Buddhismus a psychologie

Přednáška Petra Pavlíka na Vltavské 8.12.1998, pracovní revize 14. 2. 1999

---

Potřebuje buddhismus víru?

Ve starých náboženstvích najdeme moc krásných věcí, kterým se tehdy nikdo nedivil a které se tam dostaly samy od sebe. Jenže počínaje francouzskou revolucí, kdy my Evropané jsme začali rozum brát, jsme ve všem začali dělat pořádek. Tedy svůj pořádek, samozřejmě. A tak to odneslo i náboženství a jednoho dne se stalo, jakoby nám ze života vypadlo děťátko a zbyla nám po něm jen kolébka, sice solidní, z leštěného dubového dřeva, vzorně uklizená, ale úplně prázdná. Najednou jsme přišli o spoustu věcí, sice možná vědecky nepodložených, zato ale krásných, tajemných a hlubokých.

Taková jedna věc, které den ze dne ubývá, je víra. O tom jsme si tady ještě nepovídali, jenomže dnešní přednáška má název “Buddhismus a psychologie”, a proto se tomu už nevyhneme. Otázka tedy zní: Hraje vůbec v buddhismu víra nějakou roli a pokud ano, k čemu je tam potřebná?

Kdybyste šli až nazpátek k ctihodnému Gautamovi Buddhovi a k jeho způsobu, jak vykládal svou nauku, svatou dhammu, když budete studovat jen z těch nejstarších písem, prý zaručeně původních a pravých, tak vám začne připadat, že tam vlastně žádná víra není. Dokonce to jde až tak daleko, jako by se tenkrát Buddha záměrně snažil udělat všechno možné, aby tam žádná víra být nemusela. Přesto máme dnes v buddhismu spoustu víry. Jak je to možné?

Inu to je tak, podívejte se. Představte si, že někdo se snaží dostat se do Ameriky, dejme tomu. Tak si o tom čte, s každým si o tom povídá, koupí si kovbojské boty, prostě pořád žije tím, jak tam jednou pojede. Takový člověk musí přece určitě věřit, že nějaká Amerika existuje, že tam jsou kaktusy, že tam jezdí kovbojové s lasem, že tam jsou mrakodrapy. Ten má skutečně velikou víru a ta ho u toho drží.

Až jednoho dne si našetří na lístek a do té Ameriky se vydá, třeba parníkem. Dlouho vidí jenom vodu a pak se z ničeho nic objeví socha Svobody a najednou je v Americe. Tak si to tam pěkně prohlédne a přijede nazpátek. Je zase doma a někdo se ho zeptá:

“Tak co ta tvoje Amerika, ještě věříš, že se tam dostaneš?”

“Aha, Amerika, samozřejmě...”

A je to úplně jiná Amerika, než byla předtím. Protože už v ni nemusí věřit! Už ví, jaká je Amerika. Už tam byl. A to je ten veliký rozdíl.

Podobně Buddha, ten vycházel, opakuji vycházel ze stavu, kdy se to ví, ano? A právě proto už nemusel sám v žádný další buddhismus věřit. Oproti svým následovníkům vlastně ani žádný buddhista nebyl, neboť byl pouze, jak sám říkal, probuzený člověk.

Buddha opravdu vycházel ze stavu, kdy se to samo ví, ale toho, co se takhle ví, toho je strašně málo, ono se ví skoro nic. Jenže to strašně málo, to skoro nic, to má tak obrovskou sílu, že už žádná zvláštní víra navíc potřeba není. Nanejvýše bychom mohli říci, že je to tak úplné, že to samo v sobě už tu víru zahrnuje, nesmírně čistou víru, ještě ve stavu nevinnosti, kde ještě nejsou žádná přání a žádné sliby. Pak si to stačí samo. Tak mocná je to věc.

