Číhošťský zázrak

Na třetí adventní neděli 11. prosince 1949 došlo v Čihošti -v malé vesničce na Vysočině poblíž Ledče nad Sázavou - k události, která je dodnes zahalena rouškou tajemství.

Při mši svaté v místním kostele, právě při kázání faráře Josefa Toufara, se půlmetrový kříž umístěný na hlavním oltáři několikrát pohnul ze strany na stranu.
Farář sám o ničem nevěděl: dle vlastnoručního záznamu ve svém deníku byl informován o této události až následující den místním kovářem panem Pospíšilem. Kromě zmíněného kováře pohyb křížku při mši svaté však zaregistrovalo ještě dalších 18 svědků, kteří začali šířit zprávu o podivném jevu do širokého okolí.
O tuto událost se však mimo to začínají okamžitě zajímat i orgány komunistické policie - do Čihoště je vyslán strážmistr Goldbricht z Ledče, který podal hlášení o podrobné prohlídce kostela i zmíněného křížku. Nenašel však tehdy vůbec nic, co by se dalo přičíst nějaké technické manipulaci, ať už ze strany kohokoli.

Na Hod Boží Vánoční téhož roku se ovšem při mši svaté křížek na oltáři pohnul opět. I tentokrát vše vidělo několik věřících a zvěst o zázraku v Čihošti se rychlostí blesku rozlétá po republice. Do Čihoště se začínají sjíždět zvědavci ze širokého okolí a znervosnělá jihlavská StB postupuje případ do Prahy pod označením "nedovolená manipulace s křížkem".
Věci dostávají rychlý spád a zatímco Čihošť během ledna navštěvují i církevní autority, aby vyšetřily situaci (mezi prvními přijel například opat sousedního želivského kláštera Vít Tajovský), nad nebohým farářem Toufarem se stahuje smyčka. V sobotu 28. ledna 1950 přijíždějí na čihošťskou faru dva muži - prý z tiskové agentury - a žádají prohlídku kostela. Vycházejí poté společně s farářem z fary - údajně do chrámu - a všichni mizí za hřbitovní zdí.
To byl poslední okamžik, kdy byl Josef Toufar viděn živý. Ještě týž den je totiž namísto do svého kostela zmíněnými muži převezen na StB do Jihlavy a odtud 29. ledna eskortován do Valdic.

Zde za pouhý měsíc "vyšetřovatelé" pod vedením Ladislava Máchy (mimochodem v roce 1968 usvědčeného, leč dodnes nepotrestaného) proměnili zdravého a silného venkovského kněze v bezvládnou zkrvavenou trosku. V sobotu 25. února nastává u vězně krise a všechny prvotní příznaky hovoří o rozsáhlém zánětu pobřišnice následkem proděravění střev či žaludku. P. Josef Toufar je proto na přímý zásah ministerstva vnitra převezen prakticky již v agonii do pražského SANOPZU k urgentní operaci zažívacího traktu. (Ministerstvo zřejmě mělo eminentní zájem na tom, aby zůstal naživu pro připravovaný monstrproces, ve kterém by se veřejně doznal před celým národem k podvodnému zázraku s pohyblivým křížem.)
Ke otřesnému způsobu, jakým z kněze Toufara bylo vynucováno "přiznání" k zinscenování zázraku, lze uvést dvě svědectví od tehdejšího personálu SANOPZU, pořízená v roce 1968:
Zdravotní sestra SANOPZU: "...byla jsem i v koncentráku, viděla jsem už v životě hodně, ale nikdy tak hrozný případ násilí. Na jeho těle nebylo jediné nekrvavé místo, z úst mu vytékaly sliny a krev..."
MUDr. František Maurer: "Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych - jasná vražda!"
Krátce po operaci v SANOPZU dne 25. února 1950 ve 20.35 hodin P. Josef Toufar umírá. Jako diagnosa je dodatečně uveden zánět pobřišnice po perforaci žaludku.
Tělo nebohého faráře bylo poté pohřbeno do hromadného hrobu spolu se čtyřiceti dalšími zemřelými v Praze - Ďáblicích a jeho smrt je úředně oznámena pozůstalým až v roce 1961, kdy jim notářství v Havlíčkově Brodě sdělilo, že Josef Toufar zemřel 25. 2. 1950 na zánět močových cest (?).
Režim nicméně bez ohledu na smrt P. Toufara rozjíždí ideologickou kampaň, ve které jej označuje za agenta Vatikánu, západního špióna a dovedného manipulátora, který se "neštítil použít pro své cíle i podvodu s domnělým zázrakem". Dovedně se přitom daří zamlčovat, že farář je již díky vyšetřovacím metodám komunistické policie několik týdnů mrtev. V údajně dokumentárním filmu z "rekonstrukce zločinu" s názvem "Běda tomu, skrze něhož..." (který byl v rámci kampaně povinně promítán ve všech kinech v republice kromě Ledečska a pochopitelně samotné Čihoště) dokonce v roli faráře Toufara na kazatelně, oděn do mešních rouch, vystupuje osobně sám státní prokurátor dr. Čížek...
Jak to vlastně ve skutečnosti bylo, nelze dnes po desetiletích asi už s určitostí nikdy objasnit. Ať již však pohyblivý křížek nastražila StB sama, aby měla záminku k tvrdému úderu proti církvi (souběžně se zatčením Toufara byl totiž zatčen jeho "soused" želivský opat Vít Tajovský a většina opatů a vyšších církevních hodnostářů v republice a posléze v takzvané Bartolomějské noci z 13. na 14. dubna 1950 násilně internováni všichni řeholníci z více jak 140 českých a 70 slovenských klášterů), či zda se před pětačtyřiceti lety stal v malé vesnici na Vysočině opravdu zázrak, nemůže změnit nic na faktu, že se kněz Josef Toufar, původem z Arnolce u Jihlavy, stal skutečným mučedníkem Kristovy církve, jenž prolil svoji krev až do poslední kapky.