Děvín

Před mnoha, přemnoha lety žil na hradě Děvín krutý rytíř. Pán byl velmi bohatý, a proto se také začal o svůj poklad bát. Často přemýšlel, kam by jej ukryl tak, aby ho nikdo nenašel. Až jednoho podvečera, když se procházel kolem svého sídla, povšiml si malých dvířek, opředených pavučinami. Přistoupil k nim a vzal za kliku. Stařičká vrátka se za ukrutného skřípání pootevřela a rytíř stanul v podzemní chodbě. Podivil se, jaké je tu zvláštní světlo. Pomalými krůčky procházel chodbou a najednou se před ním objevila temná, úplně prázdná komůrka. Tam se pán otočil, vyšel ven a vrátil se na hrad.

Dlouho do noci přemýšlel o tom, zda ještě někdo jiný o tajné chodbě ví. Snad bych tam mohl ukrýt své zlato a šperky, pomyslel si rytíř a usnul.

Ráno, když se pán probudil, nevěděl, jestli se mu vše jen nezdálo, a tak se večer vydal opět hledat tajnou branku do podzemí. Opravdu ji našel.

Rozhodl se tedy, že musí zjistit, zda je jediný, kdo o ní ví.

Následující den si proto nechal svolat všechny své sloužící a dlouze se jednoho po druhém tajemně vyptával na nejrůznější věci a když nikdo nic zajímavého nepověděl, rozhodl se, že to zkusí jinak a několik lidí počal mučit. Ti často pána za jeho nelidské zacházení proklínali.

Nakonec se pán přesvědčil, že opravdu nikdo nemá nejmenší potuchy o jeho tajemství a jedné noci odnesl celé své bohatství do tajemné komůrky. Avšak druhého dne pán již stará dvířka nenašel. Trápil se proto velice do konce svého života.

Ale ani po smrti nenašel klid. Proměnil se v divočáka a bloudil tak kolem hradu se zlatým klíčem, zavěšeným na klech. Ducha rytíře ve zvířecí kůži stále pronásledoval duch jedné jeho oběti.

Jen jednou za sto let se mu podaří uniknout z dosahu svého pronásledovatele. Jen v tuto chviličku ho může obyčejný smrtelník osvobodit. Kdo sejme klíč z jeho klů, tomu se objeví dvířka a dostane se tak k pokladu a rytíře vysvobodí.