CH XIII Tajná řeč Herma Trismegista na hoře k synu Tatovi: O znovuzrození a slibu mlčení
(1) Když jsi v Obecných řečech vykládal o božství, otče, vyjádřil ses hádankovitě a ne zcela zřetelně. Nepodal jsi mi zjevení, neboť jsi prohlásil, že nikdo nemůže být spasen před <svým> znovuzrozením.[1] Avšak poté, co jsi se mnou rozmlouval, když jsme překročili horu,[2] stal jsem se tvým prosebníkem a žádal jsem tě, abych směl poznat výklad[3] o znovuzrození; neboť ten jediný ze všeho jsem doposud neznal. Ty jsi pravil, že mi ji předáš, “jakmile budeš připraven odcizit se Kosmu”. Připravil jsem se tedy a zocelil jsem svého ducha proti klamu Kosmu. Ty pak doplň i to ostatní, co mi schází, a předej mi tradici znovuzrození, jak jsi mi slíbil – ať už mi ji předložíš nahlas nebo ve skrytu. Není mi známo, Třikrát Největší, z jakého lůna může být Člověk zplozen,[4] a z jakého semene.
(2) Hermés: Můj synu, <oním lůnem je> duchovní Moudrost v mlčení, oním semenem pak pravdivé Dobro.
Tat: Kdo zasévá toto símě, otče? Jsem naprosto bezradný.
Hermés: Vůle boží, synu.
Tat: A co je zač ten, kdo bude zplozen, otče? Nebude mít přece <zároveň> účast na duchovním bytostném určení i na tom určení, které je ve mně.
Hermés: Onen zplozený bude jiný – bůh syn Boha, Vše ve Všem, sestávající ze všech Mocností.
Tat: Mluvíš v hádankách, otče, a ne tak, jak má otec rozmlouvat se synem.
Hermés: Příbuznosti s tímto Pokolením[5] se nelze naučit, synu; bude-li však Bůh chtít, je možné se s jeho pomocí rozpomenout.
(3) Tat: Podáváš mi nemožné a násilné výklady, otče, a proto bych chtěl přímou odpověď na své otázky. Zrodil jsem se snad jako syn odcizený od Pokolení Otce?[6] Nebuď skoupý, otče, jsem tvůj rodný syn. Vylož mi na rovinu způsob znovuzrození.
Hermés: Co ti mám říci, synu? Nemám, co bych řekl, leda snad toto: Viděl jsem cosi ve svém nitru, nevytvořenou podívanou, jež vzešla z milosrdenství Boha; vyšel jsem ze sebe sama do nesmrtelného těla. A nyní nejsem tím, kým dříve, nýbrž jsem byl zplozen v Mysli. Tomuto dílu se nelze naučit, ani to nelze spatřit pomocí onoho vytvořeného prvku, jehož prostřednictvím vidíme <tady u nás>. A proto se mě netýká má předchozí složená podoba, ačkoli mám barvu, lze mě nahmatat a mám i míru: <ve skutečnosti> je mi však toto vše cizí.[7] Nyní mě sice vidíš očima, synu, čím však <opravdu jsem>, to <ne>chápeš, jakkoli <na mě> upíráš své tělo i zrak. Těmito očima mě nyní vidět není, synu.
(4) Tat: Uvedl jsi mne v naprosté šílenství a pomátls mě na rozumu, otče. Vždyť teď už nevidím ani sám sebe!
Hermés: Kéž bys i ty prošel skrze sebe sama ven, synu, tak jako ti, kterým se ve spánku zdají sny – <v tvém případě ovšem> beze spánku.
Tat: Řekni mi ještě toto: Kdo je vykonavatelem znovuzrození?
Hermés: Syn Boha, jeden Člověk, z vůle Boží.
(5) Tat: Teď už jsi mne ale úplně zbavil slov, otče, když už jsem předtím přišel o rozum. Vidím přece, že tvá postava je stále tatáž, stejně jako tvé rysy.
Hermés: V tom jsi ovšem na omylu. Smrtelná podoba je totiž každým dnem jiná, mění se s časem, roste či ubývá – jako klam.
