Dobronice

Dnes nad řekou Lužnicí najdeme jen teskné zříceniny, které připomínají dřívější slávu. Pod hradem byla před mnoha a mnoha věky založena stejnojmenná obec, a protože se rozkládá podél řeky, bydlelo tu před dávnými časy několik vorařů. V chaloupce nedaleko řeky bydlel všemi oblíbený vorař Jan se svou ženou a dvěma dcerami. Jan velmi toužil po synovi a než se rok s rokem sešel, přání se mu opravdu splnilo.

Synáček dostal jméno po otci Jan. Již jeho první krůčky směřovaly k Lužnici, kam se chodil dívat na tatínka, jak pracuje.

Čas plynul jako voda v řece a z malého chlapce vyrostl statný mladík. Janovi se práce vorařů zalíbila a již se blížil den, kdy se měl poprvé sám plavit na voru.

A jako při každém příchodu nového voraře, vyslechl i Jan následující pověst o kameni - lháři ukrytém pod hladinou řeky Lužnice.

Pověst praví, že před časy dávno minulými se vsadil čert s vyšehradským knězem. Ďábel prý slíbil, že přinese sloup ze svatopetrského chrámu dřív, než kněz doslouží mši.

Pekelníka však bedlivě střežil svatý Petr a cestu mu znesnadňoval. Poprvé ho svrhnul do moře nedaleko Benátek, podruhé se znenadání přihnala bouře a potřetí sv. Petr zasáhl právě nad řekou Lužnicí. Čertovi se tam ulomil kus sloupu a dopadl na dno řeky.

Když čert přiletěl do Prahy, zjistil, že už je dávno po mši a mrštil zbytkem sloupu o zem. Rozbitý sloup tam leží dodnes.

A proč se kameni říká lhář? Snad proto, že čert sázku prohrál a tedy lhal knězi. Tak to alespoň vypravovali voraři mladému Janovi.