DÍL III. - O svatých tajinách
1. O svaté tajině křtu.
* 601. Proč jsou lidé křtěni?
Lidé jsou křtěni,
1. aby se sjednotili s Kristem a stali se údy jeho těla,
2. aby dosáhli očištění ode všech hříchů a tím i milosti boží,
3. aby se stali schopnými nového a svatého života.
* 602. Od kterého hříchu očišťují se při křtu svatém duše malých dítek?
Duše malých dítek očišťují se při křtu svatém od hříchu prvorodného, neboť jiných hříchů nemají.
* 603. Jak se uděluje křest svatý?
Křest svatý se uděluje tak, že kněz ponořuje křtěnce třikrát do vody a říká při tom: „Křtí se služebník (nebo služebnice) boží ve jméno Otce - amen, i Syna - amen, i svatého Ducha - amen“, při čemž pronáší jméno, na které křtěnec je pokřtěn.
* 604. Co řekl Pán Ježíš apoštolům, když ustanovil svatou tajinu křtu?
Když Pán Ježíš ustanovil svatou tajinu křtu, řekl apoštolům: „Jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i svatého Ducha, učíce je zachovávati všecko, co přikázal jsem vám.“ (Mat. 28, 19-20.)
* 605. Je svatá tajina křtu člověku potřebná?
Svatá tajina křtu je člověku nezbytně potřebná, neboť bez ní nemohli bychom dosáhnout spasení ani přijímat ostatní svaté tajiny.
**606. Jak se vyslovil Pán Ježíš o nezbytné potřebě svaté tajiny křtu?
O nezbytné potřebě svaté tajiny křtu vyslovil se Pán Ježíš takto: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejíti do království božího.“ (Jan 3, 5.)
**607. Vztahují se tato slova Pána Ježíše na svatou tajinu křtu?
Tato slova Pána Ježíše vztahují se na svatou tajinu křtu, neboť tak byla podle ústního podání v církvi vždy chápána.
**608. Co se při křtu svatém vyžaduje od člověka, který není už malým dítětem?
Od člověka, který není už malým dítětem, vyžaduje se při křtu svatém:
1. víra v Pána Ježíše jako Boha,
2. kající smýšlení.
3. odvrácení se od satana i od všech skutků jeho i veškeré pýchy jeho.
*609. Vyslovil se Pán Ježíš o potřebě víry při křtu?
O potřebě víry při křtu se Pán Ježíš vyslovil, a to těmito slovy: „Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude odsouzen“. (Marek 16, 16.)
**610. Jakou víru mínil Pán Ježíš těmito slovy?
Pán Ježíš mínil těmito slovy víru v něho samého jakožto jednorozeného Syna božího.
**611. Odkud víme, že Pán Ježíš prohlásil tuto víru za nezbytně potřebnou?
Že Pán Ježíš prohlásil tuto víru za nezbytně potřebnou, víme z jeho jiných slov: „Kdož nevěří, již jest odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna božího“. (Jan 3, 18.)
612. Jak se při křtu svatém vyznává víra?
Při křtu svatém se vyznává víra takto:
1. kněz se táže křtěnce, zdali se sjednocuje s Kristem a věří-li v něho, načež křtěnec odpovídá: „Sjednocuji se s Kristem a věřím v něho jako Krále a Boha“;
2. nato se říká symbol víry.
**613. Odkud víme, že od křtěnce, který už není malým dítětem, se vyžaduje kající smýšlení?
Že od křtěnce, který už není malým dítětem, se vyžaduje kající smýšlení, víme ze slov svatého apoštola Petra: „Pokání čiňte, a pokřti se každý ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů“. (Sk. 2, 38.)
**614. Na základě čeho jsou křtěny malé dítky?
Malé dítky jsou křtěny na základě víry svých rodičů i na základě víry těch, kdož je ke křtu přinášejí.
**615. Proč jsou křtěny malé dítky?
Malé dítky jsou křtěny,
1. aby byly odděleny od nevěřících a spojeny s Pánem Ježíšem,
2. aby vyrůstaly bez hříchu dědičného a v milosti boží,
3. aby se projevila poslušnost ke slovům Pána Ježíše: „Nechte dítek a nebraňte jim jíti ke mně“ (Mat. 19, 14),
4. též proto, že křest nastoupil místo starozákonního obřezání, jež bylo konáno také nad malými dětmi.
* 616. Jaký úkol má křestní kmotr nebo kmotra?
Křestní kmotr nebo kmotra má tento úkol:
1. má při křtu ručit církvi za víru křtěncovu,
2. má místo malého dítěte, které je křtěno, odpovídat na otázky knězovy,
3. má po křtu pečovat stále o to, aby křtěnec byl a zůstal dobrým pravoslavným křesťanem.
* 617. Proč se při křtu svatém dává křtěnci jméno některého světce?
Při křtu svatém dává se křtěnci jméno některého světce, aby si byl vědom, že vstupuje do společenství svatých božích.
* 618. Proč se při křtu svatém dává křtěnci křížek?
Při křtu svatém se dává křtěnci křížek, aby mu připomínal, že se má stále hlásit ke svému Spasiteli Pánu Ježíši Kristu, který za něho umřel na kříži.
* 619. Proč se při křtu klade na křtěnce bílé roucho?
Při křtu se klade na křtěnce bílé roucho na znamení čistoty duše.
* 620. K jaké víře mají příslušet křestní kmotři?
Křestní kmotři mají příslušet k víře pravoslavné, neboť jinak by nemohli plnit své kmotrovské povinnosti.
* 621. Kdo může křest svatý vykonat, je-li ten, kdo má být pokřtěn, v nebezpečí života?
Je-li ten, kdo má být pokřtěn, v nebezpečí života, může křest vykonat každý křesťan, ať muž nebo žena.
* 622. Čím se stáváme přijetím křtu svatého?
Přijetím křtu svatého stáváme se křesťany a členy církve.
Poznámky:
* I. V některých krajinách se uděluje křest tím, že se na hlavu křtěnce za současného pronášení slov: „Křtí se služebník (služebnice) boží ve jméno Otce – amen, i Syna – amen, i svatého Ducha – amen“ třikrát v podobě kříže vyleje voda, která pak stéká po celém jeho těle; jinde zase tím způsobem, že se křtěnec pouze na hlavě třikráte v podobě kříže poleje vodou. Duchovnímu znovuzrození z vody a z Ducha svatého, jakož i plnému očištění ode všech hříchů nejlépe však odpovídá pohroužení do vody a vyzvednutí z vody. Tak byl křest původně všem lidem udělován s výjimkou těžce nemocných, jichž nebylo možno z lůžka pozdvihnout. Tento původní způsob výkonu křestního je v pravoslavné církvi pravidlem. Strach, že je to zdraví křtěncovu nebezpečno, není odůvodněn a vyvěrá z oslabení víry.
** II. Stávajíce se členy církve, stáváme se údy těla Kristova, neboť církev je tělo Kristovo. Tuto duchovní skutečnost vyjádřil svatý apoštol Pavel slovy, že se oblékáme v Pána Ježíše, to jest, že se s ním sjednocujeme a jemu se připodobňujeme. „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ (Gal. 3, 27.)
* III. V symbolu víry praví se výslovně: „Vyznávám jeden křest“, aby bylo zdůrazněno, že člověk může být pokřtěn jen jednou.
* IV. Je krásným zvykem pravoslavných křesťanů nosit křestní křížek stále na prsou.
* V. Křest z nouze vykonaný v nebezpečí života jest nutno oznámit dodatečně příslušnému knězi, a to co nejdříve.
** VI. Poněvadž křest jest duchovním zrozením křtěnce jest kmotr vzhledem k povinnostem, jež na sebe přijímá, považován za otce křtěncova v duchovním smyslu. Tento vzájemný duchovní poměr jest nazýván duchovním příbuzenstvím.