(6) Tat: Co je tedy opravdové, Třikrát Největší?
Hermés: To nezkalené, synu, nevymezené, bez barev, bez podoby, neměnné, nahé, zářící, <jen> samo sebou[8] pochopitelné, nezaměnitelné Dobro, netělesné.
Tat: Vskutku jsem zešílel, otče. Domníval jsem se, že jsem se díky tobě stal moudrým, teď jsou však vnímající orgány mého myšlení zablokovány.
Hermés: To máš tak, synu: Stoupá-li něco vzhůru, jako oheň, a zároveň to tíhne dolů, jako země, a přitom je to vlhké, jako voda, a zároveň to dýchá celým Kosmem,[9] jako vzduch – jak bys mohl něco takového myslet na způsob vnímání, když to <vlastně> není ani tvrdé, ani vlhké, je to nespoutané a neprostupné? Myslí nahlédnutelné je to pouze ve své moci a ve svém působení – avšak ten, kdo je tohoto <nahlédnutí> schopen, musí nejprve v Mysli nahlédnout zrození v Bohu.[10]
(7) Tat: Já toho tedy schopen nejsem, otče?
Hermés: Chraň bůh, synu! Useber se ve svém nitru,[11] a přijde to. Chtěj to, a nastane to. Dokonej[12] svá tělesná vnímání, a nastane zrod božství. Očisti se od nerozumných trestů látky.
Tat: Copak mám v sobě nějaké trestající mstitele, otče?
Hermés: A kolik, synu! Je jich mnoho a nahánějí hrůzu.
Tat: Neznám je, otče.
Hermés: Právě tato tvá neznámost, synu, je prvním trestem. Druhým je bolest, třetím bezuzdnost, čtvrtým žádostivost, pátým křivda, šestým chamtivost, sedmým klam, osmým závist, devátým lstivost, desátým zuřivost, jedenáctým ukvapenost, dvanáctým špatnost. Těchto je co do počtu dvanáct, ale pod ně spadá ještě mnohem více dalších, synu, a tyto všechny prostřednictvím těla, které je vězením, nutí vnitřního Člověka[13] smyslově prožívat. Odcházejí však – i když ne všechny naráz – od toho, nad nímž se Bůh smiloval. A v tomto spočívá způsob a smysl[14] znovuzrození.
(8) Teď už však ztichni, synu, a zachovávej zbožné mlčení, abys tak nerušil milosrdenství, jež k nám <proudí> od Boha.[15] ...[16] Od této chvíle se raduj, synu, neboť jsi Mocnostmi Boha očištěn a obnoven pro reintegraci Slova.[17]
Dospěla k nám známost Boha a s jejím příchodem, synu, je vyhnána neznámost. Dospěla k nám známost radosti a jakmile přišla, synu, bolest prchá k těm, kdo jí dávají prostor. (9) Po radosti vzývám <další> Mocnost, zdrženlivost. Přesladká Mocnosti! Přijměme ji s nějvětším potěšením, synu. Hle, jak svým příchodem vypudila bezuzdnost! Jako čtvrtou vzývám nyní vytrvalost, Mocnost, jež stojí proti žádostivosti. Další stupeň, který je před námi, synu, je pevným sídlem spravedlnosti. Pohleď, jak vyhnala křivdu, která žádný základ nemá.[18] Křivda odešla a my jsme byli učiněni spravedlivými. Přivolávám k nám šestou Mocnost, která stojí proti chamtivosti: smysl pro společné.[19] A když odpadla chamtivost, přivolávám ještě pravdu: klam prchá a pravda přichází. Hle, synu, jak se s příchodem pravdy dobro naplnilo! Odešla od nás totiž závist, zato však s příchodem pravdy následovalo i dobro, a spolu s ním i život a světlo. A již se na nás z temnoty nevrhají žádné tresty – byly přemoženy a odlétly, jen to zasvištělo.
