím druhým pak vztah k tomuto protějšku, bezeslovný předchůdce oslovení 'Ty', zatímco věc, stejně tak jako já, je pozdní výtvor vzešlý z rozštěpení prazážitků, z rozluky partnerů, kteří byli spolu spjati. Tomu, kdo říká 'Ty', není předmětem žádné 'něco'.“ Tento vztah nemůžeme učinit objektem, který lze zkoumat nezávisle na obou partnerech terapeutického dialogu. Bytostnému vztahu nelze jen přihlížet, ale musíme ho žít, musíme se v něm přítomně angažovat.

Terapeut se tedy nachází v dvojlomném vztahu. Jeden vztah konstruuje na základě terapeutického cíle, druhý – spolu s pacientem – tvoří a prožívá v přítomnosti. Tato dvojlomnost je ovšem nutná, neboť obě stránky tohoto vztahu jsou neoddělitelné. Ten první modus vztahu je nezbytný pro terapeutickou cílevědomost, druhý je jednak nevyhnutelný, myslí-li oba – tedy terapeut i pacient – svou záležitost poctivě a pravdivě, jednak je nutný pro zjevnost duchovních skutečností, jejichž rozpoznání je pro uzdravení nezbytné. Duchovní skutečnosti jako je naděje, důvěra, poslání apod. jsou totiž zjevné právě jen ve vztahu, ve společenství. Německý filosof Martin Heidegger ve svých etymologických rozborech říká: „Starohornoněmecké slovo thing znamená shromáždění, takové, které má dojednat záležitost, o níž je třeba mluvit, totiž nějaký sporný případ. Následkem toho se staroněmecká slova thing a dinc stávají jmény pro záležitost; označují vždy to, co se člověka nějakým způsobem týká, na čem mu záleží a o čem tudíž musí mluvit.“ Heidegger zde nehovoří o věci, kterou si stavíme před sebe a činíme z ní předmět, ale o věci, která se stává zjevnou teprve ve sféře vztahů nebo sama bytostně vztahem je.

Mezi terapeutem a pacientem probíhá vzájemné proudění, vzájemné oslovování a naslouchání a zároveň se mezi oběma stranami vytváří vztah. Nikoliv ve smyslu pouhé lhostejné vazby, ale vztah, který má ontologickou hodnotu a jenž je novou skutečností. Má-li být terapie úspěšná, musí být tento vztah pravdivý, zahrnující plnost a individuálnost obou stran. Vzájemnost obou stran tohoto dialogu je jejich vstřícnost. Teprve v někom jiném, a nejvíce v lásce, uskutečňuje člověk své nejzazší možnosti. V optimálním terapeutickém vztahu jde o to, aby se jeden v druhém zobrazil tím nejpodstatnějším a nejbytostnějším, čím je. Tímto způsobem musí terapeut chtě nechtě vystoupit ze své anonymity, byť si předsevzal něco jiného. V opravdovém vztahu musí člověk vystoupit sám ze sebe. Musí nabídnout a deklarovat to, čím je.

Ani terapeutický vztah se nemůže vymknout základní charakteristice tohoto stvoření: všechno, co je podstatné a oč opravdu jde, se odehrává v lidských vztazích. Cílem pohybu vztahových struktur je společenství.

Lidské společenství je komunita lidí, kteří mají nějaký společný zájem či cíl. Podle těchto cílů a podle charakteru lidí, kteří se k těmto cílům sdružili, rozeznáváme nepřehlednou řadu komunit, řídících se nejrůznějšími zákony, tradicemi, stupněm dobrovolnosti, intenzitou styku, systémem restrikcí, zákazů apod. (Rodina, pracovní komunita, přátelé, spolubydlící, spolupracovníci, zájmové komunity apod.)

Člověk je k životu ve společenství zrozen; jeho hlavním životním cílem je vytvořit společenství nebo s nějakou komunitou sdílet její osud.

Všechno, co je podstatné a oč opravdu jde, se odehrává v lidských vztazích. Cílem pohybu vztahových struktur je společenství.

Každé lidské společenství prochází a prožívá svůj příběh, ale zároveň jej protýkají příběhy individuální, jejichž souvztažnost, souvislost a interference mají ovšem výslovně transcendentální charakter. Sladit individuální a společenské příběhy nemůže být a není předmětem jen lidských projektů (byť se o to v historii lidé neúspěšně, ale opakovaně pokoušeli), ale je součástí univerzálního pohybu vesmíru, na jehož prahu stojí velikonoční příběh.