** VII. Někteří lidé neuznávají platnost křtu malých dětí a uvádějí pro svůj názor ten důvod, že malé dítě není schopno kajícího smýšlení ani víry v Krista a proto nemůže být pokřtěno. Tento důvod však neobstojí. Malé dítě nedopustilo se žádných osobních hříchů, proto nemá se z čeho kát. Má na sobě jen hřích dědičný, ve kterém se zrodilo bez vlastního provinění, a který se odpouští udělením křtu svatého. Povinnost kajícnosti týká se těch, kdož už dospěli k užívání rozumu a dopustili se osobního hříchu. Pokud běží o povinnost víry, tu kmotři a rodiče ji berou na sebe v tom smyslu, že sami věří a musejí se starat, aby i pokřtěné dítě bylo v ní vyučeno a vychováno. Podle jejich víry uděluje se křtěnému dítěti odpuštění hříchu dědičného i milosti boží stejně, jako Pán Ježíš odpustil hříchy mrtvicí raněnému podle víry těch, kteří ho přinesli (Mar. 2, 5.) nebo jak uzdravil sluhu podle víry setníkovy (Mat. 8, 13) a dcerušku ženy kananejské podle víry matčiny. (Mat. 15, 28.)
2. O svaté tajině myropomazání.
* 623. Co se uděluje ve svaté tajině myropomazání?
Ve svaté tajině myropomazání se udělují dary Ducha svatého, kterými pokřtěný člověk je posilován v poznání a chránění pravdy boží, jakož i v duchovním životě.
* 624. Které jsou dary Ducha svatého?
Dary Ducha svatého jsou:
1. dar moudrosti,
2. dar rozumu,
3. dar rady,
4. dar síly,
5. dar umění,
6. dar zbožnosti,
7. dar bázně boží.
* 625. Kdo uděluje svatou tajinu myropomazání?
Svatou tajinu myropomazání uděluje kněz, používaje při tom svatého myra, jež obdržel od svého biskupa: rozumí se samo sebou, že také biskup uděluje tuto svatou tajinu.
* 626. Co je svaté myro?
Svaté myro jest olivový olej, svařený s vonnými věcmi a posvěcený biskupem.
* 627. Kterak se uděluje svatá tajina myropomazání?
Svatá tajina myropomazání se uděluje tím způsobem, že kněz svatým myrem znamená pokřtěného na různých částech těla v podobě kříže, říkaje při tom: „Pečeť daru Ducha svatého. Amen.“
* 628. Které části těla jsou při svatém myropomazání znamenány?
Při svatém myropomazání jsou znamenány tyto části
těla:
1. čelo na znamení posvěcení a osvícení rozumu,
2. oči, uši, nozdry a ústa na znamení posvěcení smyslů,
3. prsa na znamení posvěcení citu,
4. ruce a nohy na znamení posvěcení činnosti.
* 629. Je v Písmě svatém uvedeno, kdy Pán Ježíš ustanovil svatou tajinu myropomazání?
V Písmě svatém není uvedeno, kdy Pán Ježíš ustanovil svatou tajinu myropomazání, avšak o udělování této svaté tajiny dějí se tam zmínky.
**630. Ve kterých knihách Písma svatého dějí se zmínky o svaté tajině myropomazání?
O svaté tajině myropomazání dějí se zmínky v těchto knihách Písma svatého:
1. ve Skutcích apoštolských na třech místech,
2. ve druhém listě svatého apoštola Pavla ke Korintským,
3. v listě svatého apoštola Pavla k Efezským,
4. v prvním listě svatého apoštola Jana.
**631. Kde jest obsažena první zmínka Skutků apoštolských o svaté tajině myropomazání?
První zmínka Skutků apoštolských o svaté tajině myropomazání jest obsažena v řeči svatého apoštola Petra ke shromážděným Židům v Jerusalemě. (Skut. 2, 38.)
**632. Co řekl tehdy svatý apoštol Petr ke shromážděným Židům? .
Svatý apoštol Petr řekl tehdy ke shromážděným Židům: „Pokání čiňte, a pokřti se každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijměte dar Ducha svatého.“
**633. Které svaté tajiny měl zde apoštol Petr na mysli?
Apoštol Petr měl zde na mysli dvě svaté tajiny, a to:
1. křest na odpuštění hříchů,
2. myropomazání za účelem přijetí daru Ducha svatého.
**634. Jaká je druhá zmínka Skutků apoštolských o svaté tajině myropomazání?
Druhá zmínka Skutků apoštolských o svaté tajině myropomazání je ta, že sbor apoštolů, když se dověděl o pokřtění mnohých lidí ve městě Samaří, poslal tam apoštoly Petra a Jana, kteří na křesťany samařské vzkládali ruce, aby přijali Ducha svatého. (Skut. 8, 14-17.)
**635. Týká se toto místo svaté tajiny myropomazání, když se tu mluví o vzkládáni rukou?
Třeba se tu mluví o vzkládání rukou, týká se to místo svaté tajiny myropomazání, neboť
1. při tomto vzkládání rukou pokřtění samařští přijali Ducha svatého, a to se děje právě při svaté tajině myropomazání,
2. jestliže tu není výslovné zmínky o svatém myru, neznamená to, že by při tomto vzkládání rukou nebylo bývalo použito svatého myra, neboť v Písmě svatém není obsaženo všecko, co Pán Ježíš nebo svatí apoštolé činili;
3. také o tajině svatého přijímání mluví se v Písmě svatém jen jako o lámání chleba, a přece při ní byla vždy přijímána též krev Páně pod způsobou vína;
4. všecky místní církve, které vznikly už v dobách apoštolských, používají při této svaté tajině myra;
5. také nejstarší knihy křesťanské, napsané podle svatého ústního podání, zmiňují se o používání svatého myra při tajině myropomazání, na příklad spis o kněžství, připisovaný svatému Dionysii Areopagitovi, učedníku svatého apoštola Pavla.
**636. V jaké souvislosti je třetí zmínka Skutků apoštolských o svaté tajině myropomazání?
Třetí zmínka Skutků apoštolských o svaté tajině myropomazání je v souvislosti s druhou návštěvou apoštola Pavla ve městě Efezu. (Sk. 19, 1-7.)
**637. Koho našel tehdy apoštol Pavel v Efezu?
Apoštol Pavel našel tehdy v Efezu asi dvanáct mužů, kteří byli pokřtěni křtem, jak jej konal svatý Jan Křtitel.
**638. Co učinil apoštol Pavel s těmito muži?
Apoštol Pavel učinil s těmito muži toto:
1. napřed je poučil o Pánu Ježíši,
2. když uvěřili v Pána Ježíše, pokřtil je tak, jak to ustanovil Pán Ježíš,
3. na to vzkládal na ně ruce, při čemž Duch svatý na ně sestoupil, čímž apoštol Pavel udělil jim po křtu svatém také svaté myropomazání.
**639. Kterými slovy děje se zmínka o svaté tajině myropomazání ve druhém listě apoštola Pavla ke Korintským?
Ve druhém listě apoštola Pavla ke Korintským děje se zmínka o svaté tajině myropomazání slovy: „Ten pak, kterýž potvrzuje nás s vámi v Kristu a pomazal nás, Bůh jest, kterýž i znamenal nás a dal závdavek Ducha v srdce naše.“ (2.Kor. 1, 21-22.)
**640. Týkají se tato slova svaté tajiny myropomazání?
Tato slova týkají se svaté tajiny myropomazání, neboť se v nich současně mluví o potvrzování neboli utvrzování křesťanů v Kristu, o jejich pomazání a znamenání, jakož i o dávání závdavku Ducha svatého v srdce jejich, což vše se děje při svaté tajině myropomazání.
**641. Jak zní zmínka o svaté tajině myropomazání v listě apoštola Pavla k Efezským?
V listě apoštola Pavla k Efezským zní zmínka o svaté tajině myropomazání takto: „Znamenáni jste zaslíbeným Duchem svatým.“ (Ef. 1, 13.)
**642. Jak zní zmínka o svaté tajině myropomazání v prvním listě apoštola Jana?
V prvním listě apoštola Jana zní zmínka o svaté tajině myropomazání takto: „Vy pak máte pomazání od Svatého a znáte všecko. – Ale pomazání to, které jste přijali od něho, ve vás zůstává.“ (1.Jan 2, 20-27.)
**643. Jaké pomazání je zde míněno?
Zde jest míněno vnitřní pomazání, které dává Duch svatý, ale toto vnitřní pomazání je viditelně znázorněno právě tím, že křesťané, přijímajíce svatou tajinu myropomazání, jsou poznačeni svatým myrem.
* 644. Je svatá tajina myropomazání potřebná?
Svatá tajina myropomazání je potřebná, neboť kdyby nebyla potřebná, nebyly by ji svatí apoštolé tak zdůrazňovali.
* 645. Kdy se uděluje svatá tajina myropomazání?
Svatá tajina myropomazání se uděluje hned po křtu svatém, jak se to dělo v církvi od samého počátku.
