(Mk 14, 26-31.66-72) D. Balcar - Petr je osel

Čtení Mk 11,1-11

Text Mk 14,26-31.66-72)

Sestry a bratři,

přiznám se, že je mi Petra trochu líto. Ostatní se rozutekli daleko pryč, jen on má odvahu sledovat Ježíše až do vnitřního nádvoří veleknězova domu a tam se dostane do situace, kterou nezvládne. Kdyby utekl jako ostatní, o jeho poklesku by se nepsalo, nebyl by teď jako „ten který Ježíše zapřel“, ve společnosti Jidáše a dalších tragických figur pašijního příběhu.

Petr zašel dál než ostatní. Už tenkrát na jezeře zašel o pár kroků dál a topil se a musel volat Ježíše o pomoc. I po Kristově zatčení jde o kus dál než ostatní. Před chvílí možná až přiliš unesený silným okamžikem společného stolování s Kristem mluvil dost odhodlaně: "I kdyby všichni odpadli, já ne. I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě."

A v nádvoří veleknězova domu ho pak vyřídí poznámka služky: "I ty jsi byl s tím Nazaretským, s tím Ježíšem." Petr má najednou sevřené hrdlo, srdce mu poskočí a jakoby automaticky ze něj vyhrkne: "O ničem nevím, vůbec nechápu, co říkáš." Známá reakce první pomoci - zahrát hlupáka: "Nerozumím vaší otázce. O čem to mluvíte?"

A přitom - v té otázce služky nemuselo být nic ohrožujícího. Ptá se jen, jestli byl s tím Nazaretským a nelze ani vyloučit, že mu chtěla vyjádřit své sympatie. Petr se ale stahuje. Na druhou poznámku služky přímo zapírá. Zakrátko ti, kdo stáli kolem, pronesou: "Jistě jsi z nich. Vždyť jsi z Galileje, i tvá řeč to ukazuje." Nejprve dělal že nerozumí, pak to popřel, teď už se zaklíná a zapřísahá: "Neznám toho člověka, o němž mluvíte." říká první učedník, kapitán Ježíšova týmu - říká: "Neznám toho člověka."

Sestry a bratři, na Petra i na nás tlačí různé síly:

Tlak davu. Nechceme se odlišovat, vyčuhovat. Chceme obstát v očích druhých, v okolí, v očích veřejnosti - a stane se nám - abychom se neshodili, že jednáme sami proti svému přesvědčení, zapíráme Krista.

Tlačí nás také strach - strach z utrpení, strach ze zesměšnění. Strach má velké oči (odhadl bych, že ta služka je v Petrových očích mocná jako Pilát) Ze strachu o sebe zapřeme svou naději.

A do třetice tlak okamžiku. Jsme zaskočeni, nepřipraveni a tak jednáme intuitivně - automaticky, a dostane nás i obyčejná služka.

Není to vlastně ani nějaká extra vyznavačská situace, není to poslední možnost před vhozením mezi hladové lvy: "proklej Ježíše a budeš volný". Je to spíš skoro obyčejná "pavlačová scéna". A Petr se zaklíná dobrovolně. Ať se propadnu, jestli ho znám. Ano Petr v této zkoušce "propadl" - propadl tlaku davu, tlaku strachu, tlaku okamžiku.

A že téma zapření víry před (a doplňte si tam koho chcete) má možná blíž těm scénám obyčejným, než těm před císařem napovídá jediné místo v Novém zákoně, které o zapření víry výslovně mluví: "Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící." (1.Tm 5,8)

Zakokrhal kohout. A Petr se rozbrečí. Uvědomí si to a zděsí se nad tím, co udělal. Vůdce učedníků pláče. Copak takhle se chová první učedník, premiér? Takhle má plakat sloup budoucí církve?

Ano takhle má plakat. A byl by to průšvih, pokud by neplakal. Poznal, že měl o sobě příliš vysoké mínění, že se považoval za statečnějšího.

Petr bude jeden ze sloupů první církve. Proč?

Protože se odváží zajít dál, ať už na moři, nebo po Ježíšově zatčení. Nepohybuje se jen v rámci toho, o čem ví, že to určitě zvládne. Nechá se unést setkáním u stolu Páně a má velká odhodlání, ano i něco odvážně řekne - takový Petr bude dobrým sloupem církve.

