Cesta totálního učení, vztah žák – učitel

Ole Nydahl - přednáška z KIBI, roku 1994

Kdyby buddhismus před pěti sty lety vymizel a dnes bychom nalezli buddhistické sochy a texty, jakou část učení bychom dokázali oživit?
Pokud bychom se realisticky zamysleli nad příčinou a následkem v našich životech, snadno bychom došli k učení théravády - Malého vozidla neboli jižního buddhismu. Už bychom věděli, že určité věci se objevují jako následek určitých příčin, přičemž obojí má podobnou podstatu a měli bychom nějakou zkušenost s tím, co je v životě užitečné a co škodlivé.
Kdybychom dosáhli určité úrovně vnitřního klidu a síly, takže bychom měli více energie než jen pro sebe a mohli se na věci dívat bez očekávání a strachu, kdybychom byli přesvědčeni, že všechny bytosti si přejí štěstí a chtějí se vyhnout utrpení, a pokud bychom si všimli, že vše se neustále objevuje, mění a opět mizí jako sen, probudili bychom opět učení mahájány neboli Velkého vozidla severního buddhismu. Avšak vadžrajánu neboli buddhismus Diamantové cesty bychom nikdy nemohli vytvořit z neživých zdrojů. Leží totiž mimo oblast lineárních myšlenkových šablon nebo podmíněných “racionálních” pocitů. Čím pokročilejší je Buddhovo učení, tím jsou používané metody jemnější a úplnější a tím důležitějším se stává přímý přenos zkušenosti z učitele na žáka.
Na úrovni příčiny a následku u Malého vozidla je učitel důležitý, ale znalosti lze získat jen z knih. V mahájáně, kde se rozvíjí vnitřní kvality soucitu a moudrosti, je již učitel důležitější. Protože se to týká více stránek naší existence, pomůže nám živý příklad a někdo, kdo bude dohlížet na náš rozvoj. Ale na Diamantovou cestu bez učitele ani nevstoupíme. Pokud nebude někdo, kdo v sobě má živou zkušenost a je schopen ji předat, zbudou nám jen intelektuální nebo zašifrované knihy a obrázky, jejichž vzhled se nám může nebo nemusí líbit. Když tu nebude žijící držitel prožitku, nebude existovat žádný přístup k transformujícím silám.
Takže na nejvyšší úrovni učitele potřebujeme. Je třeba nebrat ho jako člověka nebo boha, ale jako zrcadlo našich vlastních možností. Tím, jak nám ukazuje naši nadčasovou podstatu s bezpočtem užitečných aspektů, pro nás ve skutečnosti reprezentuje buddhu.
Díky učiteli můžeme přeměnit všechny stránky našeho života. Je zde veškerý možný kontakt: fyzické tělo, jeho řeč, možnost učit se z jeho reakcí na okolní svět. Máme příležitost se s ním zcela ztotožnit a můžeme se inspirovat na všech úrovních našich lidských vlastností. Z naší inteligence, odvahy, sexuality a schopnosti se radovat se stanou brány, skrze něž nás bude inspirovat. Díky spojení s učitelem, který žije naplno, máme možnost učit se naprosto totálně.
Setkání žáka a učitele vytváří širokou základnu pro další růst, a proto je nesmírně důležité, aby byly naprosto jasné podmínky, aby obě strany věděly, co dělat a co ne a jak dále postupovat při vzájemné výměně. To je v současném světě mnohem důležitější než tomu bylo v tradiční společnosti na Východě. Ve východních zemích jsou role jasně stanoveny a často tam chybí emocionální přání získat přímý prožitek. Tam se člověk nestane buddhistou proto, že se zbláznil do učitele nebo že chce dosáhnout rychle osvícení. Většinou podporuje určitou školu a také v ní věří proto, že to tak dělal jeho otec i dědeček.