(10) Nyní již znáš způsob znovuzrození, synu. S příchodem desítky bylo sestaveno <naše> zrození v Mysli, které vyhání ono dvanácteré zrození, a my jsme díky tomuto zrození v Mysli nazřeni.[20] Komukoliv se tedy na základě milosrdenství dostalo tohoto zrození na způsob Boha, ten zanechal tělesné vnímání za sebou a sestávaje z Mocností, poznává sám sebe a raduje se.[21]
(11) Tat: Stal jsem se vyrovnaný[22] díky Bohu, otče, a proto si již věci nevyjevuji zrakem svých očí, nýbrž činností Mysli prostřednictvím Mocností. Jsem v nebi, v zemi, ve vodě, ve vzduchu; jsem v živých tvorech, v rostlinách, v lůně, před lůnem, po lůně, všude. Řekni mi však ještě toto: Jak to, že tresty temnoty, kterých je počtem dvanáct, jsou vypuzeny desíti Mocnostmi? Jakým způsobem <se to děje>, Třikrát Největší?
(12) Hermés: Tento tělesný stánek,[23] skrze který jsme prošli ven, synu, sestával z kruhu zodiaku, a ten sestává z úseků,[24] kterých je co do počtu dvanáct, mají však jednu přirozenost, všeforemnou ideu. Pro zmatení člověka[25] jsou mezi těmito <dvanácti> tresty[26] rozlišení, synu, v praxi jsou nicméně sjednocené.[27] <Tak například> ukvapenost je neoddělitelná od zuřivosti a nelze mezi nimi rozlišit. Lze tedy očekávat a dává to dobrý rozum, že se <dvanáct trestů> dává na ústup, když je vyhání deset Mocností, to jest Desítka. Desítka, synu, je totiž ploditelkou duší. Život a Světlo jsou sjednoceny tam, kde se zrodilo číslo Jednotky, Ducha.[28] Dá tedy rozum, že Jednotka obsahuje Desítku a Desítka Jednotku.
(13) Tat: Otče, vidím v Mysli veškerenstvo i sebe sama.
Hermés: Právě to je znovuzrození, synu: nevyjevovat si už věci na způsob trojrozměrného těla.
...[29] díky této řeči o znovuzrození, kterou jsem sepsal <pouze pro tebe>,[30] abychom nepředhazovali veškerenstvo[31] mnohým, <nýbrž jen> těm, jimž chce sám Bůh.
(14) Tat: Řekni mi, otče, podléhá někdy toto <nové> tělo sestavené z Mocností rozkladu?
Hermés: Zmlkni a nemluv o tom, co je nemožné! Jinak zhřešíš a tvé oko Mysli bude zneuctěno. Vnímatelné tělo přirozenosti má daleko k bytostnému zrození. Jedno podléhá rozkladu a druhé nikoliv, jedno je smrtelné a druhé nesmrtelné. Není ti snad známo, že jsi se <právě> zrodil jako bůh a syn Jednoho, stejně jako já?
(15) Tat: Otče, chtěl bych onen hymnický chvalozpěv, o němž jsi tvrdil, že jej od Mocností uslyším, jakmile dospěji do Ogdoady.[32]
Hermés: Je chvályhodné, synu, že chceš po vzoru Ogdoady, kterou zvěstoval Poimandrés,[33] co nejrychleji zbořit stánek těla: jsi přece očištěn. Poimandrés, Nús Svrchovanosti, mi nepředal nic víc než to, co jsem zapsal, neboť věděl, že budu sám od sebe schopen vše chápat v Mysli, slyšet, cokoli budu chtít, i všechno vidět, a nechal na mně, abych <s tím> krásně naložil.[34] Proto také ony Mocnosti, které jsou ve mně, pějí i ve všech ostatních věcech.
Tat: Chci je slyšet, Otče, a chci toto vše pojmout v Mysli.
(16) Hermés: Utiš se tedy, synu, a slyš nyní onen souladný chvalozpěv, hymnus znovuzrození, který bych se tak snadno nerozhodl přednést, kdyby to nebylo pro tebe, který jsi na samém konci všeho. Toto se přece neučí, nýbrž to zůstává skryto v mlčení. Takto tedy stůj pod širým nebem, synu, tváří v tvář jižnímu větru, když klesající slunce zapadá, a zbožně se klaň; a stejně tak směrem k východnímu větru, když slunce vychází. Utiš se, synu.