Vzpomeňte si, minule jsme si říkali, že arahat je ten, kdo nikde nepobývá, kdo se nemusí držet něčeho pevného, a to, jak vidíte, dobře souhlasí s tím, že žádnou zvláštní víru navíc opravdu nepotřebuje. Ano? A z tohoto hlediska se dá vlastně říci, že buddhismus není příliš náboženský. Je to ale pravda pouze z hlediska člověka, který “tam” skutečně je (pokud rozlišíme nějaké “tam”).

Ovšem z hlediska toho, kdo zatím svou nirvánu hledá, kdo do té své Ameriky chce dojet, to tak samozřejmě není! Ten musí opravdu pevně věřit, že když si koupí lodní lístek, že tam ta jeho loď vážně dojede, že se mu nepotopí nebo že jeho cestovní kancelář nezkrachuje, ano? Ten musí opravdu věřit a mít naprostou důvěru v Buddhu, jeho učení a ty, kteří jsou mu příkladem. Jinak to opravdu nejde. A z tohoto hlediska zase naopak buddhismus náboženský je a najdeme v něm zbožné věřící stejně jako v ostatních náboženstvích.

A to se nedá zlehčovat, buddhismus je opravdu také náboženství. Je sice pravda, že na konci vůbec nic zvláštního nenajdeme, jenomže je také pravda, že cestou se musí hrozně moc věřit, jak to bude ohromné... (směje se).

Proto tu máme jak buddhismus jako svobodný životní postoj, tak i buddhismus jako významné světové náboženství.


Dva rabíni

Vidět takto věci ze dvou pohledů, to se hodí nejenom v buddhismu. To sklapne jeden učený rabín knihu, sundá si brýle a povídá druhému:

“Poslechni, tady jsem se dočetl, ta chudoba, to je ti úžasná věc. Vzácný dar od samého Hospodina. A považ, teď mě napadlo - vždyť mu to navíc vyjde levně!” a lišácky na něho mrkne.

Jenomže druhý rabín se na něj tázavě zadívá, pokývá hlavou a odpoví:

“Levně? To sis něčeho nevšiml. Právě naopak! V tu chvíli se nám Hospodin dává celý.”

Stejně se ale sám vždycky trochu zarazím, když tenhle vtip řeknu, a pak mám touhu upřímně se poklonit té vznešené moudrosti, která je za tím, hluboce se poklonit a chvíli tak zůstat, protože smích je vždycky zlehčování a tady jde o moc vážnou věc. Poklonit se, aby se to tím zase vyrovnalo, ten úsměv a ta vážnost.


Proč se klaníme

Poklonit se... Vidíte, poklonit se. To je další z těch věcí, které nám při uklízení vypadly z naší kolébky. I buddhisté se klaní: Buddhovi, jeho nauce a společenství těch, kteří jí naslouchají. I tam nalezneme klanění, a je to moc pěkná a potřebná věc, stejně jako víra.

Už je to tak, buddhisté se pěkně klaní a psychologové, ti zase vysvětlují, proč to dělají. Zajímá vás, proč? Víte, my jsme hrozně moc po zvířátkách, a to víc, než si myslíme. Po těch našich chlupatých předcích. A přiznat si to, to je vlastně také část buddhismu, právě ta, která není náboženská. Určitě si pamatujete, že základem osmidílné stezky je správné vidění: vidět věci tak, jak jsou, nelhat si, nepředstírat si, že je to po našem. A podíváme-li se na sebe tím správným buddhistickým pohledem, vyjde najevo, co jsme opravdu zač, navzdory pohádkám, jak je to v nás přehnaně duchovní.

Pravda je, že kdysi dávno jsme se pěkně houpali po stromech, baštili si banány a bylo nám fajn, nemuselo se chodit do práce (dokonce ani na přednášky o buddhismu), byl to ale tenkrát život... Když byl nepřítel slabší, tak jsme ho kousli. Když byl silnější, schoulili jsme se do klubíčka a pokorně čekali, jak to s námi dopadne.

