Cíl temné noci

 

Naznačili jsme již, že onu pohotovost k duševním a duchovním potížím zde chápeme jako určitý ekvivalent lidské situaci, kterou sv. Jan od Kříže nazývá temnou nocí. Jde o hlubinný proces duševní a duchovní transformace, jehož cílem je zásadní změna celého člověka, jinými slovy: vstup do nového bytí. (Tato změna „bytí“ znamená, že v temné noci nejde jen o intrapsychické změny, ale i o změnu světa, ve kterém člověk žije a na jehož zdokonalování spolupracuje.)

Tato transformace představuje přetvoření starého člověka, odstranění jeho sklonů, tužeb a návyků, které se usazovaly a sedimentovaly po dlouhá léta a jejichž prostřednictvím se člověk postupně učil zvládat svět nebo se mu bránit. Jan od Kříže o tom hovoří: „A tak, poněvadž se božské vlamuje s úmyslem duši prohníst, obnovit a učinit ji Boží, obnažuje ji a odnímá jí zvyková zalíbení a vlastnosti starého člověka, s nimiž je ona velmi spojena, svázána a srostlá, a tímto způsobem trhá a narušuje její duchovní podstatu a pohlcuje ji hlubokou a propastnou temnotou, že se duše cítí být ničena a vyvracena krutou duchovní smrtí tváří tvář své bídě.“ Bolest, kterou člověk prožívá, odpovídá plně hloubce transformačních procesů, které v něm probíhají. Na jiném místě Jan říká: „…duše je očišťována také tím, že jsou v ní ničeny, vyprazdňovány a stráveny všechny nedokonalé sklony a návyky,  které za celý život získala, tak jako to dělá oheň se rzí a zrezivělým kovem.“

Tato zrezivělá konstrukce, které je lidská psychika zbavována, představovala ovšem doposud jistoty, o které se člověk opíral, kam se ve chvílích nebezpečí uchyloval a díky kterým se cítil relativně bezpečně. Radikálním zásahem do hlubin duševního života je však náhle člověk obnažen a bezbranný i vůči těm nejmenším poryvům ostřejšího větru. Proto „duše trpí nejenom prázdnotou a nefunkčností přirozených opor a potlačením vnímavosti…“

Ukazuje se tedy, že základní motivací této hluboké transformace je vychovatelský záměr Boží, který obvykle následuje po etapě duchovního probuzení, ve které se člověk domestikoval v teple pozorné Boží péče.

Sv. Jan od Kříže říká: „Tak jako to dělá milující matka s křehkým dítětem, když ho zahřívá teplem svých ňader a krmí ho lahodným mlékem a pokrmem lehkým a sladkým a ve své náruči je chová a hýčká. Ale zároveň s tím, jak roste, mu matka postupně odnímá laskání, začíná skrývat něžnou lásku, pokládá hořkou pryskyřici na sladký prs a vymaňuje je ze své náruče, staví je na zem a vede k tomu, aby chodilo po vlastních nohou, aby se zároveň s opuštěním krajiny dětství vydávalo ke skutečnostem větším a podstatnějším.“

Jan ale zdůrazňuje, že prioritou tohoto Božího záměru není větší zbožnost, zejména co se týká jejích vnějších projevů, ale stav dospělosti. Říká to explicitně: „…a protože tito lidé neměli prostor pro získání silných habitů, musí nezbytně jednat jako slabé děti, nedospěle.“

 

Dítě v tom negativním smyslu je ukryto v každém člověku a číhá na svou vhodnou příležitost. Téměř každý člověk má vlastně své slabé místo, které, když se ho něco vnějšího dotkne, funguje jako impuls k probuzení onoho zmíněného dítěte. „Dítě“ ovšem neznamená jenom jednu vlastnost, ale je to soubor neadekvátních reakcí na situaci, která vyžaduje dospělý přístup. Dítě v našem pojetí je zbabělé, nezodpovědné, s morálními zásadami, které ještě neslouží jako dostatečný motiv pro chování a jednání zejména v kritičtějších situací. Dítě je neschopno racionálně zhodnotit danou situaci. Je vypočítavé a především egoistické. Hlavní motivací jeho jednání je ono samo, jeho pohodlí, uspokojování vlastních zájmů a potřeb. Dítě reaguje na náročnou situaci chaoticky, panicky, se snahou dezertovat a přenechat její řešení někomu jinému. Pro dítě je charakteristické, že vyžaduje mnohem víc, než je schopno dávat.

