Diktatura

Diktatura je autoritativní (nedemokratická) forma vlády. Politická moc je neomezeně držena diktátorem nebo politickou skupinou. Její dějiny jsou dlouhé a podoby různé. Od starověkých prvních států, kde měl panovník neomezenou a božskou moc až po moderní vojenské a totalitární státy. Tendence k diktatuře lze sledovat v Římské republice. Za mimořádných okolností (např. za války) byl volen senátor s téměř neomezenými pravomocemi na půl roku (6 měsíců), což usnadnilo řízení státu a omezilo demokratickou diskusi, kterou mohl protivník snadno využít ve svůj prospěch.

Starověký Řím

Původem pojem diktatury pochází ze starověkého Říma, kde v případě mimořádných situací byl na půl roku senátem volen diktátor s neomezenými pravomocemi. Původně nebyla diktatura vnímána negativně, neboť již ve starém Římě byla zavedena funkce zvaná dictator, což byl úřad, jehož kompetence byly výlučně vojenského charakteru. Pozitivní smysl tohoto pojmu byl zachován až do 19. století - ještě Garibaldi se v roce 1860 prohlásil za diktátora. Za typ státního uspořádání pak začala být diktatura chápána až po zrození nástupu fašistů k moci v Evropě.

Raný středověk

Ve středověku se začalo od konceptu diktatury pomalu upouštět. Králové a císaři sice často byli diktátoři, museli ovšem také často brát velký ohled na zájmy šlechticů, kteří ve středověku měli ohromnou moc. Postupně se tak začala moc dělit mezi skupinu lidí a autokracie se tak postupně měnila v oligokraci. Navíc v zemích západní Evropy, kde nepochybný vliv měla i Římskokatolická církev docházelo často k přestřelkám mezi panovníkem a papežem, neboť Vatikán měl nemalý vliv a mnohdy ovlivňoval chod v zemi.

První zastupitelstvo občanů, tedy parlament, vznikl v Anglii ve 12. století. Panovník sice mohl parlament rozpustit, nicméně tato možnost by vzbudila velké nevole občanů a šlechticů. Moc krále tak začala být do jisté míry omezena a rozdělena.

Pozdní středověk a začátek novověké éry

V období konce středověku a nástupu novověké doby dochází k rozvoji velkých impérií. V takových je demokratická či veřejná správa nemožná, profilují hlavně zájmy expanzivní. Mezi nejkrutější režimy své doby se nyní zařazuje Francie pod vládou tehdejšího krále Ludvíka XVI.. Objevuje se absolutismus, osvícenecký absolutismus a dvory v jednotlivých zemích od Španělska až po Rusko tak posilují vliv.

18. a 19. století

Nespokojenost v mnohých zemích tehdejšího západního světa (Francie, britské kolonie v Severní Americe) znamenala ústup od absolutní moci krále a vedla buď k vytvoření demokratických úřadů (nově vzniklé Spojené státy), nebo k ještě brutálnější diktatuře (Francie pod vládou Jakobínů). Původní monarchistické státní zřízení doplňují nyní nově vznikající republiky. Rozvoj nových technologických vynálezů, ke kterým patří telegram, tisk, či rádio a zvyšování vzdělanosti obyvatelstva začínají vést k celé řadě otázek. Mnohé státy proto reagují transformací; moc panovníka je omezena ústavou a vznikají tak konstituční monarchie.

20. století

20. století znamenalo již mnohem širší uplatnění demokratického a svobodného fungování států, než jakékoliv jiné období v dějinách. Mezi svobodnými a nesvobodnými zeměmi se začaly objevovat velké neshody. Demokratické země namítaly, že dochází k porušování práv občanů, kdežto nesvobodné státy se pokoušely hledat jakékoliv argumenty pro zcela opačná tvrzení. Díky sdělovacím prostředkům navíc začalo být stále složitější uchovávat informace skryté před veřejností, takže i samotné totalitní státy musely postupně omezovat svoji moc a přiznávat mnohé argumenty z demokratických zemí.

V období začátku 20. století však většina veřejností řešila spíše otázky vývoje a osudu národa, než demokratický rozvoj. V Evropě se proto v tzv. meziválečném období rozšířilo velké množství diktatur, které byly založené na nacionalistickém ideologickém principu. Jejich vliv začal růst v okamžiku po krachu na Newyorské burze v roce 1929. Zatímco západní svět diskutoval nad problémy, nesvobodné země se zdály díky své vysoké míře centralismu a kontroly téměř nezasaženy. Pro mnohé se tak stalo Německo, či Sovětský svaz, které do světa vysílaly informace o nových dálnicích, hospodářském růstu a budování hydroelektráren, skutečným vzorem. Agresivita totalitních zemí, hlavně států tzv. Osy, kde dominujícím prvkem byl fašismus, vedla k druhé světové válce. Její konec sice znamenal i skončení agresivního nacionalismu, vedl ale naopak k nárůstu komunismu. Komunisické režimy se vyznačovaly větší či menší mírou nesvobody a centralismu, nakonec ale jejich drtivá většina skončila krachem. V mnohých komunistických zemích se dostali k moci buď demokraticky zvolení představitelé, nebo autokratičtí vůdci.