Cameron, chlapec, který žil už "předtím"

 

Už od svých dvou let, sotva malý Cameron Macaulay začal mluvit, vyprávěl o svém životě na ostrově Barra.

Popisoval bílý dům s výhledem na moře, pláž, kde si hrával se sourozenci. Vzpomínal na černobílého psa, kterého měl moc rád. To by nebylo nic divného - kdyby se svou maminkou Normou nežili v Glasgowě a Barru nikdy ani nenavštívili...

Ostrov Barra leží západně od Skotska v souostroví Hebridy, od Glasgowa je vzdálen více než 350 kilometrů. Na tomto odlehlém místě Britských ostrovů bydlí něco málo přes 1000 lidí. Dá se tam dorazit pouze hodinu trvajícím letem nebo ještě zdlouhavější plavbou po moři.

Ani v pěti letech Cameron na svém příběhu nic nezměnil. Pořád dokola maloval "svůj" dům - dlouhé bílé stavení v zátoce na pláži. Neustále hovořil o "své" rodině na Barra, o mamince, a tátovi, které tam měl. Otec se jmenoval Shane Robertson a zemřel, "protože se nerozhlédl na obě strany" a srazilo ho auto. A jemu se tolik stýská po barrské mamince...

Žádný div, že synovy divoké fantazie Normu pořádně zneklidnily. Ona sama, žena zdravého rozumu, by ráda zjistila, jestli existuje nějaké racionální vysvětlení chlapcových vzpomínech, tak zneklidňujících, tolik konkrétních.

Obrátila se proto na psychologa Chrise Frenche, editora časopisu The Skeptic Magazine, jenž odhaluje skutečnou podstatu paranormálních jevů. Ten samozřejmě jakoukoli myšlenku na reikarnaci rázně odmítl. Podle něj si Cameron utkvělé představy vybudoval mimoděk sledováním televize a brouzdáním po internetu. Normu však nepřesvědčil. Přece jen, chlapec vyprávěl takové podrobnosti...

Stěžoval si, že doma je jenom jedna toaleta - "na Barra jsme měli tři". A velké černé auto! Nedokázal o svém původním domově přestat mluvit: Kam s bratry a sestrami chodili, jak si hráli, jak měl na zahradě tajnou branku vedoucí k moři, jak sledoval z oken ložnice přistávat na pláži letadla. Na dotaz, jak se u ní ocitl, mamince Normě řekl, že jí "spadl do břicha".

Svou "starou maminku" stále velmi miloval. Mívala dlouhé hnědé vlasy do pasu, ale ostříhala si je. Také řekl, že by si s Normou rozuměla a strašně chtěl, aby se obě setkaly. Často plakal steskem po té druhé mámě. Bál se, že se i jí po něm stýská a chtěl ji ujistit, že se má dobře.

A tak maminka navštívila ještě psycholožku Karen Majors, která se specializuje na děti a jejich vysněné životy. Ta však potvrdila, že Cameronovy představy se od běžných dětských fantazií na hony liší a že pro ně nemá vysvětlení.

Nakonec se jednoho dne Norma dozvěděla, že filmová společnost právě hledá lidi se vzpomínkami na předchozí život. Zpočátku měla strach. Připadala si jako blázen, většina lidí přece na reinkarnaci nevěří! Stačí, že je matka samoživitelka se dvěma dětmi a že Cameronovy fantazie silně ovlivňují i jeho o rok staršího bratra Martina. Jenže Cameron neustále žadonil. Tolik naléhal, aby ho vzali domů, na Barru... Až maminka nakonec jeho prosbám podlehla a dohodla se s filmovým štábem, že je na Barru dopraví. Cameron byl nadšením bez sebe. V únoru 2005 vyrazili.

Když vystoupil z letadla začal mávat rukama. "Vrátil jsem se! Jsem zpátky!" jásal. V Barra na pláži vše bylo přesně tak, jak chlapec mockrát popsal. Kontaktovali úřady, aby jim pomohly najít rodinu Robertsonovu, která žije v bílém domě na pobřeží - nepovedlo se. Cameron byl velmi zklamaný. Projezdili křížem krážem ostrov, ale marně. Ale potom se štábu ozvali lidé z Centra kulturního dědictví, že se jim podařilo najít bílý dům v zátoce u pláže, kde žila rodina Robertsonova - byl na druhé straně zátoky, než kde hledali.