Na Západě si náboženství vybíráme podle toho, co cítíme. Tento přístup je silný v tom, že se opravdu děje něco přesvědčivého, ale slabý v tom, že se zážitky neustále mění. Takže se s velkým idealismem honíme za něčím, co tu ve skutečnosti není.
V době, kdy do našich zemí přichází buddhismus, bychom měli vidět, že prostě meteme novým koštětem. Jedinečná učení o mysli jsou jako děcko ve vaničce plné kulturních příměsí, které se hromadily po staletí a s kterými dnes nemáme nic společného. Je potřeba, abychom dokázali přenést dítě bez vaničky. Na druhé straně chceme děcko celé. Jestliže ho vytáhneme moc rychle, jak se to děje při většině reformací, může mu chybět ručička nebo nožička. Naším cílem je to, co se pravděpodobně ještě nikdy v historii nestalo. Jde o to naroubovat to nejlepší z vysoce rozvinutého, ale politicky úplně zcestného tibetského duchovního systému na příjemné vymoženosti našeho současného světa. Pokud zůstaneme kritičtí a přeneseme Diamantovou cestu na Západ funkční, budeme mít nejlepší učení o mysli zbavená všech kulturních nánosů, které se nás vůbec netýkají.
Na Východě bylo naopak vše zřejmé. Člověku stačilo vědět jen kterou úroveň praxe učitel následuje, aby poznal, zda mu může věřit. Buddha například zanechal přibližně 250 zákazů pro mnichy a 350 pro mnišky. Pokud tyto sliby dodržují, jsou to dobří mniši a mnišky. Nejspíš to není možno plně dodržovat nikde jinde než v jejich uzavřených komunitách. A člověk v celibátu, který se nesmí dotýkat peněz a je téměř v opozici proti sexu, to na ulici nemá jednoduché. Dokonce i nejvyšší inkarnace mají potíže, když spadnou příliš rychle do politiky nebo financí.
Buddhova doporučení pro laické praktikující byla na úrovni soucitu a moudrosti. Jejich úlohou bylo udržovat společnost, podporovat jeho učení a praktikovat jej v denním životě. Protože bylo třeba, aby měli volné ruce při dávání a braní v běhu života, omezila se jeho rada ohledně věcí, kterým se je třeba vyhýbat, na základní sliby: nezabíjet, nelhat, nekrást, nebrat drogy nebo ubližovat ostatním skrze sex, což praktický člověk dokáže přijmout jako užitečné. U laické populace je důležitá motivace. Jejich činy by měly prospívat ostatním a měly by společnost, jejich rodinu i přátele přivést ke smysluplnému rozvoji.
Buddha učil ještě třetí skupinu lidí, jogíny. Ti žili naprosto nekonvenčně, neustále udržovali nejvyšší pohled - viděli čistotu všech jevů a jejich úlohou bylo vykopávat židle z pod zadků pilířů společnosti, pokud začali být příliš dualističtí, moralizátorští nebo tupí. Protože udržovali čistý pohled a neustále se testovali v mezních situacích, čekalo se od nich, že vše nepřetržitě vidí jako svěží a plné možností. Svět vnímali jako jiskřivý a zářící, kde je vždy dost místa pro nová řešení.
V rámci těchto tří skupin - mniši a mnišky, laici a jogíni - byla pravidla jasně stanovena. A každý mohl v rámci své vesnice, kde tehdy žila většina lidí, vidět, jak jsou dodržována. Pokud mniši zpychli, zapletli se do politiky, věnovali se sexu nebo nezůstávali ve svých klášterech, tak o ně přišli. Když laická rodina podváděla nebo špatným jednáním působila problémy přátelům, ztratila vážnost a jogín, který vypadal jako zmoklá slepice a nedokázal inspirovat sebe ani ostatní, jogínem vůbec nebyl. Lidé přesně věděli, kdo má co dělat. V kulturách, kde je buddhismus pevně zakořeněn, jsou případy, kdy guru svede své žáky z cesty, velmi řídké. Je to tak prostě proto, že se všichni dívají na to, jak se kdo chová.