Poznámky:
** I. Svaté myro připravuje a světí zpravidla sám představitel autokefalní církve.
* II. Svatému myru říká se v církvi římské „křižmo“.
** III. Římská církev svatou tajinu myropomazání nazývá biřmování; odchyluje se však učení o této svátosti od pravoslavné církve ve třech věcech: a) neuznává ji za tak potřebnou, jako církev pravoslavná, v důsledku čehož někteří, třebas jen málokteří římští křesťané, zůstávají úplně bez této svátosti; b) nekoná ji hned po křtu, nýbrž až později; c) v římské církvi uděluje tuto svátost jen biskup a pouze v mimořádných případech může ji udělit kněz, který byl od papeže zplnomocněn.
3. O svaté tajině přijímání.
646. Co se nám podává v tajině svatého přijímání?
V tajině svatého přijímání se nám podává pod způsobami chleba a vína přečisté tělo a drahocenná krev Pána Ježíše Krista k uzdravení duše i těla a k životu věčnému.
* 647. Jak krátce nazýváme svátostné tělo a svátostnou krev Pána našeho Ježíše Krista?
Svátostné tělo a svátostnou krev Pána našeho Ježíše Krista nazýváme krátce „eucharistie“ nebo „svaté dary“ nebo „večeře Páně“.
648. Kdy ustanovil Pán Ježíš tajinu svatého přijímání?
Tajinu svatého přijímání ustanovil Pán Ježíš před svým utrpením při poslední večeři.
649. Jak ustanovil Pán Ježíš tajinu svatého přijímání?
Pán Ježíš ustanovil tajinu svatého přijímání takto:
1. požehnal chléb a lámal i dával jej učedníkům, řka: „Vezměte, jezte, to jest tělo mé“ (Mat. 26, 26);
2. požehnal víno v kalichu a dal jim, řka: „Pijte z něho všichni, nebo to jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé se vylévá na odpuštění hříchů“ (Mat. 26, 27-28);
3. řekl jim: „To čiňte na mou památku“ (Luk. 22, 19).
**650. Proč ustanovil Pán Ježíš tajinu svaté eucharistie?
Pán Ježíš ustanovil tajinu svaté eucharistie z veliké lásky k nám,
1. aby naši duši i tělo posvěcoval a živil svým tělem i svou krví k životu věčnému,
2. aby se pro nás tímto způsobem stále obětoval,
3. aby ve svaté eucharistii mezi námi přebýval až do konce světa.
**651. Mluvil Pán Ježíš již před poslední svou večeří o tom, že zamýšlí ustanovit svatou eucharistii?
Pán Ježíš mluvil již před poslední večeří o tom, že zamýšlí ustanovit svatou eucharistii, a to následujícího dne po tom, co zázračně nasytil pět tisíc mužů.
**652. Co pravil Pán Ježíš lidem, kteří za ním následujícího dne po zázračném nasycení přišli?
Lidem, kteří za ním následujícího dne po zázračném nasycení přišli, řekl Pán Ježíš:
1. „Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám. (Jan 6, 27.)
2. „Jáť jsem ten chléb života.“ (Jan 6, 48.)
3. „Chléb, kterýž já dám, tělo mé jest.“ (Jan 6, 51.)
4. „Tělo mé právý jest pokrm, a krev má právý jest nápoj.“ (Jan 6, 55.)
5. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.“ (Jan 6, 56.)
**653. Je správný názor, že Pán Ježíš slovy „to jest tělo mé“ a „to jest krev má“ chtěl říci jen „to jest znamení nebo připomínka těla mého a krve mé“?
Názor, že Pán Ježíš slovy „to jest tělo mé“ a „to jest krev má“ chtěl říci jen „to jest znamení nebo připomínka těla mého a krve mé“ není správný, neboť Pán Ježíš nikdy neřekl ani nikdy nenaznačil, že bychom měli jíst a pít znamení nebo připomínku jeho těla a krve, nýbrž vždycky mluvil tak, že nemůžeme jinak jeho slovům rozumět, než že nám dává skutečně své tělo a svou krev k požívání; řekl dokonce: „kdož jí mne, i on živ bude skrze mne“ (Jan 6, 57).
* 654. Kdy se posvěcuje a proměňuje chléb a víno v tělo a krev Pána Ježíše?
Chléb a víno se posvěcuje a proměňuje v tělo a krev Pána Ježíše ve svaté liturgii, když kněz po opakování slov, jež Pán Ježíš při poslední večeři řekl, se modlí, aby předložené dary chleba a vína byly Duchem svatým proměněny a učiněny tělem a krví Kristovou.
* 655. Jak se nazývá modlitba, kterou kněz ve svaté liturgii prosí, aby chléb a víno byly Duchem svatým proměněny a učiněny tělem a krví Kristovou?
Modlitba, kterou kněz ve svaté liturgii prosí, aby chléb a víno byly Duchem svatým proměněny a učiněny tělem a krví Kristovou, nazývá se „epiklese“.
**656. Je správný názor některých lidí, že ve svaté eucharistii přijímáme jen obyčejný chléb a obyčejné víno a že to činíme jen proto, abychom si vzpomněli na Pána Ježíše a si ho v myšlenkách zpřítomnili?
Tento názor není správný, neboť
1. vzpomenout si na Pána Ježíše a si ho v myšlenkách zpřítomnit můžeme vždycky i bez svatého přijímání;
2. svatá eucharistie byla ustanovena nejen proto, abychom si na Pána Ježíše vzpomněli a v myšlenkách si ho zpřítomňovali, nýbrž hlavně proto, abychom jeho přečisté tělo a drahocennou krev požívali a tak své duše i svá těla posvěcovali, čehož pouhou vzpomínkou a myšlenkovým zpřítomněním nemůžeme dosáhnout.
* 657. Jakého chleba a vína má se používat při tajině svaté eucharistie?
Při tajině svaté eucharistie má se používat kvašeného pšeničného chleba a přírodního červeného vína z hroznů révy.
**658. Proč se má při tajině svaté eucharistie používat kvašeného pšeničného chleba a přírodního červeného vína z hroznů révy?
Při tajině svaté eucharistie má se používat kvašeného pšeničného chleba a přírodního červeného vína z hroznů révy, protože
1. Pán Ježíš použil při poslední večeři takového chleba a vína,
2. také celá církev až do desátého století takového chleba a vína používala, jak to činí dosud církev pravoslavná.
659. Odkud víme, že Pán Ježíš použil při poslední večeři pšeničného chleba kvašeného?
Ze Pán Ježíš při poslední večeři použil pšeničného chleba kvašeného, víme z Písma svatého, kde v řeckém znění chléb ten nazývá se „artos“, to jest chléb kvašený, kdežto nekvašený chléb se řecky nazývá „azymos“. (Mat. 26, 26; Mar. 14, 22; Luk. 22, 19.)
660. Použil Pán Ježíš kvašeného pšeničného chleba i po svém zmrtvýchvstání, když v Emauzích dvěma učedníkům podával svatou eucharistii?
Pán Ježíš použil kvašeného pšeničného chleba i po svém zmrtvýchvstání, když v Emauzích dvěma učedníkům podával svatou eucharistii, neboť i zde jest v evangeliu chléb ten nazýván řecky „artos“. (Luk. 24, 30.)
661. Používali také apoštolé při svaté eucharistii kvašeného chleba pšeničného?
Také apoštolé používali při svaté eucharistii vždycky a bez výjimky kvašeného chleba pšeničného, neboť i oni chléb eucharistický nazývali řecky vesměs jen „artos“. (Skut. 2, 42; Skut. 2, 46; Skut. 20, 7; 1.Kor. 10, 16.)
* 662. Odkud víme, že Pán Ježíš i apoštolé používali při svaté eucharistii červeného vína?
Že Pán Ježíš i apoštolé používali při svaté eucharistii červeného vína, víme ze svatého ústního podání.
* 663. Mají všichni křesťané přijímat svatou eucharistii pod způsobou chleba i vína, to jest pod obojí způsobou?
Všichni křesťané mají přijímat svatou eucharistii pod způsobou chleba i vína, to jest pod obojí způsobou, neboť
1. Pán Ježíš řekl: „Pijte z něho (to jest z kalicha) všichni“,
2. podle těchto slov Pána Ježíše přijímali v původní církvi všichni věřící nejen tělo, nýbrž i krev Páně, jak se to děje stále v církvi pravoslavné.