Cameron toho dne nevěděl, kam jedou. Když ale dorazili na místo určení, okamžitě dům poznal. Ten však byl prázdný, předchozí majitel zemřel. Osoba, která měla klíč, je pustila dovnitř. U vchodu zůstal chlapec chvíli nejistě stát, ztichl a zblednul. Chvíli měl pláč na krajíčku. Potom se však rozběhl po domě a ukazoval všechny pokoje, kde "bydlel", všechny zákoutí a škvíry, tři toalety... Vyznal se tu dokonale - prostě jako doma. Z jeho pokoje bylo vidět moře. A když zašli do zahrady, ukázal mamince zadní branku, přesně takovou, o jaké léta vyprávěl.

Nejdivnější část Cameronova příběhu ovšem nastala, když se filmaři snažili vystopovat jeho původní rodinu. Nakonec objevili ve Stitlingu vzdálenou příbuznou Gillie. Na jejích starých rodinných fotkách byl dům na pláži, velké černé auto i černobílý pes. Ona sama si však na žádného Shanea Robertsona nepamatovala. Možná si chlapec spletl jméno - její strýc se jmenoval James, to se vyslovuje podobně jeho Shane. Nevěděla však ani o nikom z rodiny, kdo by zemřel při autonehodě.

Cameronův příběh uvedl jako dokument americký TV Channel Five. A přestože Cameron nakonec svou někdejší rodinu nenašel, po návštěvě Barry se výrazně uklidnil. Už se netoužil vrátit ho původního domova. Vzpomínky na předchozí život pomalu bledly s tím, jak vyrůstal. S mámou o smrti nikdy nemluvil, ale kamarádovi jednou řekl, že se jí nemusí bát - protože se vrátí.

Přesto otazníky zůstávají. Jak to, že chlapec znal tak dobře dům, ale jeho jeho jediná žijící barrská příbuzná si nepamatovala na Cameronova otce? Uplynulo snad mezitím víc času, než se myslelo? Nebo to všechny nakonec byly jen představy chlapce s bujnou fantazií? O tom můžete diskutovat pod článkem.

 

 

 

Bydlel jsem domě na pobřeží

Cameronův příběh byl zveřejněn v roce 2006. Cameron už ve věku 2 let začal vyprávět svým rodičům, co mu utkvělo z minulého života, a tak to pokračovalo až do jeho pěti let. Matka Nora to nebrala na lehkou váhu. Chlapec vážně trval na svém, že žil jinde, s jinou rodinou a že své rodině určitě chybí! Říkal, že bydlel v bílém domě na pobřeží ostrova Barra, měl svého oblíbeného černobílého psa, pamatoval si celou rodinu a věděl, že jeho táta zemřel při autonehodě. Velmi toužil po své staré rodině. Nora čekala, zda se chlapec neumoudří, ale roky se nic neměnilo. Když se dozvěděla od učitelky ve školce, že jedna produkční televizní společnost natáčí příběhy dětí se vzpomínkami na minulé životy, rozhodla, že se natáčení zúčastní. Seznámila se přitom s americkým dětským psychiatrem Jimem Tuckerem, který se reinkarnacemi zabývá dlouhodobě. Díky tomu byl Cameronův příběh filmově zaznamenán. Dokument se jmenuje The Boy Who Lived Before.

„Bylo to strašné a trvalo to roky,“ říká Nora. „Cameron často plakal steskem po své bývalé mamince, bál se, že ho postrádá a chtěl zpátky na ostrov, aby jí řekl, že je v pořádku. Byl zoufalý. Stále na to vzpomínal a nepřestával o tom mluvit.“ Cameron rád kreslil obrázky bílého domu, kde bydlel – na ostrově Barra, který se nachází asi 500 kilometrů západně od Glasgow na souostroví Hebridy. To ale není všechno, Cameron si dokonce pamatoval, že jeho otec se jmenoval Shane Robertson. A tak se jeho matka Nora rozhodla využít nabídky nafilmovat příběh jejího syna. Produkce neváhala, vzala Noru a jejího syna na Barru a jako průvodce na cestu dostali dr. Tuckera. Cameron byl nadšený, když se dozvěděl, že poletí na ostrov, kde kdysi žil. To ale netušil, co ho čeká.

Zpátky na ostrově

„Jsem šťastný, že jsem zpátky,“ řekl dojatý Cameron, když v únoru roku 2006 přistáli na ostrově, na malém letišti na pláži, na kterou celé dětství vzpomínal. Cestou do autobusu říká, že poznává každý kousek ostrova. Hned na začátku pátrání zažili zklamání. Místní historik jim řekl, že žádní Robertsonovi na ostrově dům nevlastnili. Začali tedy objíždět s Cameronem severní část ostrova v naději, že si třeba dítě vzpomene. Jenomže domy na ostrově jsou si hodně podobné, vesměs jsou to nízké bílé rodinné domky. Cameron soustředěně hledí do krajiny, ale svůj dům nepoznává. Na pláži nenacházejí žádný bílý dům. Dospělí jsou zklamaní. Potom ale dostávají od historika nové informace – Robertsonovi tu žili! Bydleli trvale na pevnině, ale přijížděli na ostrov do svého domu na léto. Bylo to v 60. a 70. letech a jejich dům dosud stojí! Historik opatřil adresu, kontakt na současné majitele a Cameronův velký návrat mohl začít.

