Civilizační úvaha

Může to být tak dva až tři týdny, co jsem odpoledne odkudsi přišla domů a zjistila jsem, že nejde proud. Na chodbě se svítilo. Zkusila jsem jističe, které máme v předsíni, pak ty, které máme na chodbě domu, ale nestalo se nic.
Nevadí, řekla jsem si, od toho jsou přece na světě elektrikáři. Jenže jak najít elektrikáře, když nevím, kam se poděl náš telefonní seznam, a bez elektřiny mi nejde počítač, takže se nemůžu podívat na internet?
Už to mne znepokojilo - není nerozvážné tolik spoléhat na služby, které bez elektřiny a bez počítače neumím najít? Ještě že existují mobily! Zavolala jsem synovi, aby byl tak hodný a potřebného elektrikáře mi na internetu našel. Našel mi asi patnáct telefonních čísel, ačkoli jsem si myslela, že by úplně stačilo jedno. Jak jsem se mýlila! Při prvních dvou pokusech jsem se dozvěděla, že volané číslo neexistuje. Třetí číslo mě skutečně spojilo s elektrikářskou firmou o pár ulic dál, a muž, který telefon zvedl a kterému jsem popsala svůj problém, mi začal vysvětlovat, že asi vypadla fáze. Cosi podobného si pamatuji ze školy, ale byla jsem bezradná. "Musíte to změřit," pravil, a zeptal se: "Máte měřák?" Měřák tedy opravdu nemám, nevím, jak vypadá, neumím s ním zacházet a ani bych nevěděla, kde a co měřit. Opatrně jsem se zeptala, zda by se na to nemohl přijít podívat nebo někoho poslat.
"Ale já tu nikoho nemám," řekl udiveně. Pak mi poradil: "Zavolejte si někam jinam." Naprosto mě to ohromilo. Já myslela, že jsou řemeslníci nadšení, když od nich někdo chce, aby přišli něco spravit. Já myslela, že se tím živí! Usoudila jsem, že jsem narazila na výjimku, ale další minuty mě vyvedly z omylu. Z deseti malých elektrikářských firem v okolí, kterým jsem se dovolala, se nenašla ani jedna, která by byla ochotna mi elektřinu spravit.
Čas plynul, venku se začalo smrákat, a já propadla beznaději. Jak budu žít bez elektřiny?
Začala jsem si představovat, jak si znovu pořídím psací stroj a nakoupím svíčky. V zimě to bude horší, usoudila jsem. Copak televize, bez té se obejdu, nějak to půjde i bez rádia, ale co si počnu, když si nebudu moci pouštět muziku? Koupím si přehrávač na baterie, napadlo mě. Ale co si počnu, až mi dojdou baterie v mobilu?
Začala jsem si ve vlastním pokoji připadat jako na pustém ostrově. A jak se stmívalo, nějak mi přišlo na mysl opuštěné Macondo z Marquézova románu. Pokoj mi v představivosti zarůstal liánami a kapradinami, na podlaze se dělaly dýmající kalužinky - no, nalistujte si příslušnou pasáž. Samozřejmě jsem věděla, že žiju v Praze a nejsem bez proudu navždy, ale začalo se mi to líbit a užívala jsem si chvíle beznaděje. Co bychom si asi bez elektřiny počali - my, kteří jsme tak neopatrní, že ani nevíme, kde máme telefonní seznam a svíčky?
V duchu jsem odprosila všechny enviromentalisty, o kterých jsem si kdy myslela, že přehánějí. Pak jsem došla do drogerie, nakoupila svíčky, usedla v tichém bytě ke stolu a četla si při svíčkách Sto roků samoty.
Do zásoby jsem si připravila Zemi snivců od Alfreda Kubina, která líčí postupný zánik vymyšleného města Perla a já dobře vím, že je to alegorie Prahy.

Petruška Šustrová - BBC