* 664. Kdy se v pravoslavné církvi podává svatá eucharistie?
V pravoslavné církvi podává se svatá eucharistie v souvislosti se svatou liturgií; výjimku tvoří nemocní, kterým se svatá eucharistie podává i mimo svatou liturgii.
* 665. Podává se v pravoslavné církvi svatá eucharistie i nemocným pod obojí způsobou?
V pravoslavné církvi podává se svatá eucharistie i nemocným lidem pod obojí způsobou, a to tak, že se jim podává přečisté tělo Kristovo, nasáklé drahocennou krví Kristovou.
* 666. Podává se v pravoslavné církvi svatá eucharistie i nemluvňatům a malým nevinným dítkám?
V pravoslavné církvi podává se svatá eucharistie i nemluvňatům a malým nevinným dítkám, jestliže jsou pokřtěny a svatým myrem pomazány.
* 667. Jak se uschovávají svaté dary pro nemocné?
Svaté dary pro nemocné se uschovávají tím způsobem, že se kladou do malé kovové, obyčejně stříbrné schránky, která se uzavírá do svatostánku neboli do darochranitelnice na svatém prestole v chrámě.
* 668. Kdo a jak nosí svaté dary nemocným?
Svaté dary nemocným nosí kněz, a to ve zvláštní schránce, nazvané daronosice, kterou nese na svých prsou.
* 669. Jak se nazývá chléb, kterého se používá k posvěcení a proměnění v tělo Kristovo?
Chléb, kterého se používá k posvěcení a proměnění v tělo Kristovo, nazývá se prosfora, což znamená tolik, co přinesení neboli obětní dar.
* 670. Posvěcuje se a proměňuje se v tělo Kristovo celá prosfora?
Celá prosfora se neposvěcuje a neproměňuje v tělo Kristovo, nýbrž jen střední čtyřhranná část, která se za tím účelem vyjme z prosfory.
* 671. Čím jest opatřena tato prostřední část, která se z prosfory vyjme?
Tato prostřední část, která se z prosfory vyjme, jest opatřena pečetí.
* 672. Jak se nazývá tato část prosfory, když jest už ke svaté oběti připravena?
Tato část prosfory, když jest už ke svaté oběti připravena, nazývá se „beránek“.
* 673. Proč se tato část prosfory nazývá „beránkem“?
Tato část prosfory nazývá se „beránkem“, poněvadž se posvěcuje a proměňuje v tělo Pána Ježíše, který jako beránek boží, snímající hříchy světa, obětoval se za naši spásu.
* 674. Jakou pečetí jest opatřen beránek prosfory?
Beránek prosfory jest opatřen pečetí, na níž je znamení kříže a řecký nápis „Iisos Christos nika“, to jest „Ježíš Kristus vítězí“.
* 675. Kdy se vtiskuje tato pečeť na prosforu?
Tato pečeť se vtiskuje na prosforu předtím, než se prosfora dá péci.
* 676. Proč se do vína, když se připravuje k oběti, vlévá trochu vody?
Do vína, když se připravuje k oběti, vlévá se trochu vody, protože:
1. Pán Ježíš použil při poslední večeři vína smíchaného s vodou, a podle jeho příkladu činili tak i apoštolé;
2. svatá eucharistie byla ustanovena také na památku utrpení a smrti Pána Ježíše, a je známo, že z jeho probodeného boku tekla krev a voda. (Jan 19, 34.)
677. Co se vyžaduje od toho, kdo chce přistoupit k svatému přijímání?
Od toho, kdo chce přistoupit k svatému přijímání, se vyžaduje:
1. aby před Bohem zpytoval své svědomí a pokáním se očistil od hříchů;
2. aby se na svaté přijímání připravil modlitbou a postem a v den svatého přijímání až do přijetí svatých darů ničeho nejedl ani nepil;
3. aby ke svatému přijímání přistoupil s vroucí touhou po Pánu Ježíši.
* 678. Kdo jedině není povinen před svatým přijímáním se postit?
Před svatým přijímáním nejsou povinni se postit jedině těžce nemocní.
* 679. Je svaté přijímání potřebné?
Svaté přijímání je nevyhnutelně potřebné, neboť Pán Ježíš řekl: „Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.“ (Jan 6, 53.)
**680. Jaký měl život Pán Ježíš na mysli při těchto slovech?
Pán Ježíš měl při těchto slovech na mysli opravdový duchovní život v Bohu, tedy život, který vede k věčné blaženosti.
681. Čeho dosahujeme hodným svatým přijímáním?
Hodným svatým přijímáním dosahujeme:
1. milostiplného sjednocení s Pánem Ježíšem, takže přebývá v nás a my v něm,
2. nevýslovné vnitřní radosti a štěstí,
3. posvěcení duše i těla,
4. naděje na zmrtvýchvstání a na věčnou blaženost.
682. Dosahuje sjednocení s Pánem Ježíšem i ten, kdo přijímá svaté dary nehodně?
Kdo přijímá svaté dary nehodně, nedosahuje sjednocení s Pánem Ježíšem, nýbrž naopak opouští a zrazuje ho jako Jidáš, a dopouští se nového těžkého hříchu.
683. Kdy máme při svaté liturgii přistoupit k svatému přijímání?
K svatému přijímání máme při svaté liturgii přistoupit, jakmile kněz vystoupí se svatými dary z oltáře a pronese výzvu: „S bázní boží a u víře přistupte!“
684. Která modlitba se koná bezprostředně před svatým přijímáním?
Bezprostředně před svatým přijímáním se koná modlitba: „Věřím, Pane, a vyznávám...“, při níž obyčejně se klečí.
685. Jak máme po modlitbě: „Věřím, Pane, a vyznávám“ přijmout svaté dary?
Po modlitbě: „Věřím, Pane, a vyznávám“ máme přijmout svaté dary takto:
1. máme povstat, na prsou ruce zkřížit a přistoupit před kněze,
2. srozumitelně říci své křestní jméno,
3. hlavu uctivě pozvednout a ústa zbožně otevřít k přijetí svatých darů.
686. Čím se podávají svaté dary do úst?
Svaté dary, to jest tělo a krev Pána Ježíše podávají se do úst stříbrnou či pozlacenou lžičkou.
*687. Bylo by rozumné, bát se při svatém přijímání nakažlivé nemoci?
Bát se při svatém přijímání nakažlivé nemoci bylo by nejen naprosto nerozumné, ale přímo hříšné, neboť by to svědčilo o malé víře.
*688. Proč se nemáme bát nákazy při svatém přijímání?
Při svatém přijímání nemáme se bát nákazy, protože přijímáme tělo a krev Pána a Boha našeho, Ježíše Krista, kterýmižto svatými dary nemohou být žádné nemoci přeneseny.
**689. Jak se máme dívat na přijímání svatých darů z jednoho kalicha?
Na přijímání svatých darů z jednoho kalicha máme se dívat jako na projev upřímného bratrství a sesterství všech pravoslavných křesťanů, kteří bez rozdílu stavu, vzdělání a majetku neštítí se druh druha, ale radují se, že mohou z jednoho kalicha svaté dary přijímat.
690. Co máme činit po přijetí svatých darů?
Po přijetí svatých darů máme:
1. hlavu na znamení vroucí vděčnosti mírně sklonit, držíce při tom stále ještě ruce zkříženy na prsou,
2. pak ihned stranou odstoupit,
3. pak teprve zbožně se poznamenat svatým křížem,
4. odejít na místo, kde jsme stáli od začátku svaté liturgie, a tam vykonat modlitby po svatém přijímání.
Poznámky:
I. Po přijetí svatých darů už neklekáme, neboť jsme přijali do srdcí Pána Ježíše.
II. Na mnohých místech je zvykem bezprostředně po svatém přijímání požít něco vody nebo vína, aby byla jistota, že v ústech nezůstala ani nejmenší částečka ze svatých darů.
* 691. Co se zpívá, přistupuje-li kdo z věřících ke svatému přijímání:
Přistupuje-li kdo z věřících k svatému přijímání, zpívá se: „Tělo Kristovo přijměte, z pramene nesmrtelnosti okuste. Alleluja, alleluja, alleluja.“ Je-li přijímajících mnoho, opakuje se tento zpěv stále po malých přestávkách.
