Demokracie už narazila na svůj vlastní limit

 

Svět je stále víc chaotický. Co platilo dřív, už dnes neplatí a je třeba hledat jiné cesty. Projevuje se třeba tím, že v mnoha zemích jsou dnes zpochybněny základní prvky zastupitelské demokracie. „Nemůžeme však na chaos reagovat tím, že zpřísníme kontrolu. Naopak,“ říká v rozhovoru pro MF DNES vizionář a futurolog Bruno Marion.

Ve své knize tvrdíte, že svět je stále více chaotický. Čím je to způsobeno?
Zatímco naši prarodiče žili v prázdném světě, my žijeme na přeplněné planetě. Už jen větší množství „prvků“ vytváří předpoklady chaosu. Navíc jsme nikdy nebyli tolik propojeni. Nemyslím jen technologie, ale i hromadný přesun lidí do velkých měst. Žijeme mnohem blíž sobě. A navíc se všechny změny odehrávají výrazně rychleji než dříve. Systém ani prvky v něm, tedy lidé, nemají čas se adaptovat.

 

Lidé však přibývali po celou historii. V čem se ten chaos odlišuje od normálního stavu?
Jenže po desítky tisíc let byl nárůst plochý, zhruba před sto lety začalo lidí přibývat exponenciálně. Za normálních okolností funguje rovnováha, nebo kolem ní systémy oscilují. Ve světě se střídají kapitalismus, socialismus, levice, pravice nebo ekonomické cykly. Jako termostat, když je moc zima, přitopí, když je moc teplo, začne chladit. Jenže svět najedou z této rovnováhy vypadl, dostal se do bodu zlomu. A po jeho dosažení se věci dostaly mimo kontrolu a každý pohyb se automaticky zesiluje. Termostat se rozbil, a i když je moc horko, stále přitápí.

 

Jak se to projevuje?
Všechny krize, ať ekonomické, či politické, se přelévají, mohou zasáhnout celý svět. Všechno nabývá extrémnějších poloh. V mnoha zemích se pravice posouvá víc doprava a levice víc doleva. A tyto extrémy často slaví úspěchy i v zemích, které bývaly majákem demokracie. A platí to i pro společnost. Chudí chudnou a bohatí bohatnou.

 

Je tedy to, co nyní prožíváme, jen přechodný stav, nebo nový normál?
Je to současný stav systému. Výsledek chaosu však není vědecky předpověditelný - nemůžu s jistotou říct, co se stane. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď systém zkolabuje, to se stalo starověkému Římu, tehdy však vlastně šlo jen o lokální záležitost. Dnes by to mělo globální rozměr. Nebo přijde nějaký průlom, vznikne nový systém, který bude mnohem komplexnější než ten předchozí. Snažím se hledat cesty, abychom tou chaotickou fází prošli co nejplynuleji.

Říkáte, že máme málo času, abychom se dokázali adaptovat. Většina lidí je líná a hledá „jistoty“. Co bychom měli dělat, abychom chaos zvládli?
Čekáte, že odpovím nějakou složitou matematickou rovnicí z teorie chaosu? Ne, moje odpověď je jednoduchá. Zatímco ve stabilním světě lze vždy použít kontrolu, v chaotickém světě se věci kontrolovat nedají. Termostat je rozbitý. Dám příklad. Na přelomu tisíciletí si lidé začali ve velkém stahovat hudbu z internetu zadarmo. A jak reagoval hudební průmysl? Mysleli si, že všechno vyřeší omezením práv pro nakládání s hudebními soubory a soudními žalobami. A víme, jak to dopadlo.

 

Co tedy potřebujeme?
Zbavit se do určité míry kontroly. A spíše se řídit tím, čemu říkám regulační procesy. Ovšem ne regulace ve smyslu kontroly shora, ale jako autoregulace. Když dostanete deset mailů za den, svůj inbox stíháte kontrolovat bez problémů. Když jich dostanete padesát, ještě se to dá. Ale když jich dostanete víc než sto, a k tomu hromadu zpráv na Facebook, už to nezvládnete. Musíte si najít nějaký regulační proces. Já třeba nikdy nečtu maily před jedenáctou, ale každému pochopitelně vyhovuje něco jiného. Platí to pro jednotlivce, pro firmy i pro celé státy.

Jak to myslíte - pro celé státy? Jak by se měly státy zbavit kontroly?Myslím, že demokracie se dostaly do bodu zvratu, narazily na svůj limit. Stále méně lidí volí. Mladí lidé nechodí k volbám, protože sami sebe přestali chápat jako součást systému. A vlastně ani nechtějí být jeho součástí, protože mu nerozumějí.

 

Proč?
V mnoha zemích je dnes zpochybněn základ demokracie. To, že většina má mít kontrolu nad společností, pochopitelně za předpokladu, že dbá o minority a že všichni mají dostatečné informace. Se zastupitelskou demokracií se vždy pojil předpoklad, že rozhodnutí, která budou mít vliv na náš život, přenecháme někomu, o němž si myslíme, že tomu rozumí a rozhodne dostatečně kvalifikovaně. Před půlstoletím to mělo smysl, hlasy dostávali vzdělaní lidé. Ale jak může dnes někdo obsáhnout všechno, jak může jeden člověk porozumět tak komplikovanému světu!

 

Co tedy navrhujete?
Nemusíme úplně zničit starý systém, demokracii, ale vzít si z něj to nejlepší. Utvořme jakési výbory, v nichž budou lidé z různých profesí - politici, lékaři, filozofové, podnikatelé - kteří budou o komplikovaných věcech, jako je třeba eutanazie, rozhodovat. Dejme jim pravidla, podle nichž se budou setkávat a kterými se bude jejich rozhodování řídit. Ať dostanou vymezený čas a rozpočet. Jako občan jsem ochoten se jejich rozhodnutím podřídit, i když s ním nebudu souhlasit.