Dítě má určité lokality, kde se cítí bezpečně a jejich opuštění  v něm vyvolává pocit velkého ohrožení. Nebezpečí prožívá nejsilněji zejména v okamžiku, kdy takovéto místo bezpečí opustí a vznikne v něm pocit, že se nemůže vrátit. V té chvíli je zmatené, vykořeněné a není schopno integrované aktivity. Takové bezpečné místo, které dítě považuje za svůj domov, musí být spojeno s přítomností dospělého, o kterého se dítě opírá, na kterém je závislé a jehož vzdálení vyvolává v dítěti separační úzkost.

Dítě nenahlíží přesně souvislost mezi tím, co dělá a jaké jeho počínání může mít následky. Proto je dítě nespolehlivé. Je schopno adekvátně reagovat na náročnější situaci jen s vypětím všech sil, to znamená nárazově a nikoliv dlouhodobě a kontinuálně. A to ještě s podporou dospělého, který musí dítěti pomáhat a zároveň je motivovat, neboť dítě nemá zdroj motivací samo v sobě, ale musí je přijímat a čerpat od zralejších osobností. Nejcharakterističtějším naladěním dítěte vůči světu je proto strach a úzkost, které zabarvují většinu skutečností, jež je obklopují.

Takové dítě se všemi těmito vlastnostmi skrývá téměř každý člověk v sobě a snaží se je potlačit, neboť dětské chování nebývá obvykle příznivě přijímáno v sociálním kontextu. Člověk s vlastnostmi dítěte nepůsobí společensky prestižně, nemůže mít autoritu a nepůsobí důvěryhodně. Nicméně sklon stát se dítětem zůstává stále.

Dítě představuje specifický modus bytí, kterým každý člověk prošel, ale který má stálou tendenci k recidivě. Každý člověk má v sobě, jak již bylo řečeno, spouštěcí mechanismus, kterým se dítě probouzí a začíná se v duševním životě dospělého člověka prosazovat. Protože se však aktivizuje v životním kontextu, ve kterém se člověk jako dítě chovat nemůže, a který vyžaduje jen dospělé odpovědi, dochází ke střetu, jenž je bolestivý a spojen s velkým utrpením. „Dětské recidivy“ doprovázejí celý proces zrání, retardují ho, nutí člověka k návratům, často na dlouhou dobu zastavují jeho „dospívání“. Větší či menší role dítěte však patří nutně k rytmu duševního života a nelze se jí vyhnout.

Pro duševní život je specifické, že dítě, které má každý ukryté v sobě, nelze potlačovat a už vůbec ne násilím, což představuje například nějaké volní rozhodnutí. Dítěte se lze zbavit jen postupem vpřed, dlouhým zráním, ve kterém se dítě v člověku zcela přirozeně rozpouští a je nahrazováno zralejšími strukturami. V okamžiku, kdy dítě je potlačeno jiným způsobem, jeho energie se neztrácí a hledá si únikové cesty tam, kde je to nepřiměřené a způsobuje to obtíže o to horší, že jejich původ bývá v tomto případě skryt.