**692. Proč se svaté dary jmenují pramenem nesmrtelnosti?
Svaté dary se jmenují pramenem nesmrtelnosti, poněvadž jsou nám zárukou zmrtvýchvstání a věčného života v nebeské blaženosti, neboť Pán Ježíš řekl: „Kdož jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější.“ (Jan 6, 54.)
**693. Jak často přistupovali k svatému přijímání první křesťané?
První křesťané přistupovali k svatému přijímání při každé svaté liturgii, a bylo by žádoucno, abychom i my s čistým svědomím bez nucení a dobré vůle svaté dary často přijímali.
Poznámky:
** I. Pán Ježíš chce, abychom se ve svaté eucharistii s ním tak úzce a niterně spojovali, jak jsou spojeny ratolesti s kmenem. Pravil: „Já jsem vinný kmen, vy pak ratolesti; kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé, neboť beze mne nemůžete nic učiniti. Nezůstal-li by kdo ve mně, vyvržen bude ven jako ratolest a uschneť, a budou sebrány a na oheň uvrženy a shoří.“ (Jan 15, 5-6.) Toto niterné spojení uskutečňuje se nejlépe požíváním. Proto se Pán Ježíš rozhodl dávat nám k požívání své tělo a svou krev, abychom žili z něho tak, jako žijeme z pokrmu a jako ratolest žije z kmene. Toto své rozhodnutí rozřešil, takže je nemožno učinit to moudřeji. Poněvadž by se nám tělo a krev Pána Ježíše ve viditelné způsobě těla a krve mohly protivit, ponechává si způsobu chleba a vína a dává se nám tak k požívání. – Kdo hodně přijímá svatou eucharistii, spojuje se tak úzce s Pánem Ježíšem, že může říci s apoštolem Pavlem: „Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.“ (Gal. 2, 20.)
* II. Působení hodného svatého přijímání na lidi je výstižně vyjádřeno v modlitbě, obsažené v liturgii svatého Basila Velikého před modlitbou „Otče náš“. Praví se tam: „Nauč nás konat posvěcení v bázni tvé, abychom s čistým svědectvím svědomí svého přijímajíce část svatých tajin tvých, spojili se se svatým tělem a krví Krista tvého a hodně je přijmouce, měli Krista živoucího v srdcích svých a stali se chrámem Ducha tvého svatého.“ (Sborník, str. 197/180.)
III. O nutnosti přijímat svaté dary s čistým svědomím píše apoštol Pavel: „Kdokoli bude jísti chléb tento, aneb píti kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkoušej pak sám sebe člověk a tak z toho chleba jez a z kalicha pij; neboť kdo jí a pije nehodně, soud sobě jí a pije, nerozpoznávaje tělo Páně.“ (1.Kor. 11, 27-29.) Nehodné přijímání patří mezi ty hříchy, které se nazývají svatokrádežnými.
** IV. V církvi Kristově nemá se nikdo povyšovat nad druhého ani štítit se druhého, ale všichni mají druh s druhem v lásce a svornosti setrvávat. Podle slov Pána Ježíše všichni křesťané jsou bratřími. Apoštol Pavel praví: „Kalich požehnání, kterémuž dobrořečíme, zdaliž není účastenství na krvi Kristově? A chléb, kterýž lámeme, zdaliž není účastí na těle Kristově? Poněvadž jeden je chléb, jedno tělo mnozí jsme, neboť všickni máme podíl na jednom chlebu.“ (1.Kor. 10, 16-17.)
** V. Význam přijímání z jednoho kalicha připomíná se nám i v liturgii svatého Basila Velikého po posvěcení a proměnění svatých darů, když se tam praví: „Nás pak všecky, z jediného chleba a kalicha přijímající, sjednoť vespolek v obcování jediného Ducha svatého.“ (Sborník, str. 190/174.)
* VI. Svatý Cyril a Metoděj zavedli u nás svatou liturgii pravoslavnou, jak se sloužila v Řecku; podávali svaté přijímání všem pod obojí způsobou a též nemluvňatům. Proto český národ byl nespokojen, když později bylo v našich zemích zakázáno podávat věřícím svaté přijímání pod obojí způsobou; nespokojenost byla i proto, že podávání svatého přijímání malým dětem bylo úplně zabráněno. Aby toto bylo odčiněno, zavedli naši husitští předkové opět svaté přijímání pod obojí způsobou pro všecky věřící a připouštěli k němu také děti.
* Vil. Epiklese byla konána původně v celé křesťanské církvi; v římské církvi ji odstranil papež Gelasius ve století pátém. V pravoslavné církvi se však epiklese koná a bude konat vždycky, jak ji konali svatí apoštolé.
VIII. K svatému přijímání nemocných mají jejich příbuzní nebo ošetřovatelé připravit stolek, přikrýt jej čistou rouškou a postavit na něj kříž a aspoň jeden svícen se svíčkou.
* IX. V západní církvi nazývá se svatá eucharistie též „svátost oltářní“.
* X. Nikdy se nepřihodilo v dějinách pravoslavné církve, že by se byl kdokoliv při svatém přijímání nakazil nějakou nemoci. Nestalo se to nikdy ani žádnému knězi nebo jáhnovi, třebas oni po všech věřících, kteří byli u svatého přijímání, po svaté liturgii požívají zbylé svaté dary.
** XI. Zbytek prosfory, z níž byl vyňat beránek, bývá rozdělen na malé částky, které se za zpěvu „Budiž jméno Hospodinovo blahoslaveno...“, obyčejně však až po ukončení svaté liturgie, rozdávají mezi věřící, aby je ještě ve chrámě zbožně požili ke své útěše a vnitřní radosti. Je-li věřících větší počet, možno použít k tomu i prosfory, z níž byla vyňata částice na památku přesvaté Bohorodice. Tyto rozdávané částky nazývají se antidory. (Slovo antidor je řecké a znamená tolik, co náhražka daru.) Zvyk ten pochází ještě z prvních dob křesťanství a povstal pravděpodobně z „hostiny lásky“, k níž zasedali první křesťané po službách božích, aby v bratrské a sesterské lásce všichni bez rozdílu se nasytili z darů, jež bohatší členové církve přinášeli. Od hostiny lásky bylo později upuštěno, když počet křesťanů vzrostl tak, že ve chrámové budově žádná místnost k tomu nestačila, a když v důsledku toho přestalo i přinášení darů. O antidory žádali hlavně ti z přítomných, kteří toho dne ještě ničeho nejedli a nemohouce z jakékoliv příčiny přijmout svatou eucharistii, chtěli požít aspoň něco z toho chleba, který byl knězem při proskomidii požehnán, a z něhož byl vyňat beránek. Pravoslavná církev rozdávání antidorů stále zachovává.
4. O svaté tajině pokání.
694. Co se uděluje ve svaté tajině pokání?
Ve svaté tajině pokání uděluje se odpuštění hříchů, kterých jsme se dopustili po křtu svatém.
695. Kdy ustanovil Pán Ježíš svatou tajinu pokání?
Svatou tajinu pokání ustanovil Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání, když přišel mezi apoštoly a pravil jim: „Přijměte Ducha svatého; kterýmžkoliv odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim, a kterýmžkoliv zadrželi byste, zadrženy jsou.“(Jan 20, 22-23.)
696. Jak máme přijímat svatou tajinu pokání?
Svatou tajinu pokání máme přijímat takto:
1. máme pozorně a opravdově se rozpomínat, kterých hříchů jsme se dopustili od posledního svého pokání a Ducha svatého prosit, aby přispěl na pomoc naší paměti;
2. máme hříchů svých z celého srdce litovat;
3. máme si pevně umínit, že se polepšíme;
4. máme před knězem s pevnou vírou v Pána Ježíše ze všech hříchů upřímně se vyznat neboli vyzpovídat;
5. máme vykonat svědomitě vše, co nám kněz uloží.
697. Jak si nejlépe vzpomeneme, čím jsme se provinili?
Čím jsme se provinili, vzpomeneme si nejlépe, když si postupně připomeneme všechna přikázání boží a při každém se rozpomeneme, zdali a jak jsme je přestoupili.
698. Proč máme svých hříchů litovat?
Svých hříchů máme litovat proto, že jsme jimi urazili předobrého a přesvatého Boha.
699. Co má činit ten, kdo si upřímně umínil, že se polepší?
Kdo si upřímně umínil, že se polepší, má:
1. nepřátelům odpustit,
2. škodu podle možnosti nahradit,
3. varovat se všech příležitostí ke hříchu, zvláště špatné společnosti.
