Cesta domů

Jedním z paradoxů duchovní praxe je, že potřebujeme cestovat někam, kde už jsme. SAKYONG MIPHAM rinpoče vysvětluje, jak vytvořit podmínky abychom realizovali osvícenou podstatu, kterou už máme.

Pokaždé když opustím meditační retreat, zarazí mě venku stres a spěch. Nemluvím výhradně o Západu. Když jsem poprvé přišel do Tibetu, byl tam velmi jednoduchý život, ale o tři roky později všude zvonily mobily a rozptýlenost byla patrná, dokonce i když jsem prováděl ceremonie. Později jsem si ještě všimnul, že jsme neustále bombardováni špatnými zprávami. Lidé, které já obdivuji, se ale vždycky soustředí na dobré zprávy: že máme v mysli moudrost, soucit a všechny ty součásti osvícení.

I když se život ve stresujících časech koneckonců nedotýká našich osvícených kvalit, jejich probuzení vyžaduje větší úsilí. Abychom změnili prostředí, musíme začít se svou myslí. Nemůžeme očekávat, že se někdo jiný změní jako první. Můj otec, Čögyam Trungpa měl rád přísloví: „Je lehčí si obout pár bot, než pokrýt zemi kůží." Proces obouvání těch bot je cestou osvícení.

Absolutně vzato zde osvícení už je, na relativní úrovni ale potřebujeme zajistit jeho příčiny a podmínky. Mysl je neutrální jako kus bavlněné látky, kterou můžeme obarvit jakoukoliv. Dokud to ale neuděláme, karmické tendence - cokoliv co jsme si vtiskli v minulosti - to převálcují. Praktikování cesty je pomalým barvením látky. Cesta se skládá ze tří elementů: náhledu, meditace a činnosti.

Náhled je naší orientací. To, jak orientujeme svůj život, je úzce spojené s naší motivací. Tradičně vyjmenovává buddhistické učení tři motivace: malou, střední a velkou. Tyto úrovně popisují naše úsilí na cestě osvícení. Když se ráno probudíme, kam nás mysl odnese? Ať je to cokoliv, ta motivace pak vyústí ve všechno ostatní.

Když máme malou motivaci, budeme usilovat o věci, o kterých si myslíme, že nám přinesou štěstí - jídlo, oblečení, přátele. Pokud je větší, můžeme ještě přidat, řekněme jógu, abychom se lépe cítili. Můžeme jít dokonce ještě dál a uvažovat o karmických důsledcích našich činů - stále se to ale točí okolo „nás". Se střední motivací už nelpíme na svém vlastním štěstí. Základem naší praxe je soucit a milující laskavost. Dospíváme. S největší motivací pak klademe štěstí ostatních před svoje vlastní. To je motivace Buddhy. Když se ráno probudíme a to první co nás napadne je „je tolik bytostí a i když jsem ten poslední, budu jim pomáhat," to je velmi velký náhled. Motivace je jen postoj, nic nás nestojí, tak proč nemít velikou?

Proč je náhled tak důležitý? Ukazuje orientaci naší mysli a ta určuje, co dostaneme. Naše realizace se zakládá na velikosti náhledu. Motivací osvícení bereme do rukou svůj osud. Pokud nevezmeme mysl, kam chceme my, odnese ji prostředí, kam chce, aby šla.

Ustavením náhledu každé ráno zakládáme druhý element cesty a to je meditace. Meditace je v podstatě dualistický proces, kdy umisťujeme mysl na objekt. Když ji na něco umístíme, absorbuje kvality té věci, protože se s ní seznamujeme. To není nijak zvlášť spirituální, je to každodenní realita. Když je například objektem zlost k vašemu partnerovi, seznamujete se se zlostí a nasáváte její vlastnosti jako houba. V důsledku vede tato meditace k činu. Ječíte na svého partnera, nebo vyběhnete z místnosti.

Meditace je aktivnější přístup k této realitě mysli. Objekt si vybíráme a nenecháme se náhodně svést myšlenkami a emocemi, které nás vábí. Namočíme svou mysl do vlastností, které ji povedou dopředu. Začínáme se stabilizační technikou šamathou, „klidným spočinutím," kdy se soustředíme na dech. Touto praxí se mysl usadí a lze s ní pracovat. Proč je to tak významné? Můžeme mít dobré záměry, když ale neřídíme svou mysl, nikdy jich nedosáhneme. Chceme být například soucitní, ale budeme rozptýlení svými mentálními vzněty. Předtím, než můžeme pěstovat soucit, musíme svou mysl ovládat. To děláme stabilizující meditací, kdy se zklidňujeme a zakoušíme prostor mysli, bytí v přítomnosti. Naše mysl pak už není tak zběsilá.

Klidné spočinutí mysli má neuvěřitelné důsledky. Když jste na chvíli přítomni, jste přítomni i ve svém životě a můžete pozorovat co se děje. Když pozorujete co se děje, můžete usuzovat a rozhodovat se kam chcete jít. V této chvíli - když jste v přítomnosti - můžete změnit svou karmu, přeorientovat celou cestu. Protože z hlediska budoucnosti sedíte za volantem, jste osvícenější, probouzíte se.

Aktivně se orientujeme kontemplací, druhým způsobem meditace, tzv. vipašánou, „jasným viděním". Objektem meditace je zde myšlenka. Když se chceme například zaměřit na svoji motivaci, řekneme jednoduše: „Chci meditovat," „chci budovat soucit," nebo „chci být osvícený". Jindy můžeme kontemplovat vlastnosti - štědrost, úsilí, disciplínu nebo trpělivost - jako podporu naší motivace.

Tohle je praxe generace našich osvícených kvalit, aby se mysl přirozeně obracela tím směrem. Víme, že jsme vrozeně soucitní, a také, že to tak kvůli svým blokům necítíme. Vytvořili jsme si proto buddhovskou podstatu, abychom soucit vyjevili. Říkáme tomu relativní porozumění. Takové pochopení může být krátké, to by nás ale nemělo odrazovat. Navykáním na náhled si vyjasňujeme svoji budoucnost.

Mít osvícený postoj je jedna věc a jednat, nebo se tak chovat, druhá. To je třetí element cesty. Když své motivaci dobře rozumíme a navykáme si na osvícené vlastnosti, máme šanci mnohem efektivněji jednat se stresem a spěchem. Nejprve si v mysli vytvoříme prostor, abychom věděli, kde jsme. Pak se přeorientujeme tím, že si uvědomíme, co děláme. To nám dovolí říct: „Jistě, jsem unavený, uspěchaný a zvoní mi telefon. Mohu ale zůstat na cestě alespoň deseti procenty mysli, která ví, že to chce." Čím víc vyvineme nástroje k pohybu vpřed, tím méně vlivu bude mít těch zbývajících devadesát procent. Naše karmická tendence k podráždění a rozptýlení se postupně sníží. Náhled, meditace a chování nám připomíná, co a proč děláme a vede nás k osvícení. Tím kráčíme cestou. Postupujeme.

Shambhala Sun, březen 2008