Skrytá píseň (čtvrtá řeč)[35]
(17) Každá přirozenost Kosmu nechť očekává zvuk tohoto hymnu.
Otevři se země! Nechť se mi otevřou všechny závory deště! Stromy, netřeste se!
Budu opěvovat Pána stvoření, Všechno[36] i Jedno.
Otevřte se nebesa! Větry, zastavte se!
Nesmrtelný kruh boží[37] nechť přijme má slova.
Vždyť budu opěvovat toho, který vše stvořil, který zpevnil zemi a zavěsil nebe;
toho, který přikázal, aby sladká voda přešla z oceánu na zem – obydlenou i neobydlenou – a sloužila k výživě i stvoření všech lidí;
toho, který přikázal, aby se objevil oheň pro všelikou činnost bohů i lidí.
Vzdejme mu všichni společně chválu, vznešenému na nebesích, stvořiteli veškeré přirozenosti.
To on je okem Mysli.
Nechť přijme chvalozpěv mých Mocností.
(18) Mocnosti, které jste ve mně, opěvujte Jedno a Všechno!
Zapějte společně s mou vůlí, vy všechny, Mocnosti, které jste ve mně!
Svatá známosti, tebou osvícen, díky tobě opěvuji duchovní světlo a raduji se v radosti Mysli.
Všechny Mocnosti, zpívejte se mnou; i ty zdrženlivosti, se mnou zpívej!
Má spravedlnosti, opěvuj skrze mne to Spravedlivé!
Můj smysl pro společné nechť skrze mne opěvuje veškerenstvo.
Ty, pravdo, opěvuj Pravdu!
Ty, dobro, opěvuj Dobro!
Živote a Světlo, od nás k vám[38] putuje tento chvalozpěv.
Vzdávám dík Tobě, Otče, který jsi působením Mocností.
Vzdávám dík Tobě, Bože, který jsi mocností mých působení.
Tvé Slovo Tě opěvuje skrze mne.
Přijmi skrze mne veškerenstvo Slovem,[39] oběť Slova.
(19) Tak volají Mocnosti, které jsou ve mně.
Opěvují veškerenstvo, dovršují to, co chceš Ty.
Od Tebe <vychází> Tvá vůle, k Tobě <se navrací> veškerenstvo.[40]
Přijmi oběť Slova od všech věcí.
Živote, uchovávej veškerenstvo v nás, Světlo osvěcuj je, Duchu – Bože.[41]
Vždyť Ty sám, ó Nús, jsi Pastýřem svého Slova,[42] Tvůrče, jenž přinášíš Ducha.
(20) To Ty jsi Bůh!
Tak volá Tvůj Člověk skrze oheň, skrze vzduch, skrze zemi, skrze vodu, skrze Ducha, skrze Tvé výtvory.
Ze Tvé věčnosti se mi dostalo tohoto chvalozpěvu[43]
a díky Tvému úradku jsem nalezl spočinutí, jež hledám;
díky Tvé vůli jsem uzřel.
Tat: Tento chvalozpěv, který jsi pronesl,[44] (21) otče, jsem si uložil i do svého Kosmu.
Hermés: Řekni, “do toho nahlédnutelného Myslí,” synu.
Tat: Do Kosmu nahlédnutelného Myslí, otče. Jsem nadán mocí.[45] Tvým hymnem a tvým chvalořečením byla má mysl plně osvícena.[46] Tím spíše chci i já Bohu vyslat chvalozpěv ze svého vlastního nitra.
Hermés: Ale opatrně, synu.
Tat: Řeknu pouze to, co zřím v Mysli, otče.
“Tobě, Bože, prvnímu původci díla zrození,[47] posílám já, Tat, oběti Slova.
Bože, Ty jsi Otec, Ty jsi Pán, Ty jsi Nús.
Přijmi ode mne takové oběti Slova, jaké sám chceš.
Neboť Tvou vůlí se všechny věci dovršují.”
Hermés: Můj synu, pošli přijatelnou oběť Bohu, Otci všeho; dodej však ještě “skrze Slovo”, synu.