 

Evropská unie není adaptována na dnešní ani zítřejší svět

Když tedy na začátku 90. let mluvil americký politolog Francis Fukuyama o konci historie a vítězství liberální demokracie, tak se mýlil?
Myslím, že se rychle ukázalo, že to nebyla správná teorie. Svět prostě není ani plochý, jak tvrdil Thomas Friedman. Vzniká mnoho nových věcí, nová uspořádání. A osobně si myslím, že nevznikne jeden jediný systém, ale bude jich mnoho, budou žít vedle sebe. Prospěje spíše více lokálních rozhodnutí a zároveň víc koordinace na mezinárodní úrovni.

Může tedy přežít Evropská unie jako uměle vytvořený nadnárodní útvar po druhé světové válce?
Evropská unie - nebo třeba i Organizace spojených národů - to jsou výsledky minulosti. Jako instituce byly tím nejlepším, co jsme v daný čas mohli vytvořit. Sám jsem přesvědčený Evropan, ale ani jedna z těchto organizací není adaptována na dnešní svět. A už vůbec ne na ten zítřejší. Podívejte se na Unii, brexit a všechny věci kolem, to je typický chaos. A výsledek, jak víme, bude buď totální kolaps, nebo se zrodí něco nového.

 

Spoustu času jste strávil s různými guruy v Asii i v Silicon Valley. Co jste se od nich naučil?
Hlavně to, že je třeba dívat se na věci z různých pohledů, pokud chcete něčemu opravdu porozumět, něco pochopit. Na všechno můžete koukat skrze pravdu - tedy fakta, která vidíte zvnějšku a změřit je, ale také skrze krásu, kterou však vidíte jen zevnitř. Cokoliv mi řeknete, nikdy nemohu vědět přesně, co tím myslíte. Guruové v Silicon Valley chtějí zachránit svět pomocí technologie. Ale jejím prostřednictvím ho mohou také zničit. Proto lidé potřebují také spirituální část, vědomí.

 

Potřebujeme k tomu náboženství?
Nemusí to být nutně náboženství, jde o vnitřní život, vnitřní rozvoj. Záleží na prostředí, ze kterého pocházíte. A pokud nebude mít toto kolektivní vědomí, převezme umělá technologie svět. Ví, jak se učit rychle, učí se učit, a s tím nemůžeme udržet krok. Jediná cesta, jak můžeme přežít, je dělat něco jiného, mít vědomí, spiritualitu, náboženství. To je něco, co umělá inteligence neumí. Zatím.

 

Bude umělá inteligence jednou cítit emoce?
Na to nemám odpověď. Můj pocit, který je založen na tom, co dnes znám, je, že se souboj mezi lidmi a umělou inteligencí nebude vést. Spíše se nějakým způsobem navzájem ovlivníme, vylepšíme. Lidé jsou dnes na vrcholu komplexnosti hlavně díky vědomí. Pokud to srovnáte se strojem či se psem. Ale evoluce vesmíru, a tedy ani lidí, není u konce. Už dnes můžete mít třeba umělou ruku. Jste ještě člověk, nebo už robot? Kde je ta hranice? Také už dnes bychom mohli říct, že jednou částí našeho mozku je chytrý telefon. Jen zatím není uvnitř lebky. Mnoho otázek, které mi položíte, mohu vygooglovat. Ale když si pak někdo řekne, proč si tu krabičku nosit v kapse, když si ji mohu nechat implantovat... Výsledkem může být, že lidé budou vylepšeni prostřednictvím strojů, ať už fyzicky, nebo mentálně. A zároveň stroje obohatíme našimi emocemi, kreativitou a spiritualitou.

 

Ale nemůže tohle vést ještě k větším sociálním rozdílům?
Pochopitelně, je to otázka s obrovským etickým rozměrem. Co když se tímto způsobem bude moci vylepšit jen ten, kdo bude mít peníze? A ten, kdo je nemá, zůstane „hloupý“? Co se stane pak? Budou různé úrovně lidí? Tyhle otázky vznikají zatraceně rychle, je třeba na ně začít hledat odpovědi. Transhumanismus už není sen, je to něco, co existuje. A současné instituce na ně nestíhají odpovídat, protože na to nejsou připraveny.

 

Je někdo, kdo na chaosu může vydělat?
Mnoho lídrů třeba mluví, že změna klimatu neexistuje. Nebo že ji nezpůsobil člověk. Jenže i tihle odmítači vlastně nakonec uznají obojí. To hlavní je, že nechtějí podstoupit změny, kterými člověk musí projít. Chtějí se „zabetonovat“ ve svých pozicích, aby se jim během fáze chaosu podařilo udržet moc. Myslím, že neuspějí.

Na rozdíl od starého stabilního světa, kdy jste něco mohl změnit jen tehdy, pokud jste měl moc nebo peníze - nebo zástupy lidí, abyste rozpoutal revoluci - stačí dnes jen malý impulz. V teorii se tomu říká motýlí efekt, mávnutí motýlích křídel spustí velkou věc. Díky onomu zesilování může malá změna, která se uskuteční kdekoliv na světě, mít silný dopad v globálním měřítku. Příklady jsou jak v politice - třeba arabské jaro, tak v ekonomice. Startupy jako Facebook převálcovaly velké globální firmy. Nikdy jsme neměli tolik moci ve svých rukou.

 

Zdroj: https://ekonomika.idnes.cz