Mnoho lidí se chová dospěle a zrale. Další skupina lidí permanentně bojuje s dítětem v sobě, které má tendenci se neustále ujímat vlády v lidských postojích a chování. Ale velké množství lidí jsou dětmi stále a ani neusilují o to, jimi nebýt. Ta první skupina jsou lidé, kteří jsou dospělí a zralí (to samozřejmě neznamená, že by netrpěli, ale svou bolest přijímají a vidí v ní smysl). Pro druhou skupinu lidí je utrpení nejcharakterističtějším znakem jejich životní cesty. Pozitivum této cesty je, že jdou a bojují, negativum riziko konečné porážky, to znamená, že se stanou definitivně dětmi a přejdou do třetí skupiny. Třetí skupina lidí nutně trpět nemusí, ale její životní pouť je chůzí po napjatém provaze nad propastí, neboť jejich dětský modus bytí nutně selhává tváří tvář situacím, které vyžadují dospělost. V takových okamžicích dochází k dramatickým situacím, na které nebyli připraveni, se kterými si nevědí rady, které jsou pro ně nesrozumitelné, v nichž nenacházejí smysl a jež končí katastrofou.

Předmětem terapeutické péče mohou být výhradně jen lidé skupiny druhé. Ti první terapii nepotřebují, ti třetí ji nechtějí. Nevidí její důvod a i když trpí, spatřují příčiny své bolesti někde jinde než sami v sobě, ve svém duševním a duchovním uspořádání.

 

Z řečeného vyplývá, že cestu temné noci nastupuje člověk, který je natolik nedokonalý, že ji potřebuje. Nikdy ovšem nejde jen o nějakou dílčí nedokonalost, slabost, sklon, ale vždy o potřebu univerzální restrukturace, která se týká osobnosti vcelku.

 

Tuto „univerzální restrukturalizaci“, která je cílem temné noci bychom mohli rovněž nazvat lidským zráním, které je rovněž naprosto klíčový pojem pro všechny snahy pochopit složité duševní a duchovní procesy a následně je léčit. Řada psychoterapeutických systémů a doktrín tento pojem nebere příliš vážně a některé se mu přímo brání.

Pracovat s duševními a duchovními obtížemi, aniž by se vzal v úvahu proces lidského zrání, znamená vzdát se pohledu na lidský život vcelku (byť etiologie nemoci či anamnéza jsou jistými chabými pokusy o tento pohled), pochopit jeho vzestupnou dynamiku a zejména smysl těch fází života, které jsou pro člověka mnohdy bolestné a spojené s utrpením.

Přijmout pojem „zrání“ ovšem znamená chápat lidský život jako cestu k cíli, který je vždy a zásadně položen výš než začátek. Zatímco tedy obvyklé psychologie osobnosti chápou lidský život jako vzestupnou matematickou funkci, která v určitém bodě dosahuje vrcholu a pak znovu konverguje k nule (proces stáří), přiznává pojetí, které pracuje s lidským zráním, životu zásadně vzestupnou tendenci, byť se mohou duševní, duchovní a fyziologické linie této tendence v jistých bodech podstatně rozcházet.

Skrze pojem „zrání“ se nám objevují v zásadně novém světle takové pojmy jako „moudrost“, „stáří“, „zralost“, „bolest“, „utrpení“, „smysl“, „oslovení“, „výzva“, „lidský příběh“, „krize“, „zkouška“, „duchovní obrat“ apod. Například stáří v tomto pojetí není nepříjemným apendixem lidského života, něčím, s čím je potřeba se vyrovnat a od čeho si nelze vůbec už nic slibovat, ale náročnou výzvou dokončit za specificky výhodnějších podmínek a okolností úkoly, které byly počaty ve středním věku.

Řekněme si předem, že pohled na duševní zdraví a duševní onemocnění z hlediska lidského zrání vylučuje možnost náhlých, „zázračných“ uzdravení. Aby se totiž člověk uzdravil, musí uzrát a to je vždy záležitostí dlouhých životních etap – příběhů, ve kterých člověk nejen plní předpoklady pro své dílčí dozrání, ale spoluúčastní se i tvorby podmínek (zejména v sociálním prostředí), které jsou pro tento proces nezbytné. Neexistuje žádný prostředek ani žádná psychická technika, která by urychlila proces lidského zrání.