Když však buddhismus přichází na Západ, je společnost v neustálém pohybu, idealistická, otevřená a svobodná. Zdejší lidé tuto kontrolu postrádají. Prostě tu pro mnichy, laické praktikující a jogíny pravidla nemáme. Lidé žijí hodně odděleně a nikdo doopravdy neprověřuje, jak se guru chová, alespoň nikdo z jeho blízkého okolí. Každý si ulevuje nadáváním na politiku a práci a téměř nikdo neví, kde jsou meze, jak daleko smí zajít chování jeho učitele. Takže výmluvní a podmaniví lidé zaštítění organizacemi, které jsou schopny vystihnout ducha doby a vyvolávají silné pocity, vstupují na zcela nehájené území. Protože přicházejí z Východu, tak od nich nikdo nečeká solidaritu, demokracii a další evropské hodnoty a oni tak přicházejí do vakua, kde si mohou celé roky dovolit téměř vše.
Několik nedávných skandálů všechny poučilo, že buddhističtí učitelé musí být také pod kontrolou a věci musejí být jasné už od začátku. Učitel se musí chovat podle toho, jak mluví. Také by se neměl sporným věcem jednoduše vyhýbat, ale měl by ukázat to, co v budoucnu přinese potíže, jako přelidnění v ghettech a chudých zemích nebo nárůst islámu. Pokud učitel stále říká jen sladké nic, nechrání své žáky. Musí být ochoten někoho urazit. To je jeho zodpovědnost.
Učitel by tedy měl být zevně nebojácný a jednat v souladu se situací. Současně by se měl neustále sám kontrolovat a ujišťovat se, že v sobě nerozvíjí sobectví, divné chování, falešnou nasládlost nebo pýchu. Měl by se často ptát: “Myslím na to, jak by mí žáci mohli pomoci mně nebo mé organizaci nebo myslím na jejich rozvoj? Snažím se, aby na mně byli závislí nebo je učím najít jejich vrozenou sílu?” Zatímco učitel s žáky sdílí jejich potenciální bohatství, měl by si být vědom, že se narodili sami, sami se potýkají s životními problémy a nejspíš si budou připadat sami i ve chvíli, kdy budou umírat. Proto je třeba, aby je naučil spoléhat na sebe, být nezávislými a silnými, takže se budou schopni utkat se vším, co je v životě potká.
Začlenit vlastní žáky do struktury moci, ohlupovat je způsoby z úplně jiných kultur, které nedokáží ocenit, nebo je oblékat do šatů, které je postaví mimo hlavní proud společnosti není vůbec žádná sláva. Organizace není od toho, aby učitele proslavila, ale aby mu dala prostředky, které mu umožní dělit se o svůj vhled s ostatními. Učitel se nevyhne tomu, aby ho krom přátel neobklopili také “groupies”, kteří budou jeho všemožné slabosti prezentovat vždy v tom nejlepším světle. Musí se ale každodenně kontrolovat: “Nosím si stále svá zavazadla? Jsem pořád ještě vděčný? Mluvím k lidem přímo nebo svrchu? Vidím v nich jejich buddhovskou přirozenost a jedinečnost? Připadám si důležitější než oni?” To je životně důležité, neboť pýcha se vloudí velice snadno. Náhle člověka přepadne odtud, odkud to vůbec nečeká, a ten si pak zamiluje luxus, začne jednat schematicky a změkčile. Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. To platí vždy.
