Čas a teď
Steve Hagen
O autorovi:
Steve Hagen, bývalý vědecký výzkumník, začal v roce 1975 studovat zen. Zatímco pokračoval ve svém vědeckém zkoumání, studoval u učitelů dharmy v Asii, Evropě a Spojených státech. Dnes přednáší a vyučuje meditaci a je zakladatelem centra meditace Dharma Field Meditation and Learning Center v Minnesotě. Je autorem knih Buddhism Plain and Simple (Buddhismus jasně a jednoduše) a How the World Can Be the Way It Is (Jak může svět být takový, jaký je).
Citáty:
"Já, velká země a všechny bytosti současně dosahujeme konce cesty."
Buddha
"Čas je iluzí, i když vytrvalou."
Albert Einstein
Jak by mohl Buddha dosáhnout osvícení se všemi bytostmi současně? Nestalo se to už hodně dávno? Když už se to stalo, kde je to osvícení teď? A nezahrnují "všechny bytosti" také nás?
V buddhistické literatuře najdeme mnoho odkazů na jistý druh nadčasovosti ve věcech, vztazích a událostech. Buddhistický filozof ze 2. století, Nágardžuna, nám na klasickém příkladu ukazuje, že nemůžeme mít logickou představu o čase jako entitě. Jak uvádí ve svém díle "Fundamentals of the Middle Way" (Základy Střední cesty), čas můžeme prožívat pouze jako množinu nezávislých vztahů. Velký japonský zenový mistr Dogen Zendži poukazuje na stejný vhled ve svém pojednání "Being Time" (Bytí času). Seng-ts'an, třetí patriarcha zenu v Číně, končí své dílo "Trusting the Heartmind" (Důvěra v mysl srdce) sdělením, že "slova selhávají, protože cesta není ani včera ani dnes ani zítra". A zenový mistr Ší-t'ou začíná své klasické dílo "Merging of Difference and Unity" (Splývání rozdílu a jednoty) výrokem: "Mysl dokonale propojuje východ se západem." Taková událost se musí nutně odehrávat mimo čas.
Nicméně, obvykle pohlížíme na svět a naše prožívání světa lineárně - jako by věci byly zavěšeny na šňůře, od minulosti přes současnost do budoucnosti. Něco, co se odehrává nyní, vytváří pozdější následek. Myslíme si, že takto věci jsou a musí být.
Který pohled více odpovídá tomu, co nám předkládá dnešní věda? A který přesněji odráží to, jaký svět skutečně je?
Někteří fyzikové se v poslední době znovu začali zajímat o podivný způsob pojmového vymezení času a prostoru, který spatřil světlo světa ve 40. letech. Jeden model tohoto pohledu redukuje tři rozměry prostoru na pouhé dva, přičemž do třetího rozměru promítá čas.
Podle tohoto schématu předpokládáme, že všechno, čemu říkáme "teď" - tj. uspořádání všech věcí a událostí - existuje v jedné rovině. Tato rovina, která je nynějším okamžikem, samozřejmě nezůstává na místě. Spíše se zdá, že se zvedá směrem vzhůru skrze třetí rozměr, podobně jako nějaký výtah - až na to, že v tomto případě se rovina zvedá skrze čas a ne skrze prostor. V rámci tohoto pojmového modelu je minulost všechno, co se v libovolném daném okamžiku nachází pod výtahem, budoucnost - co má teprve přijít - to, co nastává, když výtah stoupá vzhůru, aby se s ní setkal.
Když přijmeme tento pohled, můžeme si celý časoprostor představit jako trojrozměrné a každou bytost jako bod (nebo množinu bodů) v dané rovině. Váš život může být znázorněn jako přímka, po které se pohybujete skrze toto těleso, zatímco jedete výtahem nahoru časem.
Někteří fyzikové to vidí jako způsob jak vzít v úvahu také vědomí. Jak to popsal matematický fyzik Herman Weyl: "Objektivní svět prostě je, neděje se. Jen z pohledu mého vědomí šplhání nahoru po přímce života mého těla způsobuje, že určitá část tohoto světa přichází k životu jako prchavý obraz, který se neustále mění v čase."