(22) Tat: Děkuji ti, otče, že jsi schválil mou modlitbu.
Hermés: Mám radost, synu, že v tobě pravda zplodila mnohá dobra, nesmrtelné plody.[48] Když ses ovšem toto vše ode mne dozvěděl, slib mi, že budeš mlčet o této moci[49] a nikomu nevyjevíš tradici znovuzrození, abychom nebyli počítáni mezi zrádce. Každý z nás se přece činil dostatečně: já coby mluvčí, ty coby posluchač. Poznal jsi duchovně sebe sama i našeho Otce.
[1] Čteme dle Nockovy interpunkce, s čárkou za ˘pekŁluyaj. Bez čárky: “Neodkryl jsi <smysl> svého tvrzení, že nikdo nemůže být spasen...” (tak Mead). Parthey???
[2] Možná též: “když jsme přecházeli přes poušť” (tak Fowden – viz aparát). S konjekturou: “když jsme sestupovali s hory”, popř. “na svahu hory”.
[3] Logos. Možná též: “když jsme přecházeli přes poušť” (tak Fowden – viz aparát). S konjekturou: “když jsme sestupovali s hory”, popř. “na svahu hory”.
[4] Doslova: “z jakého lůna byl Člověk zplozen”. Z dalšího je ovšem zřejmé, že Tat se neptá na lidský původ nýbrž na to, jak se člověk s malým “č” může přerodit v Člověka s velkým “Č”.
[5] “Příbuznost s tímto Pokolením” je náš pokus o komplexní přetlumočení řeckého genos, které označuje nejen “rod”, ale zároveň i “příbuzenství” a “původ” (Festugiere Rév. IV 201, pozn. 1: “descendance raciale”). Možný je ovšem též neutální překlad “něčemu takovému se nelze naučit”. Viz komentář.
[6] Nock s Festugierem (a po nich i ostatní) kladou tuto větu do uvozovek bez otazníku a chápou ji jako jakési “heslo” (pozn. 20: “un mot de passe pris \`a rebours”). Překlad by pak byl: “... a proto jim právem hodlám vzdorovat: «Zrodil jsem se jako syn odcizený od Pokolení Otce.»” Srov. Grese, str. 85-6.
[7] Tak kodexy. Moderní editoři opravují na: “...ani už nemám žádnou barvu, nelze mě nahmatat ani nemám míru: to vše je mi cizí”.
[8] Doslova “svým prostřednictvím” a zároveň jen “sobě” a nikomu jinému; chce-li to pochopit i někdo jiný, musí se tím sám stát.
[9] Tak Festugiere (“ce qui souffle par tout l’universe”). Sympnoon (doslova “společně dýchající”) je nepochybně poukazem na pojem sympnoia (společné dýchání, conspiratio), jeden ze stoických výrazů pro sympathii a vnitřní propojenost všech částí organismu světa.
[10] Editoři čtou: “... vyžaduje to však někoho, kdo je schopen v Mysli pojmout zrození v Bohu”.
[11] Překládáme po vzoru Dihleho, The Theory of Will, str. 213: “pull yourself together”. Festugiere má “přitáhni to k sobě”, v pozn. 34 však zmiňuje návrh Einarsonův “contracte-toi en toi-m\)eme”. Tak i Grese: “draw into yourself”.
[12] Též: “Obnov, oprav”. Podle jiných rukopisů: “zastav činnost” (viz však C.H. X 5 a komentář ad loc.).
[13] Možná jen “vnitřního člověka” s malým “č” (viz komentář, str. $vnt).
[14] “Smysl” = logos (tak Festugiere: “le sens de la régénération”).
[15] Tak Festugiere v Rév. IV 203, pozn. 3, když katapaÚsei chápe jako 2. os. sg. media s aktivním významem. Pokud by šlo o 3. os. sg. aktiva, překlad by zněl: “... a díky tomu k nám nepřestane od Boha <proudit> milosrdenství.”
[16] V tomto okamžiku podle Scotta II 387 a Festugiera (pozn. 43) docházi k Tatovu znovuzrození. Viz komentář.