Z hlediska zrání připomíná tak lidský život schodiště. Člověk – bere-li svůj život vážně – stoupá z jednoho schodu na druhý – stále výš. Na každém dalším vyšším schodu se ale necítí dobře a setrvává zde tak dlouho, dokud jeho výšce a náročnosti nepřivykne. Jakmile však začne být spokojen sám se sebou a svým životem, musí o schod výš. To je úděl lidského zrání, které je základním pojmem duchovního života, neboť je důvodem veškerého orientovaného pohybu lidského vědomí a veškeré jeho dynamiky. Lidská zralost je cílem formování lidské psychiky, její strukturace, jejího otužování a zdokonalování. Lidské zrání souvisí přímo či nepřímo s většinou psychických obtíží, je jejich důvodem a vysvětlením.

Nyní se ale naskýtá otázka, na níž je třeba odpovědět. Proč má člověk vlastně zrát, zvlášť, když je to většinou spojeno s bolestí a utrpením? Proč máme chápat zrání jako cestu celého života a nikoli jako záležitost biologického dospívání? Není lepší svět postupně formovat a přizpůsobovat naší touze po uspokojení základních potřeb a rezignovat na vlastní změny, jež znamenají vždycky nějakou oběť, odříkání? Je zralost skutečně základním úkolem člověka v tomto životě nebo je produktem kulturně civilizačních procesů?

První důvod lidského zrání leží v samé hloubce podstaty tohoto stvoření, neboť člověk byl stvořen k lásce a milovat mohou jen zralí a dospělí lidé s ochotou obětovat své individuální zájmy pohodlí a štěstí druhému.

Dalším důvodem lidského zrání je pojem, který s ním úzce souvisí a nelze bez něj vlastně „zrání“ exponovat. Je to „poslání“, jež má každý člověk a k jehož splnění je potřeba, aby byl zralý. Každé poslání je artikulováno tak, že od člověka vyžaduje takovou zralost, které lze za specificky konkrétních podmínek lidského života dosáhnout. Zároveň je lidská zralost nejadekvátnější a nejefektivnější odpovědí na podobu světa, do které byl člověk „uvržen“. Ptáme-li se, jaké jsou nejvýhodnější lidské vlastnosti pro naplnění určitého poslání, pak odpověď zní zralost.

Představme si svět jako půlku roztržené bankovky a lidské možnosti k němu zaujmout nějaký postoj jako několik neúplných bankovek, z nichž jenom jedna se k té první půlce hodí. A tou je právě zralost. Vlastně je to tak, že člověk se ke světu nemůže chovat jinak než zrale, pokud chce být vyrovnaný, integrovaný a chce-li efektivně plnit své poslání, což znamená uskutečnit smysl svého života. Pokud se to člověku nepodaří, žije se světem v neustálém napětí, nesouladu, rozporu a bolestně hledá polohu, která by struktuře světa odpovídala. Úkolem psychoterapie je tedy pomoc člověku najít vhodný postoj ke světu. Ale nemůže to dělat uměle nebo jakoby, ale jen životem, skrze život a pomocí života, neboť sama je jeho součástí.

V tomto okamžiku je potřeba si uvědomit (a řada terapeutických systémů na to zapomíná), že v okamžiku, kdy je člověk psychologicky léčen, se pro něj život nezastavuje, není to přestávka. I v případě hospitalizace člověk žije dál, i když možná poněkud pomaleji a poněkud snadněji. Toto ulehčení by však mělo sloužit jen k tomu, aby se člověku otevřela možnost reflexe. Aby měl čas a klid na přesnější zhodnocení své situace a na zodpovědné rozhodnutí ke změnám, které jsou zapotřebí.

Řekněme si nyní, co je cílem lidského zrání? Je to zralost či dospělost? A co je to vlastně zralost? Z našich úvah vyplývá, že je to především schopnost zaujmout přiměřený a pravdivý postoj ke každé situaci, která se může v lidském životě přihodit. To ovšem má dva předpoklady, které by měly být i zásadním vodítkem pro jakoukoli psychoterapii. Za prvé je třeba situaci dokonale porozumět. Proniknout k jejímu bytostnému určení, zaslechnout výzvy, kterými se k nám obrací, porozumět jim a správně na ně odpovědět. Vědět, jakou roli zde hraje lidské společenství i svět věcí, událostí a okolností, ve kterém společenství rozvíjí svou aktivitu. Rozeznat transcendentální rozměr dané situace, vidět její kontinuitu i to, co je situací anticipováno. Umět situaci přijmout se vším všudy i za cenu utrpení.

