Člověk: viník, nebo přirozený tvor?

Čistě filosofickou otázkou jsou úvahy na téma role člověka v dnešním světě. Řada lidí je přesvědčena, že i člověk sám o sobě je součástí přírody, stejně jako každý jiný druh. Od této úvahy už je jen krůček k myšlence, že každá činnost člověka je tedy taktéž věcí přirozenou. Tím bychom si snadno obhájili vše, co lidská ruka na světě provedla – včetně jaderných zbraní, obrovských elektráren, skládek nebo vyhubení živočichů či znečišťování řek atd. Člověka pak lze chápat jako jednoho z přirozených činitelů na Zemi.

Samozřejmě, že tento přístup v zásadě nelze argumentačně vyvrátit, protože už se pohybujeme na poli filosofie. Sklony k uvedenému přístupu lze najít v názorech našeho prezidenta Václava Klause, byť ten o tom takto explicitně nepíše. Ve své knize „Modrá, nikoli zelená planeta“ např. tvrdí, že neexistuje žádný původní stav světa, který by bylo třeba chránit. Vychází z pravdivé skutečnosti, že příroda se mění i bez našeho zásahu. Je však otázkou, do jaké míry lidská činnost tento přirozený vývoj změnila..

Názory směřující k heslu, že „i člověk je příroda“ samozřejmě můžeme vidět jako prostou snahu ospravedlnit si veškeré své zásahy do dění na planetě Zemi. Na první pohled to vypadá, že se jedná o velice sobecký a tudíž neetický přístup, který se zdá až trestuhodný. Odsoudit takové lidi je ovšem trochu pokrytecké, protože jisté prvky tohoto chování v sobě máme asi všichni přirozeně zakotvené, pouze do různé míry rozvinuté.

Tento názor je podpořený přirozenou potřebou podporovat svůj vlastní druh. Projev toho vidíme třeba při sportovních utkáních – podporujeme sportovce, kteří pochází z naší země, přestože je osobně neznáme, ale cítíme, že jsou nám bližší. Pokud se v naší zemi stane tragédie , při níž zemře několik lidí, dostane se do novin i televize. Pokud zemře několik lidí na jiném kontinentě, který je nám navíc kulturně vzdálený, třeba v Číně, média takovou zprávu vůbec nezaznamenají. Přijde to někomu divné? Lidé vlastního národa jsou nám cennější, než lidé národa jiného.

A na stejném principu pak favorizujeme svůj druh, tedy člověka, oproti ostatním druhům. Ve zpravodajství se denně dozvídáme zprávy o úmrtí lidí, ale málokdy pronikne zpráva o úmrtí ptáků či ryb a už nikdy nás média nebudou informovat o úmrtí mouchy nebo třeba i nějakého vzácnějšího druhu hmyzu. Přitom se jedná o živočišný duh, stejně jako jsme my.

Je naprosto přirozené, že člověk je pro nás cennější organismus, než jakékoliv zvíře, či rostlina. V podstatě všichni v sobě máme tuto antropocentrickou složku zakořeněnou, pouze každý jiným způsobem vyvinutou. Za antropocentristy ve vztahu k přírodě ovšem označujeme jen ty, kteří ve své koncentraci na člověka převyšují ostatní. Není ale příliš spravedlivé tyto výraznější antropocentristy odsuzovat, protože se od nás ostatních ve skutečnosti příliš neliší. Určité existující odlišnosti pak můžeme rozčlenit pomocí takzvané ekologické etiky, o které bude další kapitola.