[17] K “reintegraci” za synarthrósis viz komentář. “Očištěn a obnoven” je Festugierův pokus o vystižení předpony ˘na- ve slovese ˘nakaqa…rein (Rév. IV 203: “purifié et rénové tout ensemble”).
[18] Křivda nemá “základ” v protikladu ke spravedlnosti, která má “pevné sídlo”. Editoři však opravují na: Pohleď, jak vyhnala křivdu, bez soudu.
[19] “Smysl pro společné” = koinónia = “společenství, společná účast, ochota sdílet, nesobeckost.” Festugiere: “la bonté qui partage”; Mead: “Sharing-with-all”; Scott: “Unselfishness”; Grese: “generosity”. Jako “smysl pro společné” překládáme s ohledem na § 18, kde koinónia představuje psychický protipól k veškerenstvu.
[20] Editoři opravují na “zbožštěni”.
[21] Doslova “sestává z těchto” (že jde o Mocnosti je patrné z kontextu; srov. § 2 a 14). Editoři navíc opravují na: “poznává sám sebe jakožto sestávajícího z Mocností a raduje se”.
[22] Též: “neochvějný, pevný” (Festugiere: “inébranable”; Copenhaver: “tranquil”; Mead, Grese: “steadfast”). Tat překonal zmatek a víření tělesnosti a ustavil se jako nová bytost v identitě a jedinnosti.
[23] “Tělesný stánek” = skénos. Tento výraz se pro tělo užívá již od klasické doby (viz LSJ, s.v. II)
[24] Možná též z “prvků, položek” (doslova z “čísel”).
[25] Nock klade tečku předchozí věty až sem (“...ideu pro zmatení člověka. Mezi těmito jsou...”).
[26] Text tu násilně přechází od maskulinních “úseků” k ženskému zájmenu autais, které je bezesporu opět odkazem na “tresty” (v řečtině ženské timóriai). Doplněním “<dvanácti>” se snažíme tento prudký přechod zmírnit.
[27] Festugiere (viz jeho pozn. 53) překládá dle návrhu Einarsonova takto: Pro zmatení člověka jsou mezi těmito <dvanácti> tresty <dva> rozdělené páry, synu, které jsou nicméně v praxi sjednocené. Ke smyslu obou verzí viz komentář.
[28] Tak Festugiere a Copenhaver. Mead a Grese chápou větu v smyslu: “kde se z Ducha zrodilo číslo Jednotky”.
[29] Téma se v tomto bodě mění příliš prudce, a moderní editoři zde proto indikují lakunu. Teoreticky by sice text mohl pokračovat plynule (“...těla, a to díky...”), zbytek odstavce ovšem beztak vyžaduje další opravy a text očividně není v pořádku.
[30] Takto opravuje Festugiere a další. Reitzenstein doplňuje záporku a čte: “kterou jsem <ne>vysvětlil”; řečí o znovuzrození tak podle něho není náš spis, nýbrž onen předchozí výklad, na jehož hádankovitost a nejasnost si Tat stěžuje v § 1 (Poimandres, str. 344).
[31] Tak Festugiere. Možná též jednodušeji: “abychom všechno nepředhazovali mnohým”. Srov. však § 18-9, kde je znovuzrození chápáno zároveň kosmicky jako spása “veškerenstva v nás”.
[32] Editoři opravují na: “že si jej od Mocností uslyšel, jakmile jsi dospěl do Ogdoady”.
[33] “Po vzoru Ogdoady, kterou zvěstoval Poimandrés” by mohlo s jinou interpunkcí náležet též do předchozí věty: “...jakmile dospěji do Ogdoady, tak jak to Poimandrés o Ogdoadě předpovídal”.
[34] Doslova “abych dělal krásné věci”. K epicharmovskému spojení vidění a slyšení s noein srov. C.H. X 24.
[35] “Čtvrtá řeč” = patrně poznámka antického editora ve smyslu ‘hymnus č. 4’ (“řeč” ve stejném smyslu jako v názvu “Posvátná řeč”, logos hieros). K pokusům identifikovat v C.H. předchozí 3 hymny srov. Scott II 398 (C.H. I 31, V 10 a Askl. 41) a Reitzenstein, Poim. 345 (C.H. I 31-2, III, VII).