Druhá podmínka spočívá v tom, že je třeba pravdivé porozumění situace, ve které se člověk nalézá, uvést do praxe. To znamená mít v sobě tolik duševních a duchovních sil, že jsem schopen se svým pravdivým poznáním řídit, že jsem schopen ho následovat a vyvodit z něj adekvátní důsledky. Typická zmatenost lidí, nalézajících se v duševních krizích, totiž většinou neznamená, že by nevěděli, jaký postoj mají zaujmout k situaci, do které vstoupili, neboť obvykle každý člověk ví, co je to zralý, zodpovědný a dospělý přístup nebo postoj a co je v té které situaci potřeba dělat. Jejich kognitivní zmatení vyplývá daleko spíše z toho, že nemají odvahu takový postoj zaujmout. Každý člověk například ví, co je to čestné jednání, ale má-li strach chovat se čestně, začne hovořit o relativnosti pojmů jako je „čest“, „morálka“, „pravda“ apod. a dostává se do situace Piláta, který se v rozhodující chvíli ptá: „Co je to pravda?“

Zralost a odvaha se tedy navzájem podmiňují a to tak, že zralost je cílem a odvaha prostředek k tomuto cíli. Teprve v této dvojici dostává odvaha svůj pozitivní duchovní význam, zatímco bez této orientace je odvaha jen pouhou možností či energií bez smyslu v celku duchovního života.

Na první pohled by se mohlo zdát, že prioritní roli v této dvojici pojmů, které se navzájem podmiňují, hraje zralost. To je jistě pravda, musíme si však uvědomit, že většina duševních obtíží vzniká právě v okamžiku, kdy absentuje odvaha. A proto jsou vždycky nějakým způsobem spojené se strachem. Většina lidí se totiž zralými stát chce, neboť záhy nahlédne, že jakýkoliv jiný postoj ke světu není možný, chtějí-li žít „zdravě“ a dosáhnout cílů, které si předsevzali přijetím svého poslání. Jsou ovšem chvíle, kdy odvaha hraje, vzhledem k integritě osobnosti, rozhodující roli a to zejména v okamžiku duchovní krize, které se žádný člověk ve větší či menší podobě nevyhne. V okamžiku, kdy duševní potíže nabývají charakteru neurotického onemocnění a jsou natolik intenzivní, že člověka vykloní z běžných každodenních cest, se člověk s nimi nevyrovná pouhým poukazem na jejich duchovní příčiny nebo porozuměním této situace, ale zároveň schopností postavit se těmto potížím, jež jsou nepříjemné a bolestivé, často až k nesnesení, tváří v tvář a přijmout toto utrpení mužně, jako dospělý člověk. Duchovní procesy, kterých je neuróza důsledkem podobně jako kouř nad ohněm, jsou totiž dlouhodobé a jejich průběh se dá počítat na měsíce a roky a neexistuje žádná psychologická technika, která by přinášela bezprostřední úlevu.

Chybí-li však odvaha, celá situace se jeví jinak. Lidem, kteří mají strach, se zdá, že zralost stojí mimo dosah jejich vlastních omezených a slabých sil nebo mají za to, že dosahovat tohoto cíle nemusí být nutnou podmínkou pro pravdivou cestu životem. Může se jim rovněž přihodit, že jim chybí motivace k cestě zrání, jež je bolestná a spojená s utrpením. Ale to všechno jsou jen racionalizace jejich vlastní slabosti a nedostatku odvahy, protože člověk si rád přizná ledacos, ale jen málokdo je ochotný konstatovat, že je zbabělý.

S lidským zráním úzce souvisí lidská svoboda, neboť dospělost člověka v duchovním smyslu přináší i větší svobodu.