Ale proč bychom vůbec měli uvažovat o čase jako o pohybu? Na základě návrhu výše uvedeného schématu a zkoumání přechodných jevů obecně fyzikové samozřejmě i nadále udržují předpoklad zdravého rozumu, že čas je stálý pohyb z minulosti přes současnost do budoucnosti. Ale snaha udržet tento názor představuje určité problémy. Fyzikové například zjistili, že se zdá, jakoby určité kvantové události jely výtahem dolů místo nahoru.
Konkrétně, věda musela začít brát v úvahu částici nazývanou pozitron. Nejedná se o nějakou teoretickou nebo hypotetickou entitu, ale skutečnou částici, která byla prokázána v několika kvantových experimentech. Pozitron můžeme považovat buď za elektron s kladným nábojem (normálně mají elektrony záporný náboj) nebo za elektron pohybující se zpět v čase. Jak za chvíli uvidíte, ten druhý pohled řeší mnoho různých záhadných problémů, které fyziky nějakou dobu trápily.
Nejjednodušším řešením by samozřejmě bylo zapomenout na všechny zjevné nesmysly, jako že existují entity, které se mohou pohybovat zpět v čase, protože z matematického úhlu pohledu můžeme na takové entity pohlížet také tak, že se pohybují v čase "vpřed". Ve skutečnosti se mnozí fyzikové snaží právě tohle dělat. Problém byl v tom, že když začali chápat pozitrony jako elektrony putující z budoucnosti přes současnost do minulosti, celkový obraz světa se najednou velmi zjednodušil. Tato jednoduchost dává fyzikům silnou motivaci brát věci vážně. Když se navíc podívali na věci tímto dočasně obráceným způsobem, nedávno zjistili, že jsou schopni pojmově vymezit mnohé kvantové jevy, které by jinak nedokázali vysvětlit - jevy, které je celé desítky let naprosto mátly.
Když ale takové schéma akceptujeme, objeví se spousta jiných záhadných věcí. Například to ve velice reálném smyslu znamená, že vesmír nemá žádný rozměr ani trvání. To znamená, že máme "celek skutečnosti" - všechen čas, všechen prostor - najednou.
Jinými slovy, nic nejede výtahem času nahoru ani dolů a nesleduje vůbec žádné přímky - ani naše těla ani vědomí ani pozitrony. Ve skutečnosti ani žádná taková časová přímka neexistuje. Je to iluze a jsou to naše soustředěné zmatené představy o čase.
----------------------------------------
Takové nějaké hypotézy, velmi zjednodušeně, začínají fyzikové přijímat. Když, řekněme, elektron ve vaší kuchyni vibruje, vysílá signál, který putuje rychlostí světla skrze celý čas a prostor. Když jiný elektron tento signál přijme, shodně se rozvibruje a vyšle zpětný signál k původnímu elektronu ve vaší kuchyni. Každý elektron obdrží tuto informaci od jiných částic odkudkoli a odevšad - skutečně doslova od všeho, k čemu v celém čase a prostoru dospěje. V důsledku tohoto procesu každý elektron "zná" své přesné místo a význam ve vesmíru.
Podívejme se na to trochu blíže. Řekněme, že vybudíme elektron zde na této stránce (říkejme mu vysílač). Ten vyšle do vesmíru signál (tj. emituje foton putující ve formě vlny) rychlostí světla. Tento signál se nemusí dostat dále než k okraji stránky nebo může putovat až do galaxie Andromeda, dva milióny světelných let odsud. Nezáleží ale na tom, kam nebo jak daleko putuje, protože dříve nebo později bude tento foton absorbován nějakým jiným elektronem (kterému budeme říkat odpovídající elektron). Tento elektron začne vibrovat v odpověď a vyšle zpětný signál k vysílajícímu elektronu zde na této stránce.
Podle zdravého rozumu, putuje-li signál do galaxie Andromeda, která je dva milióny světelných let vzdálená, zdálo by se, že bude trvat čtyři milióny let, než se signál opět vrátí k vysílači na této stránce.
Ale zdá se (a četné experimenty to podporují), že zpětný signál od odpovídajícího elektronu přijme vysílající elektron ve stejném okamžiku, kdy vysílá svůj první signál. Celá výměna se odehrává současně, na hony vzdálená čtyřem miliónům let, které by měla signálu zabrat cesta tam a zpět. Ne v mikrosekundě, ale přesně ve stejném okamžiku.
Jinými slovy, celá výměna se odehrává teď, mimo čas. Teď a ne v čase.
