Česká Kamenice

V severních Čechách jest město Česká Kamenice. Rozkládá se v roztomilém údolí, jímž potok Kamenice protéká. Před dávnými a dávnými časy bydleli prý v údolí tomto malincí lidé, kterým trpaslíci říkáme; ti prý tu měli své chaloupky a budky, a chytáním zvěře a lovením ryb se živili.

Bylo prý jich mnoho, měli svého krále a dobře prý se jim tam dařilo; ale štěstí jejich netrvalo dlouho. Brzy totiž přitáhli do krajiny té větší lidé, než byli oni, totiž Čechové, a milí trpaslíci musili ze svého údolíčka se vystěhovati. Vystěhovali se do skal v horách Lužických. Zmizeli, jako by se po nich země byla zavřela, a nikdo na ně v Kamenici více nevzpomínal.

Sešli s očí, sešli s mysli; ale trpaslíci nezapomínali na velké lidi, kteří je z údolí toho byli vypudili, a přisáhali jim pomstu.

V údolí Kamenickém bylo pak ještě živěji, než když v něm trpaslíci bydleli. Čechové vystavěli si tam úhledná stavení a založili nynější město, které za našeho věku arci, jako všecka severní pohraničná města česká, jest poněmčilé. A v tom městě postavili si také pivovár a počali vařiti pivo. Ale div divoucí! do rána byl kotel z pivováru pryč! Kam se poděl, tam se poděl, nebylo o něm ani pohádky. A takový kotel je drahý, tuze drahý. Ký div, že ubozí Kameničtí hořce naříkali a kotel, kde jen mohli, hledali. I odměnu slíbili, kdo by jim o kotli pověděl; ale nic naplat. Kotel byl ten tam, a Kameničtí, chtěli-li přece pivo vařiti, musili si nový kotel opatřiti. Naříkali dost, ale nářkem to nespravili.

Koupili tedy nový kotel; byl větší než ten, co se jim ztratil, aby jim ho nikdo nemohl tak lehce odnést. A dali k němu ještě strážníka, aby ho hlídal. A když to všecko měli v pořádku, počali zase vařiti.

Ale hrůza hrůzoucí — do rána byl kotel zase ten tam, jako by se nad ním země slehla!

To bylo zase nářku a bědování v Kamenici! Co jen dělat? co si počít? Přemýšleli, hádali, pátrali, vyhrožovali, ale nic platno! o kotli ani stopy!

„Kdo ví, kdo nám to dělá!“ říkali; „třeba ti trpaslíci.“ A proto se usnesli, že piva vařit nebudou.

A trpaslíci měli radost, že Kamenickým uškodili; odměnili se aspoň za to, že je z údolí vytlačili. A když měli kotle, sháněli do nich peníze; brali kde jen mohli, aby se Kamenickým znovu zlým odplatili.

Kameničtí naříkali zase, a každý schovával peníze své kam jen mohl, aby se mu neztratily; ale dělej co dělej, peníze zmizely, jako by se byly zpropadly. Ani památky po nich nebylo!

Kameničtí chudli, a trpaslíci bohatli. „Až budou oba kotle plny peněz,“ pravil jedenkráte král trpaslíků, „a přijde nuzný, ale spravedlivý člověk, který nám nikdy neublížil, dáme mu ty poklady a přestaneme Kamenické soužit. Co myslíte?“

„Dobře tak, králi náš,“ přisvědčovali všickni trpaslíci, „dobře tak!“

A všickni přičinili se, aby kotle co nejdříve doplnili.

Jednou, když už jen něco málo peněz do kotlů se nedostávalo, vyšel si král trpaslíků, aby, kde co ještě bylo, sebral a kotle doplnil.

Dařilo se mu dobře, měl brzy peněz dost; sed’ si v hustém lese na kámen a počítal, mnoho-li asi ulovil.

A co tak počítá, zašustne něco za jeho zády.

Byl to žebráček, zimou a hladem chudák všecek skřehlý. Na levé ruce měl mošnu a v pravé držel hůl. Díval se na malého mužíka, jak peníze počítá.

„Pomáhej Pánbůh!“ pozdravil žebráček.

„Dejž to Pánbůh!“ poděkoval král trpaslíků.

„Prosím poníženě o malinkou almužničku, Pánbůh vám to zase vynahradí, mám velký hlad!“ naříkal žebrák.

