Co by měl dělat dobrý prezident?
Ndcházející prezidentské volby jsou nejdůležitější volbou tohoto desetiletí. V jejich druhém kole totiž nejenže určíme člověka, který nás bude reprezentovat, ale zároveň zvolíme, kdo bude premiérem a zda tu budeme mít vládu podporovanou komunisty a extremisty. A jde ještě o důležitější věci: zda budeme v rychlejší, či pomalejší Evropě, pokud se Evropa (a možná i naším přičiněním) rozklíží. Zároveň rozhodujeme, zda budeme v dobrém i ve zlém jejími plnohodnotnými členy nebo zda je nám bližší kvazivazalství východní orientace. Gentlemanské vystupování Zemanových vyzývatelů nám dává naději, že se i do nejvyšší politiky může vrátit slušnost, elegance, důstojnost a hrdost.
Není lepší doba než právě teď přehodnotit současnou situaci, po patnácti letech intenzivní konfrontační politiky Klause a Zemana (částečně zděděné i od Havla). Opravdu chceme − z obou stran − pokračovat v konfrontační politice urážek a malosti neřízených střel, které často zastávají velice vyhraněnou, až extremistickou politickou pozici? Nebude lepší se na to vykašlat a zvolit si prezidenta, který by byl klidný a smířlivý a snažil se hledat řešení místo vyvolávání potyček?
Co by mohl nový prezident dělat? Pozvedat národ, poukazovat na důležité věci, které nám možná unikají mezi prsty, když se hašteříme o hloupostech. Prezident je člověk, který by nás měl upozorňovat na to, že život máme jenom jeden a že záleží na nás, zda jej naplníme hořkostí a výčitkou, či nadějí a smíchem.
Měl by také přiznat, že mnoho věcí neví. Máme zde vlnu imigrantů z jiné kultury nebo homosexuální adopce dětí, regulaci umělé inteligence…, věci, které jsou problematické v celé Evropě i mimo ni. Pojďme se tedy zamyslet, pojďme otevřít a oživit Hrad, pojďme k tomu svolat světové odborníky z obou názorových proudů a pojďme si v tom udělat jasno.
Proč by na Hradě nemohl vzniknout apolitický think-tank, který zde ostatně potřebujeme jako prase drbání? Jinak je veškerá argumentace − třeba vítačů i odpůrců − postavená na "jedna paní povídala", ať už to povídala v Parlamentních listech, či někde anonymně na internetu. A pojďme se o tom pár měsíců moderovaně bavit. Zkrátka bez hlubšího společného zamyšlení − které nebude urážet ani jednu stranu − to bude vždy jen pokřikování přes zákopy, snaha nasbírat body na populismu a házení špíny na druhou stranu.
Že jsme to tu tak měli jak za prezidenta Klause (který na tuto roli společenského moderátora rezignoval, byť měl veliké zkušenosti s moderováním CEP), tak i za prezidenta Zemana? Změna nám nejen dovolí nahlédnout tajemství, že toto radikální dělení bylo úplně zbytečné, že jsme jen rozhádanější a ani o píď blíže porozumění. A rozhádané strany jen těžko naleznou řešení, které musí − a opakuji slovo musí − být společné? Jak se chceme podílet na debatě a hledání řešení v rámci Evropy (neřku-li světa), když tohoto nejsme schopni sami mezi sebou?
Prezident by se měl zasazovat o to, aby každé ministerstvo mělo svůj odborný poradní orgán vybraný z odborníků v daném oboru, který bude politickým ministrům a mnohdy zkostnatělé byrokracii dávat pohled pokud možno vědecký, odborný, tedy pohled dlouhodobý, politicky neosobní. Jinak za sebe necháme rozhodovat dojmy, matoucí pojmy, náhodu, intelektuální lenost, mediální klišé, předsudky či nějaké pokoutně nabyté poznatky, čerpající z mnohokrát vyvrácené teorie. Máme-li o sobě demokraticky rozhodovat, musí být naše rozhodování − už kvůli nám samým − kvalifikované.
Takový vědecký, nadpolitický, otevřený a odborný přistup k vedení země by se k Drahošovi hodil, naopak od Zemana již nic nového čekat nemůžeme, co nám chtěl říci, řekl.
Navíc si uvědomme, že současná zamotaná doba trumpovsky nevzdělané arogance, fake-news, prezidentských sprosťáren a lží, doba všeobecné letargie a skepse vůči všemu… to vše za pár let jistě pomine a kyvadlo dějin se zhoupne, jak to tak bývá, na druhou stranu: vůči pravdě, odbornosti, věcnosti, slušnosti a toleranci.
Volme tak, abychom byli připraveni.