Každé lidské společenství otevírá Bohu daleko větší prostor pro jeho aktivitu než osamocený člověk. Existuje zde totiž složitá síť vztahů, energetické proudění se zápornými i kladnými náboji a soustava lidských svobod, zaklíněných v sobě tak, že nemohou v člověku vzbuzovat iluzi o své neohraničitelnosti. Každé lidské společenství – nepřihlásí-li se vědomě ke zlu, může tak klást daleko méně účinný odpor vůči Boží Prozřetelnosti a svou pluralitou dává větší možnost pro zrod pravdy. Je-li navíc neseno ideou dobra, jednotou v důvěře a vůlí ke společnému cíli, pak jsou jeho síly téměř bezmezné. Proto říká Ježíš Nazaretský: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

Charakteristické je, že usiluje-li nějaké větší či menší společenství lidí o pravdivý cíl, pak se musí v něm vždy najít někdo, který převezme zodpovědnost za uskutečnění tohoto cíle na svá bedra. Člověk (či skupina lidí), jenž přijímá zodpovědnost za celé společenství, za jeho vývoj, dynamiku a duchovní podstatu, je osobnost, která otevírá v lidské komunitě prostor pro vstup smyslu, prolamuje fatálně uzavřený prostor příběhu a nastoluje prostřednictvím vztahů kvalitativně jinou skutečnost. Obecně vzato ale nesou za společenství zodpovědnost všichni jeho členové, berou-li svou příslušnost v něm vážně.

Být a sdílet s někým společenství je mimořádně těžký duchovní úkol, neboť každé, byť sebemenší společenství, je daleko náročnější než být sám. Jedním z velkých tajemství je odpověď na otázku, jaké zásadní důvody vůbec vedou lidi k tomu, aby byli spolu, ačkoliv ze své přirozenosti a na základě své nedokonalosti být spolu v zásadě nechtějí. Údělem každého společenství je totiž tendence k dezintegraci, inerci, chaosu a rozpadnutí a bránit se této tendenci, jež je způsobena nedostatečnou lidskou schopností žít a tvořit společenství, je namáhavé, bolestné a vyžaduje osobní angažovanost každého člena. Tento proces začíná zejména v okamžiku, kdy vyhasínají původní zdrojové motivace (můžeme říct ideály). Obecně platí, že čím duchovnější předsevzetí má to které společenství na počátku, tím bude kompaktnější, tím větší naději má na svou existenci. a samotná únava původně dynamické komunity aktivuje excentrické a dezintegrační procesy. Této síle neodolá ani nejsilnější autorita a pokud má společenství trvat dál a být současně věrno původním východiskům, musí být dotováno externě - transcendentálně.

Má-li být společenství podporováno tímto způsobem (a jinak to z podstaty věci nejde), musí ovšem každý počítat s bolestí a utrpení. Ten, kdo nepočítá s tím, že lidská komunita rovněž ubližuje a zraňuje, Většina duchovních potíží pochází z napětí mezi snahou člověka integrovat se do nějakého společenství a odporem, jímž se toto společenství tomuto procesu brání.

Odevzdávat se jiným lidem a zároveň být smířen s tím, že se nejen nesetkám s vděčností, nenaleznu konkrétní výsledky své iniciativy a nebudu ve svém dobrém úmyslu pochopen, ale že naopak bude má bezelstnost sražena k zemi, má naivita hrubě potrestána, důvěra zklamána a smysl veškeré práce rozprášen sobectvím okolí - to je vrchol zralosti, to je láska, jak o ni hovoří apoštol Pavel v Listu Korintským.

Nicméně cesta ke společenství je nejen nevyhnutelným údělem každé lidské životní cesty, ale i pozitivním cílem a podmínkou každého duchovního života. Lidské společenství je totiž pluralitou, která tříbí, pročišťuje, odstraňuje, demystifikuje a demytizuje nejrůznější předsudky, klamy, sebeklamy, idoly, ideologie, světonázory a ostatní bludné kruhy, ve kterých se jednotliví osamocení lidé mohou ocitnout.

Nic nám není tak vzdálené, abychom kdesi vskrytu nezaznamenali pouto společného osudu.

V úzké návaznosti na úvahu o společenství a jeho roli v lidském duševním a duchovním životě je třeba připomenout jeho bytostně určující a neodmyslitelnou stránku: dialog.