Někteří fyzikové vysvětlují tento jev tvrzením, že když odpovídající elektron přijme signál, vyšle svůj zpětný signál zpět v čase. A protože to trvá tam i zpět přesně stejně dlouho, celá záležitost skončí ve stejném okamžiku, ve kterém začala. Fyzikové mají velmi reálné experimentální údaje podporující takové vysvětlení, které nazývají "transakční interpretace kvantové mechaniky".
Kromě toho, když se podíváme na tuto výměnu z pohledu samotných signálů, tak během celé čtyři milióny světelných let dlouhé cesty neuplyne žádný čas. Einstein vypočítal, že pokud bychom nějakým způsobem dokázali vyvinout rychlost světla (narozdíl od fotonů máme hmotnost, takže to skutečně nemůžeme dokázat, ale na chvíli se držme tohoto předpokladu), čas by se vzrůstající rychlostí zpomaloval (ačkoli my bychom to nevnímali), až by nakonec při rychlosti světla přestal ubíhat úplně. Z pohledu někoho cestujícího rychlostí světla by se zdálo, že celý prostor, jímž bychom se ubírali - každý centimetr nebo světelný rok - by uběhl najednou, bez ohledu na to, jak by byla naše cesta dlouhá.
Takže z pohledu fotonu putujícího k Andromedě mu cesta nezabere doslova vůbec žádný čas. Jinými slovy, pro foton je Andromeda právě tady, protože netrvá vůbec žádnou dobu se "tam" dostat. A díky skutečnosti, že zpráva je tam i tady současně, je "tam" neodlišitelné od "tady".
Toto by platilo stejně pro libovolné dva body v celém vesmíru.
Jinými slovy, zdá se, že vesmír nemá vůbec žádný vnitřní rozměr ani trvání.
----------------------------------------
Pro naši všední mysl je vesmír nepředstavitelně veliký a nevyčíslitelně starý. Ale pro osvíceného člověka nevyžaduje žádné úsilí kvalifikovat (nebo kvantifikovat) objektivní realitu takovým způsobem.
Jak řekl Huang Po, velký čínský zenový mistr: "Je bez počátku, nezrozený a nezničitelný. Nemůžeme o něm uvažovat ve smyslu nový nebo starý. Není ani dlouhý ani krátký, ani velký ani malý, neboť překračuje veškerá omezení, míry, jména, záznamy a srovnání."
Vesmír - jak ho vidí probuzený člověk - nemá ani vnitřní rozměr ani stáří. Všechno v něm je teď a tady.
Nicméně, v rámci tohoto teď a tady, jež nemá žádný rozměr ani trvání v prostoru ani čase, se zdá, že my máme rozměry prostoru a času. Jak se potom může prostor a čas vůbec objevit?
Objevují se jako produkty našeho vědomí.
Pouze v naší mentální konstrukci vesmíru - v naší představě o něm - se setkáváme s něčím ohromným a trvalým. Avšak v našem skutečném prožívání, tj. v tom, co skutečně spíše vnímáme než chápeme - máme vždy pouze teď a tady.
Náš prožitek je vždy v současnosti. Doopravdy nemůžeme existovat v budoucnosti ani minulosti - pouze v bezčasovém okamžiku nekonečně krátkého trvání, který nazýváme teď. My si pouze pamatujeme minulost a představujeme si budoucnost - ale obě tyto činnosti se nezbytně odehrávají teď. A kde jinde byste snad mohli být než tady? Tady si představujete "tam", ale ve skutečnosti tam nemůžete jít. Bez ohledu na to, kam "jdete", nikdy neopustíte tady.
To, co prožíváme jako trvání a rozměr - čas a prostor - vychází ze způsobu, jakým funguje mysl. Čas a prostor jsou produktem našeho vědomí. A právě to je vědomí. Vědomí je rozdělením tohoto jinak celistvého celku, který překračuje prostor i čas, na prostor a čas - tj. na tady a tam, potom a teď.
Jsou to různé mentální konstrukce, které chováme a kterých se držíme, co se jeví jako čas a prostor, rozměr a trvání. Toto - a veškerý materiální svět - se odvozuje od vědomí, které nabírá čas a prostor z bezčasového, bezrozměrného moře.
Avšak pro probuzeného člověka to, co je reálné, je tento celistvý celek bez hranic, prostoru a času. Osvícený člověk vidí, že tento celek nemá žádné rozměry kromě mysli.
překlad: Vladimír Pleva