Diagnostická kritéria psychospirituální krize

/pozn.: Zpracováno dle knihy Christiny a Stanislava Grofových: Nesnadné hledání vlastního já – Růst osobnosti pomocí transformační krize./

Dvě důležité a velmi časté otázky se ptají po tom, jak lze stavy duchovní krize diagnostikovat a transformativní krize odlišit od duchovního probouzení a duševních chorob. Aby si odborník na duševní zdraví mohl tyto otázky položit seriózně, je nutné, aby přijal fakt, že spiritualita je legitimní dimenzí života a že její probouzení a rozvoj jsou žádoucí.

Kritéria pro rozlišení mezi duchovním probouzením (psychospirituální zkušeností) a psychospirituální krizí jsou shrnuty v tabulce. Protože mezi těmito dvěma stavy nejsou pevné hranice, lze kritérií použít jen k obecnému rozlišení. Prvními důležitými faktory jsou intenzita a hloubka procesu, jeho proměnlivost a stupeň schopnosti daného člověka fungovat v běžném životě.

Důležitý je rovněž postoj k tomu, jak je vlastní proces prožíván, zda je nahlížen jako zajímavý a smysluplný, nebo jako děsivý a nezvladatelný. A konečně vysoce důležitá je i schopnost vzájemného vztahu člověka v procesu transformace vůči společnosti. Podle toho, koho si člověk v těchto stavech vybere k rozebírání svých zážitků, a slova, jakými je bude popisovat, mohou rozhodnout, zda je nutno tohoto člověka hospitalizovat.

Když se ukáže, že člověk překročil hranice duchovního probouzení (psychospirituální zkušenosti) a dostavila se krize, je nutno zvážit možnosti diagnózy. Ty jsme opět shrnuli do tabulky - viz tabulka, která obsahuje důležitá kritéria pro odlišení stavů psychospirituální krize od čistě lékařsky diagnostikovaných chorob a takzvaných psychických poruch.

Prvým diagnostickým úkolem je vyloučit jakékoli zdravotní potíže, které lze dostupnými klinickými a laboratorními technikami zjistit a které mohou způsobovat dané percepční, emoční a jiné projevy - jedná se kupříkladu o encefalitidu, meningitidu a jiné infekční nemoci, mozkovou arteriosklerózu, temporální nádor, urémii a jiné nemoci, které mohou mít vliv na stav vědomí.

Psychologické symptomy těchto organických psychóz jsou snadno rozeznatelné od funkčních psychóz pomocí psychiatrického vyšetření a psychologických testů.
Kritéria pro takováto rozlišení se nacházejí v první polovině tabulky.

Pokud patřičná vyšetření a testy vyloučí možnost, že daný problém je organického původu, je nutno zjistit, zda klient spadá do kategorie duchovní krize, tedy, jinými slovy, je nutno odlišit tento stav od funkční psychózy.

Pro rozlišení mezi duchovní krizí a mezi psychózou nebo mentální poruchou neexistuje způsob stanovení absolutně jasných kritérií, protože tyto termíny postrádají objektivní vědecké platnosti. Nelze si splést kategorie tohoto druhu s tak přesně definovanými nemocemi, jako je diabetes mellitus nebo zhoubná forma anémie.

Funkční psychózy nejsou z lékařského hlediska nemocemi a v případě diferenční diagnózy nelze uplatnit tak přesná hlediska, jako je tomu v klinickém lékařství.

Rozhodnout v jednotlivých případech, zda se jedná o duchovní krizi, znamená v praxi stanovit, zda by klientovi pomohla strategie, kterou jsme popsali v této knize (Nesnadné hledání vlastního já), nebo je-li ho třeba léčit tradičním způsobem. Kritéria pro taková rozhodnutí jsou uvedena v druhé polovině tabulky.

Obsahem typické duchovní krize je kombinace transpersonálních, perinatálních a biografických prožitků. Je dostatečně koherentní a pravděpodobně se vyvíjí okolo jednoho z témat popsaných v rubrice "formy a projevy psychospirituální krize" nebo jich v sobě zahrnuje více.

Mezi příznivé znaky patří dobrá schopnost psychologické, sexuální a sociální přizpůsobivosti předcházející epizodě, schopnost uvědomit si, že proces může vycházet z klientovy vlastní psýché a ochoty dodržovat základní předpoklady léčby.

Naopak celoživotní vážné psychologické problémy a nedostatečnou sexuální a sociální přizpůsobivost lze obecně považovat za varovný signál.

Podobně, zmatený a chabě uspořádaný obsah prožitků, přítomnost Bleulerových primárních symptomů schizofrenie, silná účast manických prvků, systematické užívání projekce a přítomnost pronásledujících hlasů a bludů jsou indikací pro upřednostnění tradičních léčebných postupů.

Dalšími negativními faktory jsou silné destruktivní a sebedestruktivní tendence a porušování základních léčebných pravidel,

U klientů spadajících do kategorie duchovní krize nemají snahy označovat jejich stav tradičními lékařskými termíny valný smysl. Protože však lékaři s tradičním výcvikem obvykle v těchto termínech uvažují a musejí často v kontextu tradičního lékařského systému pracovat, krátce o otázce těchto termínů pojednáme.

Možnosti popisu toho, co prožívají lidé procházející duchovní krizí, které poskytuje oficiální diagnostický manuál používaný v ČR - ICD 10, jsou nedostačující. Celkem vzato zahrnují schizofrenické, psychotické, manio-depresivní a paranoidní reakce. Pečlivá analýza projevů významnějších typů duchovní krize ukazuje, že do žádné z těchto oficiálních kategorií nespadají.

Protože tradiční psychiatrie nečiní rozdíl mezi psychotickými reakcemi a mystickými stavy, pak nejen krize duchovního otevírání, ale i nekomplikované transpersonální prožitky jsou často označovány těmito patologickými nálepkami.

Situace je oprávněně kritizována nejen ze strany transpersonálně orientovaných terapeutů a výzkumníků. Jedním z nejotevřenějších a nejostřejších kritiků současných diagnostických praktik týkajících se mystických stavů a duchovní krize je David Lukoff, profesor psychologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Vyzdvihl potřebu jasně odlišit mystické stavy od psychotických reakcí. Domnívá se, že v psychiatrii by měly existovat dvě kategorie pro případy, v nichž dochází k překrývání mystického a psychotického: kategorii mystických stavů s psychotickými rysy a kategorii psychotických stavů s rysy mystickými.

Pozn.: Díky úsilí Davida Lukoffa a dalších odborníků byla v USA v aktuálním diagnostickém manuálu DSM IV zavedena nepatologická kategorie: Duchovní a náboženský problém zahrnující tématiku psychospirituálních krizí - !!!

Za současných okolností v ČR zatemňuje použití diagnostických nálepek skutečné problémy a interferuje s ozdravným potenciálem procesu. Tento stav nejenže způsobuje sociální stigma a psychologické poškození, ale vytváří také falešný dojem, že porucha je přesně identifikovanou nemocí a slouží jako ospravedlnění pro supresivní léčbu jakožto vědecky indikovaný přístup.