Dívčí Kámen

Tenkrát byl krásný jarní den. Sluníčko příjemně hřálo, jako by již oznamovalo blížící se léto. Tak jako i mnohé jiné hrady, nezůstal ani Dívčí Kámen v ten den osamocen. Od časného rána se zde již vystřídal půldruhý tucet poutníků, obdivujících zašedlého pamětníka starých časů.

V nedaleké vsi odbil kostelní zvon pravé poledne, když se Honza, pomocník ve zdejší truhlářské dílně, vydal na schůzku se slečnou Kateřinou. Se svou milou si domluvil schůzku přímo v nedalekých hradních ruinách. Protože již měl načas, vydal se rychlým krokem směrem ke hradu. Když překonal po chatrné lávce Brložský potok, všiml si tajemného staříka, s dlouhým zašedivělým plnovousem, sedícího na velkém balvanu. Vypadal jako trpaslík, ale protože Honza na tajemné bytosti nevěřil, považoval jej za odpočívajícího shrbeného starce.

Když se k tajemnému mužíkovi ještě více přiblížil, všiml si, že silně kýchá. Požehnal mu pozdravem pevné zdraví a ubíral se k pobořeným hradním zdem.

Jaké bylo jeho překvapení, když jej po chvíli mužík dohnal a beze slov mu do rukou vtiskl velký rezavý klíč. Poté ukázal směrem k jedné z hradních zdí a beze stopy zmizel.

Honza nevěděl, co si má myslet, ale protože na smluveném místě ještě nečekala Kateřina, šel se podívat na polorozpadlou zeď, na kterou mužík ukazoval. Jakmile se k ní přiblížil asi na tři kroky, zeď se provalila a objevily se pevné železné dveře. Honza se podíval na klíč, na chvíli se zamyslel a poté překvapivě zlehka otevřel bytelný kryt zamezující cestě do podzemí hradu.

Jaké bylo jeho překvapení, když v nevelké podzemní místnosti nalezl truhlici plnou zlatých mincí. Od těch dob nikdy na trpaslíka nezapomněl a každý rok se na jaře se svou milou vydal na Dívčí Kámen, aby mu mohl poděkovat. Nikdy jej zde však již neviděl...