Ačkoli nám setba minulých činů ještě stále přináší ovoce, musíme už kořenům dodávat nové zdroje. Proto bychom měli dávat pozor na to, jak kdo jedná. Učitel by měl být kontrolován, zda je stále svěží a zda experimentuje. Jestli se umí radovat. Jestli pracuje stále tak tvrdě jako když svou kariéru začínal. Jestli své učení přebírá z cizích knih nebo sladce mluví o vysokých stavech vědomí, o kterých sám sotva něco ví. Když už někdo učí lidi, aby se nebáli, protože mysl je prostorem a nelze jí ublížit, měl by si také sám čas od času vyzkoušet vlastní základní odvahu. Když někdo mluví o radosti, která vychází z jasnosti mysli, měl by ji také cítit. A když někdo své žáky učí, že soucit je přirozený, neboť jsme všichni částí celku, měl by být laskavý i sám a tvrdě pracovat.
Učitel by se měl rozvíjet a ne se zastavit na svých současných omezeních. Místo toho by si měl neustále uvědomovat prostor mysli, identifikovat se s naprosto všemi svými možnostmi a s konečným cílem. Pokud to tak někdo dělá, nedochází k tolika omylům. Když se někdo pořádně potí, nemá žádné pochybnosti nebo postranní myšlenky. Pak nedává dobrá učení sponzorům a zbytek těm méně zajímavým lidem. To se prostě neděje. Člověk je pak nahý a opravdový - skutečný jogín.
To se týkalo učitele a teď budete chtít vědět, co by měli dělat žáci. První podmínkou je, aby byli ochotni tvrdě se učit a pracovat. To otevře prostor mimo ego, představy a pojmy, kde se osvobodí mnoho druhů vnímavosti. Transformující účinek setkání pak závisí na množství vložené důvěry. Důležité je, aby do toho byl žák zapojen inteligentním způsobem a vědomě. I když je těžké nenechat se ovládnout touhou po vlastní rychlé dokonalosti, měli by žáci učitele ještě prověřit tak dobře, jak jsou jen schopni. Musí ho ohodnotit a rozhodnout se, jaký vlastně je. Jestli by si od něj například koupili ojeté auto. Protože budou v dalších letech vstřebávat mnohé jeho vlastnosti, měli by na prvním místě zůstat kritičtí. Pokud se nebudou ptát na nezbytné věci a učitel nebude spolehlivý, jejich duchovní rozvoj se vykolejí, alespoň do chvíle, než si najdou lepšího učitele.
Samozřejmě, že je těžké otevřít se někomu jinému, obzvlášť když je v mocném postavení. Vždy to znamená ztratit něco z vlastní říše snů. Člověk najednou přijde o mnohé věci, o myšlenky, které si hýčká a o pocity, které by si rád ponechal. Napřed musejí odejít předsudky, aby vytvořily místo skutečnému vhledu a člověk nesmí být moc sentimentální, aby se s tím dokázal vyrovnat. Na cestě od relativního a podmíněného k absolutnímu a trvalému musíme být ochotni opustit většinu duchovních myšlenek, nejvybranějších představ a nejsladších pocitů.
Měli bychom to ale obětovat. Jenom životy, ve kterých sbíráme dobré dojmy, nám mohou ukázat, že ten, kdo prožívá, je neskonale smysluplnější než jakékoli obrázky nebo představy, které se mohou objevit a toto přesvědčení můžeme zase snadno ztratit. Nemáme tedy nic lepšího a žáci se mohou osvobodit nebo dospět k osvícení jen tehdy, když budou důvěřovat podstatě mysli, teď a tady. Rychleji než všechny komplikované metody v nás může zářivé vědomí probudit důvěra ke spolehlivému učiteli a míra rozvoje závisí jen na naší otevřenosti. Když někdo vidí učitele jako buddhu, dostane požehnání od buddhy. Když ho vidí jako bódhisattvu, dostane odpovídající požehnání a pokud někdo vnímá buddhu jako obyčejnou bytost, nedostane nejspíš nic, jen bolení hlavy. Mimo hry ega nemůžeme nalézt nic než zářivou a radostnou moudrost mysli. Když nastoupí tahle důvěra, závoje v mysli postupně odpadnou samy od sebe.
(Kagyu Life č.4/1995)