Svět má dialogický charakter a celé bytí dychtí po dialogickém propojení, po integraci na základě vstřícného porozumění. Tato dialogická povaha světa vyjadřuje základní rys tohoto stvoření a nejcharakterističtější moment vztahu Boha a člověka.

Veškerá skutečnost je stvořením, tedy v čase a prostoru vtěleným dialogem, jehož podstatným spoluúčastníkem je Bůh.

Dialog je bezpečím a zároveň hlavním faktorem kladení skutečnosti. Garantuje průběžnou souvislost a nabízí kritérium pravdy.

Dialog je především setkání, které je neopakovatelné a jedinečné. Je živeno autentičností přítomné chvíle a nic je neohrožuje víc než setrvačnost, stereotyp či nějaký očekávaný a postulovaný mechanismus. Partner v dialogu není databanka s formalizovaným systémem odpovědí na určité otázky, ale je ohniskem autentického setkání, které přináší překvapení a vyžaduje trpělivost a připravenost k oběti. Každé příliš konkrétní očekávání dialog ohrožuje. Kdykoliv se domníváme, že o druhém víme všechno, že nás nemůže ničím překvapit, podceňujeme svého partnera a degradujeme jeho pozici v dialogu.

Dialog může být svým způsobem i nepohodlný, neboť nás vytrhává ze stereotypů chování, pohodlí, zvyků a ustálených názorů. Dialog je vstup na nejisté pole vstřícnosti, kdy musíme partnerovi nabídnout své jistoty, a být ochotni se jich případně zříct. V pravdivém dialogu musíme nabídnout i své pohodlí, soukromí a svá malá i velká tajemství. Vždyť často se vyhýbáme dialogu právě proto, abychom o ně nepřišli.

Pravdivý a autentický dialog předpokládá především vstřícnost, úctu a hluboký zájem o druhého, který má svůj výraz v mlčení. Ztichnout znamená respektovat tajemství, vzdálenost, hloubku a nezcizitelnost toho, k čemu se vztahuji. Mlčet a zachovávat tajemství znamená i ctít důstojnost druhého a jeho nárok na jedinečnost a osobitost. Je typické, že kritériem pravdivosti vztahu dvou lidí je mimo jiné to, dokáží-li spolu mlčet. Proto i každý dialog musí zahrnovat tajemství.

Dialog však naráží na omezenost lidského vědomí jako nástroje pravdivého poznání světa a orientace v něm. Jedním z důvodů, proč k této nespolehlivosti dochází, ale zároveň také proč má tato kognitivně negativní situace východisko, je právě komunikace jakožto nutná, nikoliv však postačující a poněkud pokleslá podmínka autentického a pravdivého dialogu. Nicméně bez komunikace si žádný vztah (ani lidské společenství) nelze vůbec představit. Komunikace je vlastně konkretizací vztahu, jeho realizací, jeho životem. Jen na základě kvalitní komunikace může člověk završit celou vztahovou strukturu, která doprovází a prostupuje jeho život: od nejširších sociálních komunit až po nejužší a nejintimnější vztahy jako je např. rodina. Teprve s kvalitní komunikací mohou být realizovány úkoly, které člověk v životě má. Naopak poruchy komunikace se negativně projevují v celku lidského života a mají zásadně negativní vliv na duševní zdraví. Můžeme dokonce říct, že téměř všechno, co se nedaří, co je v tomto stvoření poškozeno, deformováno, co je špatné a zlé, vychází nebo souvisí s komunikačními poruchami.

V té nejelementárnější rovině se ovšem může zdát, že se komunikace více méně daří. Lidé se dorozumějí například na jednotné tváři světa a jeho základních strukturách a přestože na okrajích tohoto pohledu dochází ke značným diferencím, podařilo se v průběhu dějin lidstva - a jistě prostřednictvím komunikace - realizovat tak složité vztahové struktury jako jsou národy, státy, instituce, organizace, seskupení a společenství, která přesahují příbuzenské, rasové, kmenové a jiné biologické determinanty.

Avšak i přesto lze tvrdit, že to, že k nějaké komunikaci vůbec dochází, je vlastně zázrak, neboť stále existuje více skutečností, okolností a předpokladů, které komunikaci zatěžují, brání v jejím rozvinutí, ohrožují, tlumí a potlačují, než těch, které ji podporují. To je skutečnost, se kterou musí každý psychoterapie vycházet a počítat s ní.