700. Jest platná zpověď, při níž se úmyslně zamlčí těžký hřích?
Zpověď, při níž se úmyslně zamlčí těžký hřích, jest neplatná, a nad to dopouští se tím nového těžkého hříchu, kdo se úmyslně tak neúplně zpovídal.
701. Jak se máme zpovídat, jestliže jsme se dopustili téhož těžkého hříchu několikrát?
Jestliže jsme se dopustili téhož těžkého hříchu několikrát, máme to uvést.
702. Smí kněz vyzradit, co ve zpovědi slyšel?
Kněz nesmí nikdy a žádným způsobem vyzradit, co ve zpovědi slyšel; kdyby to učinil, byl by svržen.
703. Jakou aspoň zpověď je třeba vykonat, jestliže kajícníků je mnoho a čas nedovoluje, aby se každý zpovídal zvlášť?
Jestliže kajícníků je mnoho a čas nedovoluje, aby se každý zvláště vyzpovídal, je třeba vykonat aspoň společnou svatou zpověď.
704. Kdy oznamuje kněz odpuštění hříchů?
Kněz oznamuje odpuštění hříchů po jejich vyznání, a to tak, že se modlí nad kajícníkem a rozhřešuje ho ve jménu nejsvětější Trojice.
* 705. Proč kněz někdy při svaté zpovědi ukládá určité dobré skutky nebo i církevní tresty?
Kněz při svaté zpovědi ukládá někdy určité dobré skutky nebo i církevní tresty, abychom se snáze od určitých hříchů odvrátili a polepšili.
* 706. Jak nazýváme to, co kněz kajícníkovi ukládá?
To, co kněz kajícníkovi ukládá, nazýváme „epitimie“.
* 707. Proč nemáme odkládat přijetí svaté tajiny pokání?
Přijetí svaté tajiny pokání nemáme odkládat proto, že odkládáním by se hřích v našich srdcích ještě více zakořenil, a mimo to vydávali bychom se v nebezpečí, že bychom mohli zemřít před tím, než vykonáme pokání.
* 708. Proč máme pokání konat ještě před smrtí?
Pokání máme konat ještě před smrtí, protože po smrti už není možno žádnou svatou tajinu přijmout, tedy ani pokání.
709. Čím se máme připravovat na svatou tajinu pokání?
Na svatou tajinu pokání se máme připravovat postem a modlitbou.
* 710. Jak často máme přijímat svatou tajinu pokání?
Nejlépe bvchom učinili, kdybychom svatou tajinu pokání přijali co nejdříve po tom, když jsme se dopustili těžkého hříchu, abychom nezůstali dlouho bez milosti boží; jinak je chvályhodným zvykem pravoslavných křesťanů přijímat svatou tajinu pokání hlavně v době postní a o svátcích, jakož i v nemoci.
711. Je svatá tajina pokání ke spasení potřebná?
Svatá tajina pokání je ke spasení nevyhnutelně potřebná, neboť po křtu jest pokání jediným řádným prostředkem k odpuštění.
Poznámky:
I. Rozpomínání se na hříchy, jichž jsme se dopustili, nazývá se též zpytování svědomí.
II. Zpytování svědomí, lítost nad hříchy, úmysl se jich příště varovat, vyznání hříchů a ochota přijmout na sebe, co nám bude uloženo, jsou nutné. Vysvítá to z podobenství Pána Ježíše o marnotratném synu, který, když upadl do bídy, také zpytoval svědomí, litoval svých hříchů, umínil si, že se polepší, vyznal se svému otci a chtěl u něho být pouhým služebníkem, a ne synem. (Luk. 15, 11-19.) Také pečliví rodiče žádají od svých provinilých dětí lítost, slib, že se polepší, a přiznání se k tomu, čím se provinily. Totéž žádá i Otec nebeský ode všech nás.
* III. Mnohý člověk dopustil se tolika těžkých hříchů, že když si svůj stav uvědomí, domnívá se, že mu nemůže být odpuštěno, a že by tedy bylo marné pomýšlet na pokání. Někteří velcí hříšníci se úplně zatvrzují se ve svých hříších, jiní zase propadají zoufalství a sahají si na život. Zatvrzelost a zoufalství uvrhá však člověka do věčné záhuby. Proto není správné ani se zatvrdit, ani si zoufat. I největší hříšník má doufat v milosrdenství boží a rozhodnout se pro přijetí svaté tajiny pokání. Bůh nechce smrti hříšníka, ale aby se obrátil a živ i spasen byl. (Ezech. 33, 11.)
* IV. Někteří lidé se stydí vyznat se ze svých hříchů. To je nerozumné. Jestliže jsme se nestyděli hřešit před Bohem, který všecko vidí, proč bychom se měli stydět k hříchu se přiznat? Upřímnou zpovědí se našemu svědomí uleví, a jeho výčitky pominou. Je také lépe vyznat se ze svých hříchů, než v nich zemřít a kdysi při posledním soudu být zahanben přede všemi lidmi i anděly.
* V. Jak je pokání a vyznání hříchů důležité, vysvítá z kázání svatého Jana Křtitele, který neustával vyzývat své posluchače, aby činili pokání. Mnozí z nich vyhověli jeho výzvě a vyznávali se ze svých hříchů. Také Pán Ježíš začal konat své vykupitelské dílo kázáním, jehož obsahem bylo: „Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mat. 4, 17.)
** VI. Není správný názor, že tím, co kněz kajícníku ve zpovědi ukládá, poskytuje se Bohu zadostiučinění. Člověk nemůže za své hříchy – ať lehké nebo těžké – Bohu přinést zadostiučinění, a epitimie slouží k tomu, abychom se cvičili ve snaze začít nový život.
** VII. Církev pravoslavná neuznává učení o odpustcích. Podle učení církve římské má tato církev právo a moc mimo svatou tajinu pokání odpouštět časné tresty, které z rozhodnutí božího mají lidé za hříchy vytrpět buď zde na zemi nebo po smrti na onom světě. Tyto odpustky uděluje římská církev z nevyčerpatelného pokladu, který pozůstává ze zásluh Pána Ježíše, Panny Marie a svatých; z toho pokladu ona prý může dávat božské spravedlnosti náhradu za časné tresty. Právo toto vyvozuje církev římská ze slov, která Pán Ježíš řekl apoštolu Petrovi: „Což bys koli svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi.“ (Mat. 16, 19.) Proti tomu namítá církev pravoslavná toto: 1. moc svazovat a rozvazovat dal Pán Ježíš nejen svatému Petrovi, ale všem apoštolům. (Mat. 18, 18.) 2. Tato moc byla v církvi od začátku chápána jednak jako moc ve svaté tajině pokání odpouštět nebo zadržovat hříchy, jednak jako moc mimo svatou tajinu pokání ukládat členům církve církevní tresty za přečiny proti církevní kázni a opět mimo svatou tajinu pokání buď trvat na vykonání celého trestu nebo jej zmírnit nebo i odpustit, jestliže jest patrno, že provinilec se skutečně polepšil. Za tímto druhým účelem má církev duchovní soudy. Instituce duchovních soudů je založena na slovech Pána Ježíše: „Zhřešil-li by proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by pak neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho nebo dva, aby v ústech dvou nebo tří svědků stálo každé slovo. Pak-li by jich neuposlechl, pověz církvi. Jestliže pak i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a celný.“ (Mat. 18, 15-17.) 3. Žádný světec nevykonal více, než Bůh od něho žádá, proto též žádný si nemohl získat přebytečných zásluh, z jejichž přebytků by mohl povstat poklad. Bohočlověk Pán Ježíš získal si ovšem nekonečný poklad zásluh, nikoho však nepověřil, aby z tohoto pokladu mimo svatou tajinu pokání přiděloval něco komukoliv. Církev apoštolská vůbec takového učení neznala. Ujištění Pána Ježíše, že co církev sváže nebo rozváže na zemi, bude svázáno neb rozvázáno na nebi, vztahuje se jednak na řádné vykonávání svatých tajin, jednak na řádné vykonávání duchovního soudnictví v rámci zjevení božího, a na nic jiného. Vztahovat slova Pána Ježíše na něco, co není obsaženo v Písmě svatém ani ve svatém ústním podání, znamenalo by zneužívat jich.
5. O svaté tajině kněžství.
* 712. Co se uděluje ve svaté tajině kněžství?
