Dobříš

V místě, kde dnes stojí zámek Dobříš, se kdysi pyšnil hrad Vargač. Býval to hrad chudý, chátral a pustl. Jediné, co přitahovalo lidi hledající poklady, byly hluboké sklepy s dlouhými podzemními chodbami. V dobách, které dávno odnesl čas, žil v městečku chudý, líný Tonda. Práci se vyhýbal, jak jen mohl. Nejraději se toulal městem a vysedával v hospůdce. A při takovém nicnedělání míval hluboko do kapsy.

Jednoho dne, když jako obvykle vysedával u truňku, zaslechl, jak si sousedé vyprávějí o pokladu, který je ukryt v hradním sklepení. Přisedl k nim a bedlivě naslouchal. Rozhodl se, že poklad vykope, stane se tak bohatým a už nikdy nebude muset nic dělat.

Na svatého Jana, kdy noc nebývá žádná a smrtelníkům se otvírá svět tajemných bytostí, se Tonda vydal na Vargač. Když přišel k hradu, na okolí padal soumrak. Se strachem vešel do sklepení.

Ukrutné ticho rušilo jen kapání vody ze stropu a plamen svíčky vytvářel na zdech strašidelné stíny. Už se chtěl Tonda rozeběhnout zpět k domovu, když spatřil v rohu místnosti modré světýlko. V koutě se krčil skřítek s vrásčitou tváří a dlouhými bílými vousy omotanými kolem pat.

"Neubližuj mi Toníku,dobře se ti odměním.." Když to Tonda uslyšel, zaradoval se. Nastavil dlaň a skřítek mu na ni položil zlatku. "Tak málo, ty dědku." "Víc nemám. To víš, chudý hrad, chudé strašidlo. Ale přijď za týden, dám ti další zlatku, jenom mi prosím neubližuj." Tonda strčil peníze do kapsy a odešel.

Za týden přišel zas a dostal další zlatku. Tak se stalo, že začal chodit na Vargač každý týden. Lidem začalo být podezřelé, kde Tonda peníze bere, a tak ho začali sledovat. Jedné noci proto pověděl skřítkovi: "Už za tebou nemohu chodit. Musíš mi peníze nosit." Skřítek se rozzlobil. "Jednou za rok mají nad námi lidé svou moc a já jsem ti neslíbil, že ti je budu nosit. Abys toho nelitoval."

"Poslouchej mě, příští týden přijdeš k šibenici, dědku. Tam se v noci nikdo neodváží."

A jak řekl, tak se také stalo. Za týden šel Tonda k šibenici. Skřítek už tam čekal. Položil Tondovi do dlaně zlatku. V té chvíli obloha ještě více zčernala, ozval se ohlušující hrom a blesk Tondu zasáhl.

Ráno nebyl mládenec k nalezení. Slunce už stálo vysoko na obloze, když našli Tondu ležet na popravišti. Byl mrtev, tělo měl rozsápané jako od divoké kočky a ve zkrvavené ruce držel zlatku. Jen svatojánský stařeček věděl, co se té noci událo, ale na hradě už se nikdy neukázal.