Ale je to zároveň tentýž Petr, který pláče, když si uvědomí, že selhal, který je sám na sebe naštvaný. Petr který zažil, co je to volat Ježíše z hlubin o pomoc, který poznává, že je něco platný jen z Boží milosti. Právě takový učedník může být sloupem církve. Ať je i církev petrovská: Ať má odvahu zajít dál a ať se nebojí nad sebou plakat, zvlášť když podlehne tlaku davu a okolní společnosti, když podlehne strachu, když podlehne tlaku náročného okamžiku.

Před pár hodinami - v Gestemanské zahradě reprezentanti Božího lidu Petr, Jakub a Jan - sloupové církve podřimují, zatímco její Pán se modlí a bláhově spoléhá, že mu učedníci budou oporou. A právě tito tři Petr, Jakub a Jan budou později stát v čele církve. Ti kteří vědí, že největší tíhu nesl Kristus sám. A že oni nebyli schopni nijak pomoci, že nebyli schopni ani té modlitby, ba ani oči otevřené neudrželi. V čele budou ti, kteří vědí, že sami zklamali. Takoví nebudou mít ani na druhé nepřiměřená očekávání. Takoví budou umět pochopit, že i víra má pochybnosti a černé díry – byť je snaha a odhodlání sebevětší. A hlavně – takoví vědí, že Bůh dává novou šanci. Vždyť sami si v kritických chvílích zcela nevhodně zdřímli, byť by duch byl odhodlán.

Sestry a bratři, nejsme a nebudeme vzorem ideálního, vzorného jednání, i když by to bylo krásné. Ale pokud budeme mluvit o tom, že i nad našimi zásadními prohrami a selháními bdí Kristus, bude to dost. Že nás z nich stále znovu vytahuje a my smíme znovu a znovu začínat. Naděje církve je v tom, že ten jediný, který v Getsemane obstál, odpouští, dřímající učedníky ze spánku probouzí a především, že se k nim po svém vzkříšení hlásí. Po svém vzkříšení se přihlásí i k Petrovi, sám ho osloví, dá mu prostor, aby trojím „mám tě rád“ překryl ono trojí zapření. A pověří ho k pastýřské službě v církvi.

V této souvislosti bych se, sestry a bratři, chtěl ještě vrátil k textu, který se po církvi čte dnes o Květné neděli - k Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma na oslovi.

Ve staré církvi se brzy prosadil alegorický výklad, že tím oslem, na kterém Ježíš jede, je církev. Patrně to tak Ježíš nemyslel, nicméně ta myšlenka určitě stojí za úvahu. Církev v této alegorii totiž není líčena triumfálně ani s nepatřičným sebevědomím, nýbrž jako ušaté, trucovité zvíře, které vzbuzuje - přinejmenším smíšené pocity. Nicméně - právě toto ušaté a trucovité zvíře přináší do světa Krista. To je jeho úloha. Církev se občas snaží dokázat, že je nezastupitelná ve svém kulturním přínosu, historicko-společenském angažmá, že zvyšuje etické vědomí, reprezentuje státotvorné hodnoty atd. Často je to velmi šroubované. Církev je nezastupitelná v tom, že přináší světu Krista. (že to s sebou nese něco dalšího to už je důsledek). Ne snad že by byla Kristu dostatečně důstojným partnerem. Ale proto, že si Kristus ve svém ponížení takové nespolehlivé (tvrdohlavé a občas směšné zvíře) sám zvolil.

A mimochodem, dobře, když naši předci byli pozorní, jestli to není naopak. Zda nechce církev Kristu na zádech vjet triumfálně do světa a sama se zviditelnit.

Je to dobrá alegorie - církev jako osel, který přináší světu Krista. Alegorie kritická, ovšem i nadějná. Můžeme být klidně oslové a přece nás Kristus použije. Jsme troubové, ale klidně se můžeme stát Boží troubou. Jsme ustrašení jako Petr, ale kupodivu právě o takového Petra Kristus stojí. Staví na něm, protože Petr už ví, že se na sobě stavět nemůže. Protože nad sebou pláče. Jsou to požehnané slzy.

Ježíši, prosíme dej ať ne sami sebe, ale Tebe vnášíme do světa.

Amen