Co je advaita

Autor: M. Vinkler

Advaita je učení o nedualitě (nedvojnosti), které říká, že všechno je jediné Vědomí (Jednota, Absolutno, Bůh, Já, Já-Já, Zdroj, Brahman, Nejvyšší Princip, Nejvyšší Skutečnost, To, Prázdnota) a jakákoli dualita (dvojnost) je pouze zdánlivá (je to sen, iluze, mája).

Vědomí má dva aspekty:

1. Neprojevený aspekt - Vědomí v klidu (noumenalita, Šiva)
2. Projevený aspekt - Vědomí v pohybu (fenomenalita, Šakti)

1) Vědomí v klidu je Absolutní Jednotou, Čirým Uvědoměním, neomezené časem a prostorem, je bez jakékoli vlastnosti, neměnné, věčné, smysly neuchopitelné a není si vědomo samo sebe.
2) Vědomí v pohybu vzniká tehdy, když ve Vědomí dojde (naprosto spontánně) k pohybu, čeření a objeví se myšlenka "Já jsem". Zároveň s ní se ve zlomku vteřiny vynoří celý projevený svět.

Dualita projeveného a neprojeveného

Mohlo by se zdát, že projevením světa byla narušena původní Jednota a vznikla dualita projeveného a neprojeveného. Dualita projeveného a neprojeveného je však pouze zdánlivá a nikoli skutečná, protože základní Jednota se nemůže rozdělit. Dva aspekty, Vědomí v klidu a Vědomí v pohybu, se nerozdělují ani vzájemně nespojují, neboť duální aspekt vzniká jen jako koncept. Šiva existuje i v pohybu Vědomí, protože tento pohyb (projevení, činnost - Šakti) nemá jiný zdroj než Šivu. Dualita projeveného a neprojeveného je pouhým konceptem, pouhou iluzí, která nemá vliv na jednotu Absolutna.

Dualita vzájemně závislých protikladů

Základem projeveného světa je dualita vzájemně závislých protikladů. Svět je založen na vzájemně závislých protikladech, jako jsou dobro a zlo, radost a bolest, krása a ošklivost, ctnost a hřích. Dobro nemůže existovat bez zla, radost bez bolesti atd. I tato dualita je však jen zdánlivá, jelikož samotný projevený svět je pouhým zdáním. Pojmy dobro a zlo, radost a bolest a další jsou pouhé konceptuální obrazy ve vědomí.

Dualita poznávajícího a poznávaného

To, co jsme, se může projevit pouze prostřednictvím duality, na jejímž začátku je pocit "Já jsem". Tento proces projevení a objektivizace (zpředmětnění) způsobí rozdvojení na vnímající subjekt a vnímaný objekt. Vyvstává tak pocit duality poznávajícího a poznávaného. Jak poznávající, tak i poznávané jsou jen objekty ve Vědomí, ale poznávající se začne považovat za subjekt vnímání ostatních objektů. Vzniká tak pseudo-entita, ego - představa odděleného, individuálního "já", které se považuje za konatele, jenž má moc jednat podle své vlastní vůle.

Utrpení

Jakmile ego ve své roli pseudo-subjektu začne přemýšlet na základě porovnávání vzájemně závislých protikladů, vzniká proces konceptualizace (tvoření pojmů). Ego nepřijímá dualitu vzájemně závislých protikladů, neboť nechápe jejich neoddělitelnost. Přeje si dobro, radost, krásu, ctnost a odmítá zlo, bolest, ošklivost a hřích. Tím vzniká utrpení ega.

Zdánlivé omezení a zdánlivé osvobození

Zdánlivá dualita je příčinou našeho zdánlivého "omezení", které spočívá právě v ohraničení čiré subjektivity a neomezené potenciality Absolutna do jednotlivého, bezvýznamného, od ostatních odděleného objektu, pseudo-osobnosti, jež si říká "já" a představuje si, že má možnost volby vlastního konání. Tento jev, pouhá představa, přichází za guruem pro "osvobození". Guru tomuto jedinci řekne, že mu může pomoci pouze Vědomí, myšlenka "Já jsem", jediné jmění, se kterým se vnímající bytost rodí, jediné spojení s Absolutnem.

Vědomí je viníkem, který přináší člověku iluzorní omezení, a zase jenom Vědomí mu může pomoci dosáhnout iluzorního osvobození. Vědomí je májou, která vytváří iluzorní omezení, a je to opět Vědomí, Íšvara, které jedná jako Satguru, a je-li příznivě nakloněno, odkryje tajemství vesmíru, a tak v tomto dramatu živoucího snu, v němž je jediným hercem, hrajícím nejrůznější role, uskuteční iluzorní osvobození. Není na zemi síly, která by byla větší, než je toto Vědomí, tento pocit přítomnosti, pocit "Já jsem", k němuž musí iluzorní jedinec směřovat všechny své modlitby. Pak právě toto Vědomí uskuteční iluzorní osvobození iluzorního jedince od iluzorního omezení odhalením své pravé přirozenosti, kterou není nic jiného než hledající sám, ale nikoli jako individualita!

Shrnutí

Absolutno, noumenon (skutečnost o sobě) je neprojeveným aspektem, zatímco fenomén (jev) je projeveným aspektem toho, co jsme. Nejsou odlišné. Připodobnit by se to dalo k podstatě a stínu, až na to, že projevené bude stínem beztvarého neprojeveného! Absolutní noumenon je bezčasové, bezprostorové, smysly nepoznatelné. Fenomény jsou časově omezené, s ohraničenou formou a smysly poznatelné. Noumenon je to, co jsme; fenomén je to, čím se zdáme být jako oddělené objekty ve vědomí. Ztotožňování Jednoty, toho, co jsme (absolutní subjektivity), s duální odděleností toho, čím se zdáme být (objektu), vytváří "omezení" a zbavení se tohoto ztotožňování vede k "osvobození". Ale obojí, "omezení" i "osvobození", jsou iluzorní, protože žádná entita, která by byla omezená a toužila po osvobození, neexistuje; entita je pouze koncept, vyplývající ze ztotožňování Vědomí s objektem, který je pouhým jevem ve Vědomí!

Tyto poznámky vznikly na základě knihy "Já - skutečnost o sobě" od Rameshe Balsekara, která pojednává o učení Šrí Nisargadatty Maharadže. (Vydalo nakladatelství ADA v roce 2001)

Zdroj: https://www.advaita.cz