Ve svaté tajině kněžství se uděluje kněžský úřad a pomoc Ducha svatého k řádnému plnění povinností s tímto úřadem spojených.
* 713. Co může vykonávat ten, kdo dosáhl úřadu kněžského?
Kdo dosáhl úřadu kněžského, může:
1. učit lid zjevení božímu,
2. vykonávat svaté tajiny a služby boží,
3. udržovat v církvi kázeň.
**714. Je svatá tajina kněžství ustanovena od Pána Ježíše?
Svatá tajina kněžství je ustanovena od Pána Ježíše, neboť:
1. Pán Ježíš pravil apoštolům, že tak, jako Otec poslal jeho, posílá on je, a přikázal jim, aby šli a učili všecky národy zjevení božímu (Mat. 28, 19);
2. zplnomocnil je, aby vykonávali svaté tajiny křtu, eucharistie, pokání a jiné (Mat. 28, 19; Luk. 22, 19; Jan 20, 22-23);
3. uložil jim pečovat o to, aby v církvi bylo stále zachováváno, to jest dodržováno a prováděno, co on přikázal, a prohlásil, že kdo církve, to jest jejich řádných orgánů neuposlechne, jest jako pohan a celný. (Mat. 18, 17.) Tím vším Pán Ježíš odevzdal apoštolům úřad kněžský.
* 715. Jak se uděluje svatá tajina kněžství?
Svatá tajina kněžství se uděluje tak, že biskup vzkládá ruku na hlavu toho, kdo je svěcen, a modlí se, aby Duch svatý mu udělil milost k řádnému vykonávání úřadu kněžského.
* 716. Jak nazýváme úkon, kterým biskup světí kněze?
Úkon, kterým biskup světí kněze, nazýváme „rukopoložení“ neboli řecky „chirotonie“.
* 717. Komu se uděluje svatá tajina kněžství?
Svatá tajina kněžství se uděluje mužům k tomu vybraným, od nichž se vyžaduje vzdělání ve víře, zbožný život a horlivost pro slávu boží.
* 718. Kolik stupňů má úřad kněžský?
Úřad kněžský má tři stupně; jsou to:
1. úřad biskupský neboli episkopský,
2. úřad kněžský neboli presbyterský a
3. úřad jáhenský neboli diakonský.
**719. Jaká je pravomoc těchto tří stupňů úřadu kněžského, pokud se týká vykonávání svatých tajin?
Pravomoc těchto tří stupňů úřadu kněžského, pokud se týká vykonávání svatých tajin, je tato:
1. jáhen neboli diákon přisluhuje při vykonávání svatých tajin,
2. kněz neboli presbyter vykonává svaté tajiny, a to v závislosti na biskupu a
3. biskup neboli episkop nejen vykonává svaté tajiny, ale má moc i světit a ustanovovat kněze a jáhny.
* 720. Kdo světí a ustanovuje biskupa?
Biskupa světí a ustanovuje sbor biskupů.
* 721. Jak se ještě nazývá biskup?
Biskup se ještě nazývá „archijerej“ a též „vladyka“.
* 722. Co znamená slovo „archijerej?
Slovo archijerej je řecké a znamená tolik, co vrchní představený kněží.
* 723. Jak se nazývá oblast, nad níž má duchovní pravomoc biskup?
Oblast, nad níž má duchovní pravomoc biskup, se nazývá eparchie nebo diecése.
* 724. Jak se nazývá oblast, nad níž má duchovní pravomoc kněz?
Oblast, nad níž má duchovní pravomoc kněz, nazývá se farnost neboli parochie.
* 725. Jak se nazývá kněz, který vykonává duchovní pravomoc nad určitou farností?
Kněz, který vykonává duchovní pravomoc nad určitou farností, nazývá se farářem.
* 726. Komu jsou podřízeni kněží a jáhnové?
Kněží a jáhnové jsou podřízeni svému eparchiálnímu archijereji.
* 727. Komu je podřízen biskup?
Biskup je podřízen biskupskému sboru.
* 728. Jak nazýváme biskupy, kněze a jáhny společně?
Biskupy, kněze a jáhny nazýváme společně duchovenstvem nebo duchovními pastýři.
* 729. Jak nazýváme členy církve, kteří nejsou duchovními?
Členy církve, kteří nejsou duchovními, nazýváme buď věřícími nebo laiky nebo světskými členy církve.
**730. Jaká práva mají věřící v církvi?
Věřící v církvi mají tato práva:
1. střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a jáhny, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté tajině myropomazání pečeť daru Ducha svatého.
2. mají právo být duchovně obslouženi, pokud vyhovují církevním předpisům,
3. volí prostřednictvím svých zástupců společně s kněžími a jáhny svého biskupa, jehož pak, když vyhovuje církevním předpisům, ustanovuje sbor biskupů,
4. volí své kněze a jáhny, které pak ustanovuje biskup, jestliže vyhovují církevním předpisům,
5. za součinnosti kněží a jáhnů pracují v církvi osvětově a spravují církevní majetek, při čemž vrchní dozor nad ním má biskup.
**731. Jaké povinnosti mají věřící v církvi?
Věřící mají v církvi tyto povinnosti:
1. mají se řídit učením církve,
2. mají se zúčastnit činně služeb božích a církevního života vůbec,
3. mají církevní daní a jiným způsobem přispívat na vydržování chrámu a duchovenstva, jakož i všech, kdož ve chrámě konají službu, neboť Pán Ježíš přikázal, aby, kdo evangelium zvěstuje, z evangelia také žil. (1.Kor. 9, 11-14.)
Poznámky:
* I. Svatý Pavel nazval apoštoly božími spolupracovníky, Kristovými služebníky a správci božích tajemství. (1.Kor. 3, 9; 1.Kor. 4, 1.)
** II. Biskupové tvoří v církvi hierarchii, to jest představenstvo kněží a věřících. Biskupský úřad je tak důležitý, že bez něho by církev nebyla církví.
* III. Měj v úctě duchovní osoby a buď jim vděčen za to, že pečují o tvou duši.
* IV. Modli se, aby Bůh nám posílal dobré a svědomité duchovní pastýře. Pán Ježíš pravil svým učedníkům: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na žeň svou.“ (Mat. 9, 38.)
* V. Žít z evangelia znamená tolik, jako žít z obětí, jež přinášejí ve prospěch církve věřící, kterým je evangelium zvěstováno.
6. O svaté tajině manželství.
* 732. Co se uděluje ve svaté tajině manželství?
Ve svaté tajině manželství se uděluje milost, která spojuje ženicha a nevěstu tak, aby oba sjednoceni s Pánem Ježíšem:
1. žili spolu v oddané lásce a věrnosti po celý svůj život,
2. sobě vzájemně pomáhali,
3. dítek na Bohu si vyprošovali a dobře vychovávali.
* 733. Odkud víme, že manželství je svatou tajinou
Že manželství je svatou tajinou, víme ze slov apoštola Pavla, který nazývá manželství velikým tajemstvím neboli tajinou. (Ef. 5, 32.)
*734. Kdy bylo manželství ustanoveno?
Manželství bylo ustanoveno hned v ráji po stvoření lidí, a Pán Ježíš povýšil je na svatou tajinu
**735. Jak se mají ženich a nevěsta připravit na svatou tajinu manželství?
Ženich a nevěsta mají se připravit na svatou tajinu manželství takto:
1. mají se dobře obeznámit s učením víry, aby mohli učit své děti,
2. mají vše dobře uvážit, nežli vstoupí do stavu manželského,
3. mají přijmout před tím svaté tajiny pokání a eucharistie.
736. Kterak se koná svatá tajina manželství?
Svatá tajina manželství se koná takto:
1. ženich a nevěsta prohlašují před knězem, že dobrovolně vstupují ve sňatek manželský,
2. kněz jim žehná a modlí se nad nimi: „Pane Bože náš, slávou a ctí spoj a korunuj je.“
**737. Může-li kdo vstoupit v manželství z donucení a proti své vůli?
Nikdo nemůže vstoupit v manželství z donucení a proti své vůli, neboť takové manželství by bylo neplatné.
**738. Co překáží uzavření manželství?
Uzavření manželství překáží hlavně:
1. duchovní nebo pokrevní příbuzenství,
2. švagrovství,
3. neplnoletost ženicha nebo nevěsty,
4. rozdílnost náboženství.
*739. Co je to manželství smíšené?
Manželství smíšené je manželství mezi křesťanem pravoslavným a nepravoslavným.
