Cvilín

Tajemné zříceniny hradu Cvilína se vypínají nad řekou Opavicí již od dávných věků. Pověst praví, že právě pod Cvilínem se každé noci zjevuje vraník, který se smutnýma očima dívá na hvězdy, třpytící se na vodní hladině. Přenesme se proto do časů našich prapradědečků a začněme pěkně od začátku. V těch dobách se v hospůdce pod Cvilínem konala svatba. Snad kupec vdával svou dceru, kdo ví.

Byla temná noc, když nevěsta se ženichem opustili hospůdku a vydali se na cestu do nového domova. Ostatní svatebčané zůstali v lokále a dál se veselili. Novomanželům svítil na cestu měsíc a vše se zdálo tajuplnější než jindy.

Najednou kde se vzali, tu se vzali, před kočárem stanulo sedm loupežníků. Ženich se bránil, co mu síly stačily, ale loupežníkům brzy podlehl a usnul navždy. Potom už nebylo těžké zavlěknout nevěstu i s kořistí do rozpadajícího se hradu..

Vraťme se nyní zpět do vesnické hospody. Tam se právě hosté hádali o to, kdo z nich je odvážnější. Mezi vším tím ruchem roznášela pivo hostinského dcera Anička. "Všem vám to moc povídá a skutek nikde, žádný z vás by si jistě netroufl na Cvilín," pravila s úsměvem. Pánové se ale nechtěli nechat zahanbit a Aničku začali popichovat: "A ty bys šla teď hned na hrad?" "Jakpak by ne," odvětila Anička. "A jako důkaz, že jsem tam opravdu byla, vám přinesu větvičku z jeřabiny."

Jak řekla, tak také udělala, z kuchyně si vzala pro jistotu nůž a vydala se na Cvilín. Ke zřícenině došla za naprostého ticha a klidu, už se chystala utrhnout větvičku, když zaslechla hlas, prosící o pomoc. Zaposlouchala se a brzy poznala nevěstin hlas, který však zakrátko umlkl. To ji loupežníci zprovodili ze světa.

Anička se polekala, rychle utrhla větvičku a utíkala pryč. Kámen, padající ze skály, ji bohužel prozradil. Netrvalo dlouho a loupežníci jí byli v patách. Už se pro ni natahoval jeden z lotrů, když Anička vytáhla nůž a probodla jej. Tak se jí podařilo utéct.

Neuplynul ani rok a ve vsi se konala opět svatba. Jen málokdo si již vzpomněl na nešťastnou událost.

Toho večera se v sále objevil tajemný muž, celý v černém a stále chtěl tancovat jen a jen s Aničkou. Pán vypadal jako kníže a takový tanečník se nesmí odmítat, říkala si Anička. Blížila se půlnoc, když odtančili na dvůr. Tam neznámý kníže Aničku posadil před sebe na koně černého jako uhel a ujížděl s ním neznámo kam.

Dívka pozdě poznala, že tajemný muž je loupežník, kterého loni zabodla nožem. Brzy se sklonila ke koňské hřívě a šeptala vraníkovi, aby jí pomohl. Pojednou se kůň prudce zastavil, černý pán přepadl i s dívkou do řeky. Anička se zakrátko dostala na břeh, ale mrtvého loupežníka odnesl proud.

Tak skončil náš příběh, jen jediné vám ještě povím. Právě od těch dob se prý zjevuje na břehu vraník, který se pokaždé ztratí jako duch, když se k němu snaží někdo přiblížit.