Lidská svoboda je vždy kompromisem mezi tím, co mohu a co musím. Onomu mohu odpovídají lidská práva, onomu musím lidské povinnosti. Pravá lidská svoboda se musí pohybovat mezi těmito dvěma ohraničeními.

Pojem „svoboda“ je velmi široká filosofická kategorie a bez jejího použití se neobejde žádná obecná úvaha o člověku. V psychoterapii nabývá tento pojem zúženější, ale o to naléhavější význam. Svoboda bývá mnohdy lidmi kladena jako nikoliv postačující, ale nutná podmínka jejich štěstí. Zejména u lidí s duševními obtížemi bývá svoboda často chápána jako prostředek ke spokojenému a šťastnému životu bez bolesti a potíží. Ve skutečnosti je tomu ovšem tak, že svoboda se uskutečňuje v rámci životního úkolu (poslání), nikoliv mimo něj. Toto konstatování nemá však jen negativní charakter ve smyslu upřednostňování povinností na úkor svobody. Chápeme-li svobodu jako předpoklad pro uskutečnění možností člověka, jež mu byly uděleny, pak musíme na základě životní i psychoterapeutické zkušenosti dojít k závěru, že tyto možnosti mohou být uskutečněny jen v rámci poslání, jež představuje zodpovědnost člověka vůči vlastnímu životu a jeho smyslu. Jestliže to takto chápeme, musíme vyjít z předpokladu, že poslání je udělováno transcendentální instancí, které leží na srdci nejen to, co člověk musí dělat, ale také to, co dělat může. Z tohoto hlediska je poslání prostor, v jehož rámci se odehrává nejen zodpovědnost člověka, ale který zároveň poskytuje i největší prostor pro rozehrání bytostných možností. Člověk, jinými slovy řečeno, může být svobodný jen tehdy, přijme-li svou zodpovědnost vůči životu, přičemž toto přijetí se nazývá posláním.

Z řečeného vyplývá, že hledat svobodu někde jinde, mimo prostor poslání, je závažnou duchovní chybou. Výsledkem tohoto úniku jsou totiž možnosti, se kterými si jednak člověk vůbec neví rady a které navíc nejsou reálné. Konkrétní průběh událostí to ostatně vždycky potvrdí. Absolutní svoboda, po které člověk v dětském, nezodpovědném a nereálném postoji vždycky touží, je v tomto stvoření omezena, limitována, sevřena realitou, která se staví do cesty nejen lidským pozitivním projektům a cílům, ale také jeho nedospělým přáním a touze po slasti. Realita se vlastně nejvíc rozevírá vůči lidské zodpovědné aktivitě, jež je spojena s důvěrou jako nejúčinnějším nástrojem zdolávání světa a jeho odporu.

Na základě těchto úvah dospíváme k rozlišení mezi „falešnou“ a „pravou“ svobodou, přičemž ta pravá zahrnuje v sobě jak právo, tak povinnost, jak volnost, tak zodpovědnost. Abychom však ještě lépe pochopili pojem pravdivé svobody, je potřeba se ptát, vůči čemu nebo od čeho chce být člověk svobodný. Jestliže totiž člověk touží po svobodě, pak je jistě důležité, k čemu tuto svobodu hodlá použít. Svoboda, která spočívá jen sama v sobě a je bezcílná, nemá pro duševní zdraví žádný význam. Vězeň, který touží po svobodě, má tuto tužbu spojenou vždy s nějakým obsahem. A pokud nemá, pak jej očekává po jejím dosažení velké rozčarování. V našem případě jde o to, zda člověk chce dosáhnout svobodu pro naplnění života chápaného jako úkol nebo se stát svobodným pro své vlastní pohodlí, štěstí, životní pocit, pro prostor k uskutečnění vlastních rozmarů. Ta druhá svoboda je lákavá jen v teoretickém postoji, jako abstraktní představa, v praxi se stává nesnesitelnou, ta první může dát člověku pocit naplněnosti a smysluplnosti.