Jak jsme ale rozum brali, vyrostla v nás jakási zatvrzelá neústupnost, tak nějak to z nás trčí, zvlášť pánové mají tuhle vlastnost hodně vyvinutou, že ano? To může být i praktická vlastnost, třeba v práci, kde je potřeba prosadit jediný názor. Jenže v meditaci a vůbec všude, kde je cokoli duchovního, je zatvrzelost strašně nepraktická, dalo by se dalo říci přímo otravná, to je bohužel to pravé slovo.

Tady se člověk naopak musí naučit změknout, povolit v sobě. U zvířátek, tam to jde samo: Když je potřeba, aby povolilo, uznalo moc druhého, tak se pěkně schoulí do kuličky a uzná, že ta větší opička vyhrála. U lidí se k uznání vyšší moci musí svolit, to se děje nejprve v mysli, ale může to přímo pokračovat i tělem, že se ohneme a naznačíme stav pokory, vzdání se, zkrátka že se pokloníme. Tím v nás ta zatvrzelost povolí ještě více a je to veliká pomoc, použít na to i naše tělo.

Klanění je spojeno i s pěkným pocitem, který pochází ještě z našeho prenativního stádia. My když jsme byli malinkatí v mamince, tak jsme taky byli právě tak pěkně stočení do klubíčka a taky jsme si ještě moc na světě nevyskakovali a bylo nám tam dobře. Proto poklonit se znamená také vrátit se nazpátek, k sobě. Jak člověk byl, než vznikl. Pokorně se vrátit a být zase malý.

Člověk u toho může věřit hrozně moc nebo jenom trošinku, dokonce aby to fungovalo, tak jenom stačí, že uzná, že na tom něco může být. Tak málo. Když není vysloveně proti. Může si to sám zkusit. Samozřejmě nejdřív tak, aby ho u toho nikdo neviděl, když je o samotě: poklonit se hluboce něčemu, čeho si na světě nejvíc váží.

Zpočátku se mu třeba nezdá, že se něco zvláštního stalo. Tak si to víckrát zopakuje, jednou se poklonit, to je málo, protože tělo je setrvačná věc. Pak na to na chvíli zapomene, jde po ulici do práce a najednou vidí: aha, dneska je mi nějak lépe…čím to je? To je divné, nic jsem zvláštního neudělal, ale něco ze mě spadlo. A to, co z něj spadlo, zůstalo ležet právě na tom místě, kde se poklonil, přesně tam někde po něm zbyla hromádka zatvrzelosti a neústupnosti a všeho, co tolik bolí, když se to v člověku láme.

Vidíte, tady jsem si přinesl na ukázku starodávnou kuchyňskou váhu se dvěma mosaznými miskami. Být zatvrzelý a neústupný, to je jako tlačit touhle jednou miskou na doraz, už to nemůže dál. Když se bude tlačit moc, velikou silou, tak se ta krásná křehká váha zlomí a musí se vyhodit. A to je přece škoda.

Ale ta poklona, ta způsobí, že se ta váha začne vracet pěkně zase nazpátek, na druhou stranu, pak to většinou překývne, ten člověk je až moc poražený, moc si to bere, ale po čase se vzpamatuje a zase se zhoupne, stále méně, až zůstane lehce vyrovnaný a spokojený, a to je přesně, o co nám jde. Tak vypadá zdravý člověk.


Kladivem do palce

Tím už se nenápadně dostáváme k té psychologii. Vidíte, to bude pronikat celou dnešní přednáškou, že buddhismus a psychologie jsou si strašně blízko. Dokonce dobrý buddhismus (všecko se dá dělat také špatně, samozřejmě i buddhismus), a dobrá psychologie a psychoterapie, ty jsou si moc blízko. A my si pokusíme vysvětlit, jak to mezi nimi je a jak se nám to celé může hodit.

Víte, on nikdo z nás není nezranitelný, a to jak po těle, tak i po duši. Z ničeho nic to přijde, najednou je zle, najednou je moc zle a je z toho nemocnice. A buddhismus nám opravdu může pomoci, jak být zdravý a nedostat se tam, stejně jako nám může pomoci včasná dobrá psychoterapie.

