Chladná osamělost

Pema Chödrön

Střední cesta je bez referenčních bodů. Mysl bez referenčních bodů se ničeho nechápe a na ničem neulpívá.

Jak jen můžeme být bez referenčních bodů? Nemít referenční bod znamená změnit hluboce zakořeněný návyk, jak na svět reagujeme, kdy chceme, aby věci fungovaly jedním anebo druhým způsobem. Když nemohu doprava nebo doleva, zemřu! Když nejdeme doprava nebo doleva, cítíme se jako v detoxikačním centru. Jsme opuštěná studená krůta se vším podrážděním, kterému jsme se chtěli vyhnout tím, že bychom šli doprava nebo doleva. Ta podráždění jsou zatraceně nepříjemná.

Nicméně, roky a roky chození doprava nebo doleva, k ano a ne, k pravdě a omylu, nikdy nic doopravdy nezměnily. Honba za bezpečím nikdy nic nepřinesla než jen momentální radost. Je to jako výměna nohou při meditaci. Nohy nás od zkříženého sedu bolí, tak s nimi pohneme, a pak cítíme: „Ah, jaká to úleva." Za dva a půl minuty později s nimi ale chceme zase pohnout. Pořád se tak hemžíme a hledáme požitek a komfort, ale uspokojení, kterého dosáhneme, je krátkodobé.

Hodně jsme slyšeli o bolesti samsáry a také o osvobození. Mnoho jsme ale neslyšeli, jak je bolestné přejít od úplného zaklesnutí k uvolnění. Proces uvolňování vyžaduje ohromné hrdinství, protože v podstatě tím úplně měníme naše nazírání reality. Je to jako výměna DNA. Odmontováváme vzorec, který není jen naším vzorcem. Je to lidský vzorec: promítáme na svět miliardy možností jak něco řešit. Můžeme mít bělejší zuby, trávník bez plevele, život bez potyček a svět bez nesnází. Žít pořád šťastně. Tento vzorec nás udržuje nespokojené a způsobuje nám mnoho utrpení.

Jako lidé, nejen, že hledáme řešení, ale cítíme také, že si ho zasluhujeme. Nejen ale, že si ho nezasluhujeme, ale my jím trpíme. Nezasluhujeme řešení, ale něco lepší než jen to. Zasluhujeme si mít svoji zářivost, což je střední cesta, otevřený stav mysli, který akceptuje paradoxy a nejasnosti. Do té míry, do jaké jsme se vyhnuli nejistotě, objeví se abstinenční symptomy - odstoupení od představy, že je někde problém a že ho někdo někde musí spravit.

Střední cesta je široce rozevřená, jde se po ní ale ztěžka, protože jdeme proti směru starých neurotických vzorců, které všichni sdílíme. Když jsme osamělí, nebo se cítíme beznadějně, chceme jít doprava nebo doleva. Nechceme jen sedět a cítit co cítíme. Nechceme do detoxu. Střední cesta ale vede právě tam. Povzbuzuje nás k probuzení hrdinství, které existuje v každém z nás bez výjimky, včetně mě a vás.

Meditace je pro nás výcvikem na střední cestě - abychom zůstali stát na fleku. Abychom neposuzovali, cokoliv se v mysli objeví. Fakticky, abychom se toho vůbec nedotýkali. Co obvykle nazýváme dobrým anebo špatným, označujeme jen jako myšlení, bez těch obvyklých dramat okolo toho co je dobré a špatné. Instrukce říká nechat myšlenky přijít a odejít, jako bychom se jich dotkli pírkem.  Tato přímá disciplína nás připravuje k zastavení zápasu a k objevu čerstvého a nestranného stavu mysli.

Zakoušení určitých pocitů, osamělosti, nudy a úzkosti, je úplně pregnantní žádostí o řešení. Dokud se s nimi nemůžeme uvolnit, je těžké zůstat nestranně vprostřed, když je pociťujeme. Chceme vítězství nebo porážku, pochvalu či obvinění. Když nás například někdo opustí, nechceme snášet to syrové nepohodlí. Místo toho ze sebe vyčarujeme nešťastnou oběť, nebo někomu spravedlivě a rozhořčeně sdělíme, že je blb. Automaticky chceme tu bolest překrýt, tak nebo onak, tím, že se identifikujeme s vítězstvím, nebo s obětí.

Osamělost obvykle považujeme za nepřítele. Žal zrovna nevítáme. Je neklidný a pregnantní požadavkem uniknout a najít něco nebo nějakou společnost. Když jsme schopni zůstat uprostřed, začneme mít neohrožující vztah s osamělostí, uvolňující a klidnou osamělost, která úplně postaví naše ustrašené vzorce na hlavu.

Klidná osamělost nám dovolí podívat se otevřeně a neagresivně na vlastní mysl. Postupně odhodíme své představy o tom, kdo bychom měli být, nebo co bychom chtěli být, nebo co se nám zdá, že si ostatní myslí, že bychom chtěli anebo měli být. Opustíme to a podíváme se přímo se soucitem a humorem na to co jsme. Osamělost pak už není hrozbou a zármutek trestem.

Klidná osamělost nepřináší žádná řešení, ani pevnou půdu pod nohy. Vyzývá nás ke vstupu do světa bez referenčních bodů, bez polarizování a upevňování. Nazývá se to střední cesta, nebo posvátná cesta bojovníka.

Když se ráno probudíte a jste zničehonic smutní z osamělosti a odcizení, jste to schopni využít jako skvělou příležitost? Spíš než se vinit, nebo cítit, že se něco špatného děje, právě teď ve chvíli smutku a touhy se můžete uvolnit a dotknout nekonečného prostoru lidského srdce. Až k tomu budete mít příště příležitost, experimentujte s tím.

Shambhala Sun, leden 2009, původně červenec 2000