„Kdo jsi, příteli?“

„Chuďas, mám šest dítek a nemám, co bych jim do úst dal. Ach, hlad je zlý host. Žebrám, abych je aspoň od mření hladem zachránil.“

„Pojď se mnou,“ pokynul král trpaslíků. A žebráček kráčel za ním.

Za malou chvíli stáli před velikou skalou; Němci říkají jí dnes Noldenstein.

Malý král vytáhl ze svého šatu proutek a šlehl jím třikrát na skálu. Nastal hřmot a praskot, a země se otřásla; v tom otevřela se skála. Žebrák byl jako u vidění, nevěděl, co se s ním děje. Stál najednou uprostřed veliké síně, která se drahými kameny jen třpytila, až mu zrak přecházel! Skoro mu bylo úzko.

„Neboj se,“ pravil král trpaslíků; „ty’s spravedlivý a chudobný muž a máš mnoho dítek, jež ani uživiti nemůžeš; proto chci ti pomoci.“

Potom švihnul třikráte tímtéž proutkem ve vzduchu. Se všech stran přihrnuli se trpaslíci a klaněli se svému králi.

„Zde jest ten muž,“ pravil malý král, „kterýž zasluhuje pomoci naší. Jest to chuďas, jakých je málo ve světě. Jest otcem šesti dítek, které nemají, co by jedly. Žebrá, aby jim sousto chleba vyžebral, sice by hladem zemřely. Dáme jemu naše poklady?“

„Dáme!“ zvolali všickni trpaslíci.

„Nuže, buď tedy šťasten!“ řekl král trpaslíků. „Peníze, jež v těchto kotlích vidíš, jsou od této chvíle tvoje. Patřily dříve Kamenickým, kterým jsme je vzali, protože nás z údolí, kde jsme před dávnými lety bydleli, vypudili; ze msty vzali jsme jim tyto kotle, aby nemohli nikdy vařiti piva, a když pak více nevařili, brali jsme jim peníze tak dlouho, až jsme oba tyto kotle jimi naplnili. Nyní jest msta naše ukončena. Kotle jsou naplněny a slib náš, že peníze ty dáme nuznému a spravedlivému člověku, který nám nikdy neublížil, dnes došel vyplnění. Ty’s ten, jemuž všecky ty poklady patřiti mají. Vezmi je, užívej jich dobře a pečuj zvláště o dobré vychování svých dítek; tak-li uděláš, budeš šťasten. Chudým dej, co se ti líbí, a budeš-li chtít, vystav Kamenickým pivovár. Byliť už dost potrestáni.“

Žebrák padl na kolena a chtěl děkovati. V tom však zatřásla se země, hrom zarachotil, a než se žebrák náš vzpamatoval, stál uprostřed pěkné světnice, v níž jej šest jeho dítek pěkně oblečených srdečně vítalo.

Ubohý žebráček nemohl se ani vzpamatovati. Kde jen je? Jsou to jeho děti? Vždyť mají tak pěkný, čistý šat a nejsou už tak hladem ztrápeny. Je to on sám? Vždyť nemá v rukou mošnu a hůl, kterou vždy míval; má slušný oblek, je zdráv. Je to jeho světnička? Ta nebyla tak velká, úhledná, nebylo v ní nábytku, pokrmů, a v této je všeho dost. Před světnicí zahrada a v ní tolik květin! Co se to jen stalo? A tam v druhé světnici ty dva kotle s těmi penězi!

„Ach, to ten malý, neznámý muž, král těch malinkých lidí, v té chvíli učinil!“

Nyní teprv na všecko se upamatoval a dítkám svým vypravoval. To bylo poslouchání, to bylo radování!

„A nyničko vás dám všecky na učení, děti, aby z vás byli hodní a moudří lidé,“ řekl otec, a dítky se teprv rozradovaly.

A otec — neboť nebyl už žebrákem — splnil své slovo a dal všecky své dítky na učení. Byli z nich později řádní, pracovití mužové, šťastní lidé, jimž otec vedle vzdělání i ještě dosti jmění dal, s nímž dobře hospodařili. A jich otec? Nezhrdl, ostal stále skromným. Když viděl, že mu po vychování a zaopatření dítek ještě dost peněz zbylo, odstěhoval se do Kamenice a vystavěl tam svým sousedům velký a pěkný pivovár. Kameničtí měli z toho velikou radost i divili se, že se jim kotel potom už nikdy neztratil.