Na to vám tady ukážu takový žertovný příklad s palcem u nohy. Tady mám několik nástrojů, podívejte se, tohle je kladivo, tohle je skalpel, a tohle je veliká lupa. Nejdřív si ale musím sundat punčochu. Tak. Teď dám tu nohu až na stůl, nelekněte se, ta noha je umytá (smích). A teď budeme demonstrovat ten příklad. Budu úmyslně hodně přehánět a zjednodušovat, ale to už je cena za názorný výklad.

Představte si, že se někdo takhle mlátí kladivem do palce u nohy. Vždycky praští, zařve jaujaujau, praští se, zařve jaujaujau. Takhle to pořád dělá a je mu hrozně zle, jenom ho nenapadne, že by toho mohl nechat. Ano? Tak dobře.

Tak teď první, kdo přijde, to bude jako doktor. Má úmysl ho vyléčit, zkouší na to nejlepší, co umí. Jenže co ten doktor udělá? Vezme nůž a ten palec mu pěkně uřízne. Tak prosím, toto jest lékařský skalpel, vezmu ho, nebude to do krve, nebojte se, ten palec mi jako uříznou, přitom pokračuji vesele dál v mlácení kladivem, bum, bum – sláva, už nic nebolí! Jé, to je úleva. Prst tam není, nemá co bolet.

Otázkou je, zda je to řešení. Nebo snad není? Asi vám také připadá, že není. Jenomže takhle historicky vznikla psychiatrie, včetně chemoterapie, šoků a dalších radostí, kdy se na poslední chvíli opravovalo, co už bylo nadobro poškozené. Odstraňoval se pouze následek, ale nikoliv příčina. Pokud byla příčina fyzická, stejně mnoho jiného nešlo, to bylo v pořádku. Pokud byla psychologická, bylo to pozdě.

Dobře, tak přišli psychoanalytici, kteří vsadili víc na přemýšlení, a ti řekli: aha, vida ho, pacienta, vykuka jednoho. On se nám mlátí do palce kladivem. Zase už nám chce marodit. Co uděláme? Pěkně mu odvedeme pozornost, počkáme, až se nebude koukat a šup – to kladivo mu hezky sebereme. Vidíte, teď mi to kladivo jako sebrali. A už zase musí náš pacient pěkně do práce, žádné marodění.

Jenže jak si chodí po světě, najednou malér, najde třeba kámen a už ho tu máme zase! Sestřičko, napište recidiva, dáme ho na desítku. Tam mu pro změnu seberou ten kámen, a zase hajdy zpátky do pracovního procesu. Prima. Tak běhá zase chvilku po světě, najde dlažební kostku, a znova a znova, příště třeba činku. Vidíte, ani to není konečné řešení, odstraňovat dílčí příčiny duševní bolesti. Přesto je to už veliký pokrok.

Teď si jako ukážeme poslední příklad, jak by se to řešilo podle Buddhy. Docela jednoduše: Vezmeme na to poslední nástroj, tady tu lupu. Ten palec bolí, čím to asi bude. Podíváme se na něj hezky zblízka, aha, je to tam červené. No fuj, dokonce zatraceně červené... To musí mít nějakou příčinu. Bouchalo na to kladívko. Buddhista vezme tu lupu a jde se podívat na to kladívko. Je toto příčina bolesti? Nevypadá to, topůrko asi není příčinou bolesti. Železo, to asi také ne, to nemůže samo bolet, ani to není příčinou bolesti. Musíme tedy vidět více. Co se tedy celé děje? Je tady mlácení, mniši. Vida, tedy mlácení je příčinou bolesti! A bylo by možné, mniši, mlácení zanechati? Jistě - možná hned, možná, až se odnaučíme ten zlozvyk, ale možné to je. Buď se toho nechá hned nebo se to bude soustavně cvičit. Tak to je buddhismus. Vidíte? Buddhismus se vždycky snaží najít tu úplně první příčinu, ze které to vychází. To znamená, že se chová podobně jako psychoterapie nebo psychoanalýza nebo psychologie nebo klasická medicína, přesto však přístup je jiný, ano? Snaží se - samozřejmě často se to nepovede - ale snaží se najít tu úplně první psychologickou příčinu, ze které to vychází, samotný začátek, kořen lidského trápení.


