Buddhovská podstata

Dilgo Khjence rinpočhe

"Je má meditace dobrá?"

"Kdy už konečně udělám nějaký pokrok?"

"Nikdy nedosáhnu úrovně mého duchovního mistra..."

Naše mysl neustále bloudí mezi nadějemi a pochybnostmi, a proto neokusí klid. V závislosti na náladě budeme jeden den praktikovat intenzivně a druhý den vůbec. Budeme ulpívat na příjemných prožitcích objevujících se jako následek stavu duševního zklidnění a přerušovat meditaci, když se nám nepodaří zastavit proud myšlenek. To není správný způsob praxe. Měli bychom odhodlaně přistupovat k pravidelné praxi nezávisle na tom, co se odehrává v naší mysli. Den za dnem bychom měli pozorovat, jak se naše myšlenky objevují, mizí a vracejí do svého pramene. Nemůžeme spoléhat na to, že budeme náhle schopni koncentrovat se ve dne v noci.

Když začínáme meditovat na podstatu mysli, je dobré provádět několik krátkých meditačních sezení denně. Díky vytrvalosti ji postupně budeme uskutečňovat, prožitek podstaty v nás bude stále stabilnější. Tehdy myšlenky ztrácejí moc rozptylování a nemohou nás držet v šachu.

Prázdnota, konečná podstata dharmakáji, konečné tělo, není nicotou. Je spontánně se manifestujícím jasným věděním o všech jevech. Dharmakája není produktem příčin a podmínek, ale prvotní podstatou mysli.

Její poznání připomíná východ slunce po noci nevědomosti - tma okamžitě mizí. Jasnost dharmakáji nepřipomíná světlo měsíce, které přibývá a ubývá. Je neměnnou září slunce.

Když se objeví mraky, nezastiňují podstatu oblohy, a když zmizí, neodkrývají ji. Obloha následkem jejich vlivu není ani menší ani větší. Nemění se. Stejné je to i s podstatou mysli - nemohou ji zastínit proudy objevujících se myšlenek, rovněž se znovu nestává neporušená, když zmizí. Podstatou mysli je prázdnota a jejím projevem jasnost. Tyto dva pojmy jsou v podstatě jednoduché představy vytvořené proto, aby bylo možné popsat různé aspekty mysli.

Ulpívat na pojmech "prázdnota" a "jasnost", jako by byly něčím konkrétním, je nesmyslné. Konečná podstata mysli vykračuje mimo veškeré koncepty, definice a členění. "Dokážu chodit po oblacích," říká dítě. Když se k nim ale přiblíží, zjistí, že nemá nač vstoupit. Podobně dokud analyzujeme myšlenky, zdají se být trvalé. Pokud je hledáme, nic nenajdeme. Právě to je stav, kdy jsme prázdní a zároveň se něco objevuje. Prázdnota mysli není nicota ani stav strnutí, protože zahrnuje zářivou schopnost vědění, vědomí. Tyto dva aspekty, prázdnota a vědomí, jsou od sebe neoddělitelné.

Ve své podstatě jsou jedním, jako zrcadlo a v něm objevující se obrázky. Myšlenky se objevují v prázdnotě a rovněž v ní mizí, podobně jako se v zrcadle objevuje a mizí tvář. Tvář nikdy nebyla v zrcadle. Když se v něm přestane odrážet, nepřestává existovat. Samo zrcadlo se rovněž po celou dobu neměnilo.

Před začátkem praxe se nacházíme v takzvaném nečistém stavu samsáry, kde vládne nevědomost. Po vstupu na stezku dosahujeme stavu, kde se objevuje současně nevědomost i moudrost. Na konci, na úrovni osvícení, existuje již pouze čistá moudrost. Po celou dobu duchovní cesty - kromě pokroku, který děláme, a objevujícího se rozvoje - se podstata mysli nemění: nebyla nijak poškozena předtím, než jsme vstoupili na stezku, ani nebude "poopravena", až dosáhneme cíle.

Neomezené a nevyjádřitelné vlastnosti prvotní moudrosti, "skutečné nirvány", jsou neoddělitelně spjaty s myslí. Není zapotřebí je vytvářet, produkovat něco nového. Duchovní realizací je pouze jejich objevení. Ta je možná díky očištění, ke kterému dochází na stezce. Podíváme-li se na tyto vlastnosti z absolutního pohledu, zjistíme, že jsou prázdné.

Proto jsou samsára i nirvána prázdnotou. Proto jedna z nich není "špatná" a druhá "dobrá". Osoba, která zrealizovala podstatu mysli, se osvobozuje od toho, že chce zavrhnout samsáru a dosáhnout nirvány. Je jako malé dítě, které vnímá svět s nevinnou jednoduchostí, bez konceptu o kráse a ošklivosti, dobru a zlu. Přestává být obětí rozporů, zdroje ulpívání a averze.

Zabývat se neúspěchy každodenního života nemá smysl. Připomíná to chování jiného dítěte, které se raduje, když se mu podaří z písku postavit hrad, a pláče, když se jeho dílo rozpadá. Dětinské osoby se z vlastní vůle stávají obětí problémů tím, že chtějí mít to, po čem touží, a utéci před tím, co nenávidí. Podobají se můře, která letí ke světlu a o chvíli později umírá v plamenu svíčky. Raději odložme náklad, který s sebou nesou vymyšlené tužby.

Stav buddhy je pět těl či aspektů: tělo vyzáření, tělo dokonalé radosti, absolutní tělo, tělo esence a neměnné diamantové tělo. Není možné je najít uvnitř nás, jsou neoddělitelné od naší podstaty, od naší mysli. Až to rozpoznáme, zmatek skončí a nebudeme už muset hledat osvícení. Plavec, který vylezl na břeh ostrova z ryzího zlata, na něm nenajde jednotlivé valouny, i kdyby se o to kdovíjak snažil.

Měli bychom pochopit, že od doby nemající počátek všichni máme buddhovské vlastnosti.

překlad: Karel Kindl