Chodov - 1995

Venku se již začalo pěkně blýskat.Vtom strašlivý záblesk, něco se u okna mlelo, pak zhasly obrazovky monitorů a ztichl i monotónní hukot větráků počítačů, tiskárny i dalších zařízení. Šéf i moje asistentka se na mě dívali, jako kdybych právě dorazil z Marsu, a vyděšeně se ptali - "Nestalo se ti nic"? Ne. Mě ne. Jen vyhozené jističe zásuvkových okruhů a vyhořelé tavné pojistky v tiskárně dokazovaly, že se něco přihodilo..To něco jsem viděl na vlastní oči a mohu to celkem bezpečně popsat. Jak jsem řekl, otočil jsem se do místnosti a dal nohy ze stolu. V té chvíli se venku zablesklo a v místě, kde ještě před okamžikem mé ponožky pokojně sledovaly bouři, se objevila koule velikosti slušně vyvinutého pomeranče nebo menšího grapefruitu. Vznášela se uvnitř místnosti asi deset centimetrů nad kohoutem ústředního topení, ke kterému jsem také měl uzemněn polarizační filtr monitoru. Jak vypadala? Kdo rád večer sedá u ohně, tak si jistě představí, jak vypadají řeřavé uhlíky, když již uhasnou plameny, ale vše dosud plně žhne. Žhavá hmota jako kdyby ztrácela pevné obrysy, objevují se na ní tmavší a světlejší plochy, vše pulsuje, mění tvar - jako nějaký živý organismus. A právě takový byl ten můj ohnivý pomeranč. Až na to, že podle barev byl znatelně teplejší. Základní byla oranžová a "dýchající" plochy byly modravé, jako plamen acetyleno-kyslíkového hořáku. Celé těleso bylo neprůhledné a jakoby nemělo stálý tvar, oranžové a modré plochy se na něm měnily, přelévaly, čímž vznikal dojem rotace podle svislé osy - nebo to dojem nebyl? Těžko říci. Místností se ozývalo sršení. Celý jev trval asi tak dvě vteřiny. Pak koule s ohlušujícím výbuchem či spíše třesknutím zmizela. Následky žádné - kromě těch vyhozených jističů a spálených pojistek. Nikde na tělese ústředního topení ani oknech či stole nebyl vidět žádný náznak toho, že zde před okamžikem teoreticky měly panovat takřka hvězdné teploty, zkrátka Léto 1996-Chodov
Druhé setkání se událo o rok později. Bylo léto a v horkém podvečeru jsem dorazil z dusné Prahy. Seděl jsem si tak na zahradě u ohniště, popíjel červené víno a pokud možno nedělal vůbec nic. Najednou jsem zaslechl tichý praskot, jako když hoří prskavka. Pomyslel jsem si, že u sousedů zase nemají nic lepšího na práci než pouštět nějaké rachejtle (měli tehdy krámek se zábavnou pyrotechnikou). No ale nebyla to rachejtle. Ve vzduchu si to tiše hasil starý známý pomeranč, trochu sršel a trochu prskal. Mohl být tak 5 metrů nad zemí, letěl jako podle šňůry; a docela pomalu. Když byl zhruba nade mnou, náhle bez rozloučení zmizel. Prostě tam jednu chvíli byl a najednou nebyl. Žádný výbuch, žádné efekty...