Bubáci z mládí vylézají na světlo

Zkusíme to rozebrat trošičku víc do hloubky. Už trochu vážněji, protože ono pokud člověka něco bolí, tak je to docela vážná věc a pokud člověka bolí v duši, tak to je strašně vážná věc, protože to jsou veliká traumata a nic horšího na světě asi není.

Vezměme klasickou psychoanalýzu. Tam někdy počátkem tohoto století dospěli k převratnému objevu. Že vlastně to, co člověka nejvíc trápí, má kořeny někde nazpátek v jeho minulosti. V jeho osobním příběhu, jak říkají. Že to má kořeny v traumatech, osobních tragediích, v neštěstích, které se mu v životě staly. Například, když mu jako dítěti někdo ublížil, zejména citově.

Znal jsem jednu dívenku a byla s ní jinak výborná řeč. Utekla do Švýcarska z Jugoslávie, z Bosny, a měla tam kdysi nějaký problém s tatínkem. Dodnes nevím pořádně, jaký to byl problém, ale vychází mi, že to asi byl takový, o kterém se dnes v televizi hodně povídá, nebudu to ani říkat, je mi to hanba. Znal jsem ji asi rok, bydlela v jednom ašramu, kam jsem také občas jezdil, až jsem se tam jednou dostal do pozice, kdy mě měla v něčem poslechnout. Znamenalo to, že jsem pro ni představoval autoritu. Schovávala se a bála se vyřídit si imigrační povolení a čím víc to odkládala, tím to bylo horší. Tak jsem jí nařídil, že to musí udělat, že to opravdu jinak nejde. V tom okamžiku mě začala hluboce nenávidět a vydrželo jí to skoro rok. Najednou se v ní cosi prolomilo a propukla hrůza a ona sama vůbec nevěděla, co se to s ní děje. Já jsem pak běhal po ašramu a ptal se všech okolo, co s ní je, co jsem jí zlého udělal, co se to děje? Nikdo taky nevěděl. Že je občas divná, že se jí to stává. Najednou stačilo jenom malinké brnknutí, malinká replika, pouhý náznak určité staré situace a už se to rozjelo. Tak tohle dělá trauma v mládí, to je strašně bolavá věc.

Právě tohle v té psychoanalýze zjistili. A pak ještě další věc. Že tyhle věci v člověku vevnitř jsou strašně hluboko zasunuté. Že jsou tam dokonce zatlačené. A že si je tam nezatlačil nikdo jiný než ten človíček sám, a to z jednoho prostého důvodu, že už to nemohl vydržet. Tak jako když se při operaci provádí znecitlivění, aby ten pacient operaci přežil, aby ji psychicky vydržel, protože jinak by nemusel dopadnout dobře (jednak on a pak taky pan doktor), tak podobně aby se člověk v citových traumatech nezbláznil, tak si sám na tu chvíli tu část mozku jakoby trochu uspí. Jakoby to nevidí, jakoby to neexistovalo, prostě zmizelo. Klap, odpojí se vedení. Ovšem ta věc samotná, ten zážitek tam je dál, ten tam stále existuje. Udělá se tam fantom, a protože my jsme živý organismus, tak tam vyroste něco, co pak dál žije vlastním životem, existuje si nezávisle, je to pouze potlačené, není to ve vědomí, ale v nevědomí. A to byl tenkrát obrovský objev. To byl Freud a po něm Jung a další, ti dávali tyhle věci dohromady a najednou jim to začalo vycházet a vyléčili s tím první lidi a byla to spousta slávy.