[36] “Všechno” = to pán = též “veškerenstvo”. Oba české překlady tohoto pro náš spis velmi důležitého slova mají své nedostatky (s “veškerenstvem” se pojí výhradně kosmické konotace, zpodstatnělé “Vše” je zas velmi neohebné a nezvyklé) a z nouze se proto v závislosti na kontextu uchylujeme tu k tomu, tu k onomu z nich.
[37] Patrně nebeská sféra, možná však též “cyklus boží”, či dokonce “kruh” ve smyslu společenství, “okruhu” (tak Grese 173 s poukazem na Zj 4,6; 5,11; 7,11, kde božské bytosti stojí “kolem trůnu”, kÚklJ toŕ qrŇnou).???
[38] Editoři opravují na “od vás k vám”. Viz však náš komentář.
[39] Též “ve slovech, prostřednictvím řeči”. Festugiere se v Rév. IV 246 snaží to pán (“veškerenstvo, Vše”) chápat jako vokativ: “par moi, Tout, reçois en parole le sacrifice immatériel”. To je ovšem zbytečně komplikované, a navíc se tím narušuje motiv odevzdávání veškerenstva Bohu, který prostupuje celým hymnem a podle nás je zcela klíčový.
[40] S Nockovou a Greseho interpunkcí (s čárkou až před to pan, které je pak chápáno jako vokativ): “Tvá Vůle <vychází> od Tebe k Tobě, Vše.”
[41] Reitzenstein se snaží udržet jednotnou strukturu a opravuje “Duchu – Bože” (pneŕma, qeš) na “Bože, naplň je Duchem” (pneumŁ<tize> qeš) – srov. však obdobné pneumatofŇre, dhmiourgš, “Tvůrče, jenž přinášíš Ducha” (doslova “nositeli Ducha, Tvůrče”) v závěru následující věty. “Veškerenstvo v nás” by navíc mohlo s jinou interpunkcí náležet ještě do předchozí věty. Text by pak zněl: “Přijmi oběť Slova od všech věcí, veškerenstvo v nás. Živote, uchovávej, Světlo, osvěcuj, Duchu-Bože.” Problém s interpunkcí je akutní i v následujících větách, až po začátek § 21.
[42] Spolu s Festugierem (Rév. IV 247, pozn. 3) chápeme poima…nei jako 2. os. sg. media, a nikoli jako 3. os. sg. aktiva (“Vždyť pastýřem Tvého Slova je Nús”), neboť v tomto druhém případě by nejvyšší Bůh z našeho hymnu musel být odlišný od nejvyššího Boha Poimandra z C.H. I, na nějž náš autor zjevně naráží, když jméno “Poimandrés” etymologizuje jako “pastýř”.
[43] Možná též: “Obdržel jsem od Tebe chvalozpěv věčnosti”. Festugiere navíc podle nás naprosto bezdůvodně slovo aión (které Nock píše s velkým “A”) chápe hypostazovaně jako “Aión” (viz Rév. IV 163-5).
[44] Přejímáme Festugierovu interpunkci z Rév. IV 207-8. Tradičněji se “tento chvalozpěv, který jsi pronesl” klade ještě do předchozí věty coby předmět k “uzřel”.
[45] Možná též “Jsem schopen” s odkazem na § 7. Srov. však C.H. I 27, 32.
[46] Pro tento překlad za epifótizesthai srov. Festugierovu poznámku ad loc.
[47] “Dílo zrození” = genesiurgia; srov. “vykonavatel znovuzrození”, genesiurgos tés palingenesias, v § 4.
[48] V řečtině je podmětem Tat, který “nese” plody působení pravdy; přesnou vazbu bohužel v češtině není možno vystihnout.
[49] “Moc” = areté, což je běžně “zdatnost, ctnost”, zde však očividně “zázračná moc” (srov. Festugierovo “pouvoir miraculeux” a jeho pozn. ad loc.).