Buddhova slova o třech charakteristikách existence
06.04.2014 09:58
Mnichové, toto pamatujte:
· Všechny věci jsou pomíjivé,
· všechny věci jsou neuspokojivé,
· všechny věci jsou bez pevného já.
To, co je pomíjivé, nemůže být trvale uspokojivé.
Rovněž o ničem, co je pomíjivé a nedokáže trvale uspokojit, nemůže nikdo doopravdy říci:
“Toto jsem já, toto patří mně, toto je mé já.”
Neviděli jste nikdy ženu nebo muže, osmdesát, devadesát nebo dokonce sto let staré, slabé, ohnuté jak krov střechy, shrbené k zemi, opřené o berly, vrávorající, vetché, mládí už dávno ztracené, zuby vypadané, vlasy zešedivělé a řídké nebo hlavu zcela holou, vrásčité, s pokřivenými údy? A nepomysleli jste nikdy, že také vy podléháte stárnutí, že také vy tomu nemůžete uniknout?
Neviděli jste nikdy ženu nebo muže, churavé, sklíčené, bolestně nemocné, ležící ve vlastních výkalech, jak jsou zvedáni a ukládáni na lůžko jinými? A nepomysleli jste nikdy, že také vy podléháte nemoci, že také vy tomu nemůžete uniknout?
Neviděli jste nikdy mrtvolu ženy nebo muže dva nebo tři dny po smrti, napuchlou, zmodralou a plnou nečistot? A nepomysleli jste nikdy, že také vy podléháte smrti, že také vy tomu nemůžete uniknout?
Řekněme, že dobře vidící člověk se dívá na nesčetné bubliny, jak jsou unášeny proudem řeky Gangy, pozoruje je a důkladně je zkoumá. Když je důkladně prozkoumá, poznává, že se jeví prázdné, duté a bez obsahu jako pouhá pěna. Právě takovým způsobem si všímá mnich těla, pocitů, vjemů, myšlenek a zážitků, ať už jsou minulé, přítomné nebo budoucí, vlastní či cizí, hrubé či jemné, vznešené či nízké, blízké či vzdálené. Všechno to bděle a nezaujatě pozoruje a když libovolnou z těchto věcí důkladně prozkoumá, zjistí, že je pomíjivá, trvale neuspokojivá a nemající pevného já.
· Všechny věci jsou pomíjivé,
· všechny věci jsou neuspokojivé,
· všechny věci jsou bez pevného já.
To, co je pomíjivé, nemůže být trvale uspokojivé.
Rovněž o ničem, co je pomíjivé a nedokáže trvale uspokojit, nemůže nikdo doopravdy říci:
“Toto jsem já, toto patří mně, toto je mé já.”
Neviděli jste nikdy ženu nebo muže, osmdesát, devadesát nebo dokonce sto let staré, slabé, ohnuté jak krov střechy, shrbené k zemi, opřené o berly, vrávorající, vetché, mládí už dávno ztracené, zuby vypadané, vlasy zešedivělé a řídké nebo hlavu zcela holou, vrásčité, s pokřivenými údy? A nepomysleli jste nikdy, že také vy podléháte stárnutí, že také vy tomu nemůžete uniknout?
Neviděli jste nikdy ženu nebo muže, churavé, sklíčené, bolestně nemocné, ležící ve vlastních výkalech, jak jsou zvedáni a ukládáni na lůžko jinými? A nepomysleli jste nikdy, že také vy podléháte nemoci, že také vy tomu nemůžete uniknout?
Neviděli jste nikdy mrtvolu ženy nebo muže dva nebo tři dny po smrti, napuchlou, zmodralou a plnou nečistot? A nepomysleli jste nikdy, že také vy podléháte smrti, že také vy tomu nemůžete uniknout?
Řekněme, že dobře vidící člověk se dívá na nesčetné bubliny, jak jsou unášeny proudem řeky Gangy, pozoruje je a důkladně je zkoumá. Když je důkladně prozkoumá, poznává, že se jeví prázdné, duté a bez obsahu jako pouhá pěna. Právě takovým způsobem si všímá mnich těla, pocitů, vjemů, myšlenek a zážitků, ať už jsou minulé, přítomné nebo budoucí, vlastní či cizí, hrubé či jemné, vznešené či nízké, blízké či vzdálené. Všechno to bděle a nezaujatě pozoruje a když libovolnou z těchto věcí důkladně prozkoumá, zjistí, že je pomíjivá, trvale neuspokojivá a nemající pevného já.