Jak to vlastně dělali? Nebylo to lehké, protože ten pacient o svém traumatu už dávno nevěděl, a tak to nejtěžší bylo dopátrat se, kde to v něm je. Proto vymysleli mnoho rafinovaných metod, jak jeho mozek na chvilku splést, aby vzdal obranu a prozradil to. Nebo to zkoušeli v hypnóze, jen aby se to nějak dozvěděli. Proto se tomu říká psychoanalýza - rozebrat, odhalit. Jak už jednou znali toho bubáka z mládí, tak potom vlastní terapie znamenala vzpomenout si na něj. Prožít si to v představě znova a smířit se s tím. Protože podruhé už nemůže být ta vzpomínka tak bolavá, jako bylo to první trauma, to už nikdy nemá sílu toho traumatizujícího zážitku. A pokud tohle člověk několikrát po sobě prožije znovu, pořád slaběji a slaběji, vyrovná se s tím, v tom jeho mozku se to pěkně zahladí a bubák zmizí. To je základní kouzlo psychoanalytiků, které budou opakovat ještě nevím jak dlouho a bude jim pořád dobře vycházet.

Vypadá to teď, že jsme od buddhismu odběhli až moc daleko, nezdá se vám? Kde je teď Buddha a jeho správný názor a osmidílná stezka, najednou jsou tady páni v bílých pláštích, zamlklé čekárny a hromady učených knih. Přesto jsme slíbili, že se to pokusíme dát nějak dohromady, protože za tím vším je to samé lidské trápení, a věřím, že se nám to dnes podaří.


Prokouknout znamená neutéci

Tak teď to zkusíme z druhé strany. U psychoanalýzy je samozřejmé, že člověk je buď nemocný, nebo že v sobě aspoň dusí nějaký závažný problém, že tedy není úplně v pořádku. Když ale vidíme v klášteře vyrovnanou řadu zdravých, čistých a nažehlených mnichů s laskavým úsměvem na tváři, těžko připustíme, že jsou v podobné situaci. Ti z nich, kteří v klášteře žijí dlouho, to většinou sami nepřipustí vůbec.

Přesto sám Buddha srovnává bez jakýchkoli ohledů neprobuzeného člověka s nemocným a o své metodě mluví jako o léčení. V čem tedy jeho postup připomíná psychoterapii?

Jistě si vzpomínáte, jak jsme si tady ukazovali meditaci vipassaná. Ti pilnější z vás si to určitě zkoušeli: Tadyhle trošíčku brní ruka, zaznamená se: ano, brní ruka. Zaslechne se šramot, ano: slyší se šramot, to se zaznamená. Někomu přijde v meditaci třeba myšlenka, jaký už je guru, ano, zaznamená se, že se myslí, jaký je už kdo guru. A tak to pěkně pokračuje. Všecko, co se ukáže, opakuji, všecko, bez pardonu, bez filtru, všecko se takhle pěkně zaznamená. Už tušíte, kde je klíč? Po nějaké době se ten bubák zkrátka musí ukázat, jednou nakonec vyleze na světlo, mysl vzdá schovávat ho dál, sama od sebe, bez hypnózy nebo násilí. Taková zdařilá meditace je vlastně současně psychoanalýza a psychoterapie, navíc zcela přirozená a normální.

V takové meditaci vsedě, jako je to třeba v barmské škole, tam ty bubáky člověk prokoukne pomalu a důkladně, postupně jednoho za druhým. Často musí dokonce záměrně projít i strachem a hrůzou, a když se to nepovede, tak nevadí, zítra se to zopakuje. V klášteře je času dost.

Naopak laický buddhista ve všedním životě má sice také podobnou příležitost, ale všechno je to zamíchané, jeho bubáci z mládí vyskakují v denním spěchu a navíc v nejrůznějších převlecích. Na rozdíl od mnicha, který je v meditaci se svým traumatem sám, nemůže se ho tak snadno zbavit a musí se s ním na místě vypořádat, v životě se může člověk znovu a znovu schovávat a od nepříjemných situací do nekonečna utíkat.