Návrat domů

„Nic jsme Cameronovi neřekli. Prostě jsme jeli tam, kde nám řekli, že dům stojí a čekali jsme, co se bude dít.“ Když chlapec přicházel k domu, bylo vidět, že je nejistý a zaražený. Dospělí zvoní na zvonek u branky, ale nikdo jim nepřichází otevřít. „Myslím, že čekal, že vše bude přesně jako kdysi. Že na něj bude maminka čekat. Byl smutný. Uvnitř nikdo nebyl. “ Jdou se tedy projít do okolí a na nedalekou pláž. Cameron místo poznává. Současný majitel jim vstup do domu umožnil. Druhý pokus. Když vstupují na pozemek domu, je vidět, že má Cameron opravdovou radost. Ale nemluví, jako by byl ponořený do sebe, zahlcen svými emocemi. Uvnitř domu mlčí a zdá se, že prožívá silný citový otřes. „Bylo tam mnoho zákoutí. Ukázalo se, že zná každý kout. Opravdu byly uvnitř tři záchody a z jeho pokoje byl skutečně výhled na moře, jak říkal. Ukázal nám i „tajný vchod“ na zahradě,“ informuje jeho matka.

Scéna Cameronova návratu domů je dojemná. Když sedí rodinka a dr. Tucker před planoucím krbem, Cameron ze sebe nevypraví ani slovo. Na otázky dospělých odpovídá jednoslovně. Propadl se v čase a uvědomoval si, že minulost už nelze vrátit? Je dojatý, bezradný a hledá oporu v mámině náruči.

Otazníky zůstávají

Genealogové mezitím vytvořili rodokmen rodiny Robertsonů a našli jednoho člena rodiny, který kdysi dům vlastnil. Gillien Robertsonová žije v Glasgow a mohla by být Cameronovou sestrou, do domu na ostrově jezdila v době, kdy Cameron věří, že tam žil. Chlapec při setkání s paní Robertsonovou působí zaskočeně, což se dá pochopit. Ukáže se, že Gillien neví o žádném Shanovi, její strýc se jmenoval James. Neví ani o smrtelné autonehodě v rodině a podle ní žádný chlapec jménem Cameron v rodině nežil (Cameron tvrdil, že se v minulém životě jmenoval stejně).

Je možné, že by se chlapec zmýlil v tak důležitých věcech, když si pamatuje detaily domu, jméno rodiny, letiště na pláži, kde přistávají dodnes malá letadla, barvu svého psa, malá zadní vrátka na zahradě nebo černé auto, které se v rodinném albu Roberstonových našlo stejně jako psík? To je nemožné.

Mohl si Cameron vymýšlet? U dvouletého dítěte, které navíc vypráví v průběhu času, jak roste, stále stejné detaily, je to nepředstavitelné. Tohle není žádné dětské „fantazírování“.

Celý případ tak zůstává záhadou. Je možné, že si dítě spojilo dva různé příběhy ze svých minulých životů?

Je možné, že se Cameron „kamsi“ (akáša, morfické pole) napojil, „stáhl si“ informace o „svém“ životě, ale ne dokonale??

Zdá se, že naše představy o minulých životech se liší od reality. Může být podstatně složitější. Co když Cameronovi opravdu splynuly vzpomínky ze dvou životů? A to radši nebudu rozvíjet teorie o paralelních vesmírech. Nicméně je člověku malého chlapce při sledování dokumentu líto, vypadá totálně zmateně, je to pro něj těžká zkouška. Tak malé dítě neumí ještě nic předstírat. Pátrání hodně změnilo rodinu Macaulayových. Cameron přestal toužit po svém rodném ostrově, už se neměl ke komu vrátit. Zůstala mu jen jedna maminka, jedna rodina, ta současná.

Nedořešený případ

Dr. Tucker zařadil případ Cameron ve své kartotéce do šuplíku „Nevyřešené“, protože se mu nepodařilo najít důkazy o životě jeho otce ani o Cameronovi v minulém životě. Nicméně byl to první případ, kdy filmový štáb doprovázel člověka, který si vybavuje minulý život, na místo, kde měl kdysi žít a kam se vrací. Dokumentární film o Cameronovi byl odvysílán ve Velké Británii na Channel Five v září roku 2006 jako součást série „Extraordinary People“.