**740. Proč je třeba varovat se manželství smíšeného?
Manželství smíšeného je třeba se varovat, poněvadž rozdíl v náboženství vyvolává v rodině často různice nebo vede členy rodiny k náboženské lhostejnosti, ba i ke zradě víry.
* 741. Čeho má především dbát, kdo hodlá vstoupit ve svazek manželský?
Kdo hodlá vstoupit ve svazek manželský, má dbát především toho, aby osoba, kterou si míní vzít, byla stejné víry, zbožná a řádná.
Poznámky:
* I. Okamžik, kdy se koná tajina manželství, jmenuje se „oddavky“.
* II. Při oddavkách musejí být dva svědkové.
** III. Manžely ve svaté tajině manželství spojuje Bůh; proto Pán Ježíš pravil: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ (Mat. 19, 6.) Z toho důvodu pravoslavná církev velmi zřídka povoluje rozloučení manželství a činí to jen, když v manželství z viny jednoho manžela vyvinuly se poměry tak, že je nenapravitelně zničen mravní a náboženský základ manželského spolužití a znemožněno dosažení účelu jeho. Takovým důvodem je na příklad nepolepšitelná nevěrnost a zlomyslné trvalé opuštění. V tom případě církev pravoslavná vyslovuje souhlas s rozloučením manželství, ukládajíc vinné straně církevní trest a povolujíc nevinné uzavření nového manželství s osobou, u níž není církevně zákonných překážek. O věci té rozhoduje duchovní soud, jehož rozsudek nabývá platnosti, když jest potvrzen příslušným biskupem. Toto stanovisko zaujímala křesťanská církev od samého počátku, a to na základě slov Pána Ježíše, obsažených v evangeliu svatého Matouše (Mat. 5, 52; a Mat. 19, 9.) Slova ta znějí: „Kdožkoli propustil by manželku svou, kromě příčiny smilstva, uvodí ji v cizoložstvo, a kdo propuštěnou pojme, cizoloží.“ Z toho původní církev vyvozovala, že pro nepolepšitelné smilstvo nebo cizoložství je rozloučení manželství přípustno.
* IV. Svatby nemají se konat v zakázané době, zvláště ne během půstu.
** V. Všichni lidé nejsou povinni vstoupit v manželství. Naopak jest nejen dovoleno, nýbrž i záslužno, jestliže kdo pro boží nebo jinou šlechetnou věc zůstane svobodným a zřekne se výhod i starostí manželského života, aby se dobré věci mohl zcela věnovat. Ale k tomu nesmí být nikdo nucen, nýbrž musí se sám a ze své vůle pro to rozhodnout. Není správné, když některá církev zakazuje manželství svým kněžím. Tímto zákazem je zlehčována a snižována svatá tajina manželství, jako by pro kněze nebyla důstojná. V prvotní církvi bylo kněžstvo většinou ženato. Apoštol Pavel ve své I. epištole k Timoteji (1.Tim 4, 1-3) praví, že zabraňovat někomu ženění, případně vdávání je ďábelská nauka a pokrytectví. Týž apoštol zůstal sám sice ze své vlastní vůle svobodným, ale byl proti zákazu ženit se nebo vdávat a pouze radil, aby – kdo se chce Bohu zasvětit úplně – zůstal podle jeho příkladu, ovšem dobrovolně, svobodným. Apoštolské pravidlo 5. stanoví, že knězi, který by svou ženu vypudil, třebas i z důvodu pobožnosti, má být zakázáno vykonávat bohoslužby, a nevezme-li ženu zpět, že má být takový kněz svržen se svého úřadu. Ve druhý sňatek však kněz, když ovdověl, vstoupit nesměl, aby dal příklad mravní opravdovosti a sebekázně, jak to stanoví apoštolské pravidlo 17. a též příklad věčné věrnosti. Tímto pravidlem řídí se stále církev pravoslavná.
** VI. Smíšený sňatek dovoluje církev pravoslavná jen tehdy, když nepravoslavný ženich, případně nepravoslavná nevěsta písemně se zaváže, že pravoslavnému manželu, případně pravoslavné manželce nebude nikdy a nijak překážet ve vykonávání náboženských povinností, a že všechny dítky, jež se z toho manželství narodí, budou pravoslavně pokřtěny a pravoslavně vychovány. Lépe je však, když pravoslavná strana je tak pevná a uvědomělá, že buď nepravoslavnou stranu jasnými a přesvědčivými důvody získá pro pravoslavnou církev anebo – když důvody zůstanou nepovšimnuty – se s nepravoslavnou stranou ještě před sňatkem rozejde. To jest charakterní a důsledné. Kdo je v náboženství bezcharakterní a nedůsledný, stane se bezcharakterním a nedůsledným i v jiných oborech životních. – Sňatek s nekřesťanem není pravoslavnému křesťanu vůbec dovolen.
7. O svaté tajině pomazání nemocných.
* 742. Co se uděluje ve svaté tajině pomazání nemocných?
Ve svaté tajině pomazání nemocných uděluje se milost, která:
1. nemocného duševně posiluje,
2. od hříchu ho očišťuje.
3. v bolestech mu ulevuje,
4. často ho i uzdravuje.
**743. Zmiňuje se Písmo svaté o svaté tajině pomazání nemocných?
Písmo svaté se zmiňuje výslovně o svaté tajině pomazání nemocných, a to dvakrát:
1. v evangeliu svatého Marka, kde čteme, že apoštolé mazali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je (Mar. 6, 13),
2. v epištole svatého apoštola Jakuba, kde se praví: „Stůně kdo z vás? Zavolej presbytery (kněze) církve, ať se modlí za něho, mažíce jej olejem ve jménu Páně, a modlitba víry uzdraví neduživého, a pozdvihneť ho Pán, a jestliže se čím prohřešil, bude mu odpuštěno.“ (Jak. 5, 14-15.)
* 744. Kterak se uděluje svatá tajina pomazání nemocných?
Svatá tajina pomazání nemocných se uděluje tak, že kněz znamená nemocného na různých místech těla svatým olejem v podobě kříže a modlí se o jeho uzdravení duševní i tělesné.
* 745. Co se označuje posvěceným olejem?
Posvěceným olejem se označuje milost boží.
* 746. Je strach před svatou tajinou pomazání nemocných rozumný?
Strach před svatou tajinou pomazání nemocných je naprosto nerozumný, neboť její účinek jest uzdravující, a ne usmrcující.
* 747. Kdo světí olej k tajině pomazání nemocných?
Olej k tajině pomazání nemocných světí kněží.
Poznámky:
* I. Přijímejme v nemoci bez bázně tuto svatou tajinu a neodkládejme ji. Odkládání je znamení slabé víry, a tato slabost víry je překážkou uzdravující účinnosti svaté tajiny.
* II. Před přijetím pomazání nemocných se vyzpovídejme a přijměme tělo a krev Páně.
* III. Že svatá tajina pomazání nemocných je na uzdravení, naznačuje se i tím, že kněz před odchodem od nemocného zpívá mu mnoholetí.
** IV. Církev pravoslavná svatými tajinami provází člověka od jeho narození až ke hrobu, v radosti i v žalosti.
** V. Kromě sedmi svatých tajin zachovává církev pravoslavná ještě některé obřady, které nejsou tajinami, jako svěcení vody, chrámů, hřbitovů, domů, ikon, křížů a jiných předmětů, jakož i obřad pohřební, průvod atd. – Někteří křesťané zavrhují svěcení míst, budov a předmětů a prohlašují, že to vše je pověra. Tento názor však není správný. Svěcení míst, budov a předmětů pozůstává ze dvou úkonů: jednak se ta místa, budovy a předměty vyjímají z obyčejného užívání a věnují se užívání výlučně náboženskému, jednak se koná modlitba, aby Bůh ta místa, budovy a předměty přijal, posvětil a dal jim důstojnost k posvátným účelům. V tom není žádná pověra. Svěcenou vodou nesmí se už prát ani umývat, nýbrž má se jí užívat jen k náboženským úkonům jako symbolu duchovní čistoty. Tak jest i s jinými předměty. Hřbitovy a chrámy se světí, aby se jich neužívalo ke světským účelům. Divadla se nesvětí, nýbrž otvírají, neboť se v nich lidé neshromažďují k modlitbám a bohoslužbám. Mluví-li kdo o otvírání a ne o svěcení chrámů, nesvědčí to o správném křesťanském smýšlení.