Třeba ta dívenka z Jugoslávie. Tenkrát, když jsem jí musel nutit, aby si sehnala cizinecký pas, kdyby to pochopila: Ano, v pořádku, ten člověk má pravdu, myslí to se mnou dobře, tak by si tu starou bolavou situaci v náznaku prožila znova. Protože chtít na někom něco, co odmítá udělat, to je nakonec určité násilí, to je marné, to se nedá popřít. Nějak by si to prožila malinko znova, to své staré trauma. A příště zase znova, znova a znova. To by ji pokořil třeba celník, že musí pěkně na konec dlouhé fronty za ostatní cizince, jindy imigrační úředník, aby se přiznala, jak je tam dlouho, a pak zase pracovní úřad, aby se hlásila tam a tam. Tam všude by našla nějakého muže, který by jí zase poroučel, tentokrát (na rozdíl od toho tatínka kdysi), aby udělala rozumnou a správnou věc. A ona by konečně uznala: tady je to správně, tady to nevadí, někdo musí povolit, tak já musím povolit, povolila by a bylo by to.

Vidíte, a to už je docela klasický buddhismus. Tam se ti bubáci potkávají v převlecích v denních situacích i v meditaci, a na nás je, abychom je prokoukli. A na to je právě, jak jsme říkali, to správné vidění. Být pořád pozorný a vědět o tom. Tím se stane, že se ty staré, zapomenuté události prožijí znovu, v běžném životě. Jak je to možné? Protože v životě přijde strašně moc různých příležitostí. Ono se dá statisticky prokázat, že za rok, za dva, za pět let se s podobným člověkem a s podobnou situací nutně setkáme. Jednou se prostě musíme setkat se svým odsunutým trápením. A pokud od toho opravdu znovu neutečeme, pokud se nelekneme, neuzavřeme se, neodstrčíme to, pokud se ta věc příjme, tak je to první předpoklad toho, že ten starý bubák, o kterém už ani nevíme, někde v nás konečně povolí.

V tomto oboru je buddhismus psychoterapii velice podobný. Přesto, jak už jsme řekli, i tady se poněkud liší. Je to v tom, že neléčí následky, ale rovnou příčiny.

Dneska ale už i moderní psychologové na tohle přišli a vypracovali už techniky terapie, které se mnohem lépe blíží stavu, kdy se léčí rovnou příčina. Tam už je to mnohem lepší, ale potom už ten rozdíl od buddhismu není takový a pacientovi je nakonec jedno, pod jakým jménem ho kdo vyléčí. Nám také ani nejde o to, ukázat rozdíl mezi buddhismem a terapií, ale mezi přístupy, kdy se řeší skutečná příčina a kdy jen následek.


Důchodci a květiny

Vzpomínám si, jak americká učitelka meditace Sharon Salzberg vypráví o jednom zajímavém experimentu. Někdy v padesátých letech, to bylo v počátcích moderních psychologických výzkumů (dneska už jsou to běžné a známé věci), vymysleli psychologové takový pěkný experiment. Šlo o jakýsi domov důchodců, takové sociální zařízení, kde jsou starší občané, a kam nějaký dobrodinec daroval květiny. Byly v květináčích, spousta krásných květin na pěstování. A byla tam možnost buď ty květiny svěřit k zalévání a opatrování personálu, anebo se každý důchodce mohl starat sám o jednu květinu, o dvě nebo o kolik se mu líbilo. Docela nevinný experiment, nikomu neublíží - konvičku máte v koupelně, tak to spustíme.

Za rok se ti psychologové šli podívat, jak to dopadlo. Výsledek byl zajímavý. Samozřejmě skoro každého z vás napadne, to ani nemusím vysvětlovat, že ty květiny, o které se někdo staral s laskavou péčí, ty že o hodně lépe rostly a krásně kvetly, zatímco ty ostatní rostly jen průměrně a občas kvetly a tu a tam nějaká z nich uschla. To byl jeden výsledek. To by tak člověk ještě připustil.

Jenomže se kupodivu stala i druhá věc, která už není tak zřejmá. Ono to dopadlo stejně jako s květinami i s těmi důchodci. Totiž ti, kteří se dokázali o něco starat, o jednu květinu, o dvě květiny, o tři, ti tak nějak i sami (trošičku aspoň, to stáří není legrace), trošičku v rámci možností rozkvetli. Bylo jim lépe na světě, byli optimističtější, babička se učesala, dědeček si vyměnil ponožky a najednou jim bylo lépe i po těle a pan doktor to pak změřil na tlaku a na cukru. A bylo to jenom proto, že se o ty květiny starali, a hlavně že se vůbec dokázali o něco starat. Že jim tato schopnost nechyběla. Schopnost mít ještě něco, alespoň nějakou maličkost, rád.

A to je zase věc, která je buddhismu i novým metodám psychoterapie společná: aby člověk měl rád život, aby měl rád ostatní a docela jednoduše, aby měl rád všecko. A tím také zbude kousíček z toho i na něj.

Jak jsme již dnes říkali, v buddhismu najdeme i hodně náboženství a tím také hodně krásných věcí. Jednou z těch krásných věcí je mettá sutta, Buddhova řeč o laskavosti. Je to vlastně spíše modlitba než řeč a už dlouho jsme ji tady nečetli. Proto je namístě poslechnout si ji znovu:

Toto má býti činěno těmi,

kteří umějí býti dobrými

a znají cestu pokoje:

Nechť jsou ochotní a vstřícní,

přímí a vybrané mluvy,

vyrovnaní a spokojení s málem,

pokorní a nikdy domýšliví,

neobtěžkáni starostmi a střídmých způsobů,

pokojní a tiší, moudří a obratní,

bez pýchy a chtivosti.

Nechť nečiní nejmenší věci,

kterou by moudrý později odsoudil.

Nechť si přejí, aby se všem bytostem ulevilo

a mohly žít ve štěstí a bezpečí.

Ať jsou to bytosti jakékoli,

obrovské, velké, prostřední, drobné či nepatrné,

viditelné i neviditelné,

ty, které žijí blízko či daleko,

zrozené či dosud nezrozené --

ať jsou všechny bytosti šťastny!

Ať nikdo neklame druhého

a nepohrdá nikým odlišným.

Ať nikdo nepřeje druhému zlého,

sám hnán strachem a závistí.

Tak jako matka svým vlastním životem

chrání své dítě, své jediné dítě,

právě v tak nezměrném srdci

měl by každý chovat všechny živé tvory

a vyzařovat laskavost do celého světa:

Ať se šíří vzhůru k nebesům

a dolů do hlubin,

do všech stran a mimo jakékoli meze.

Stoje či kráčeje, sedě či leže,

ať nikdo neochabuje

a uchovává toto připomenutí -

to se nazývá vznešeným prodléváním.

Aniž by se držel utkvělých názorů,

ten, kdo má čisté srdce a nezkalený zrak,

nespoután lákáním smyslů,

splnil své poslání na tomto světě.


Buddhismus nemusí stát proti životu

Teď takováhle věc: Často uslyšíte, jak se říká o budddhismu, že je životu nepřátelský. Dokonce i o buddhistech: že ten buddhista, zejména théravádský, je takový podivný suchar, kterému nejde o nic jiného, než uniknout z koloběhu životů, pěkně se uklidit do té své nirvány a s nikým a s ničím už vůbec nemít nic společného. Hlavně se nevtělit a nevtělit, už žádné další životy, a co se týká tohohle života, už aby od něj byl honem pokoj.

Nelíbí se vám to? Jenomže v buddhismu se nesmí nejen lhát, ale dokonce ani vymlouvat se, a proto je potřeba, aby se takováhle věc přiznala: Ano, když vezmeme průměrnou buddhistickou sútru, je spíše pesimistická a životu nepřátelská. A je opravdu přetvářka říkat, že není. Mettá-sutta je velikou výjimkou, spolu s několika dalšími. Prosím pěkně, říkám to tady teď naplno: nejstarší buddhistické spisy jsou často krajně pesimistické!

Jenže proč? Protože to tak nakonec dopadlo. My totiž dnes nevíme, co všechno řekl Buddha, ale pouze co z toho zbylo a co k tomu kdo sám přidal. Vzpomeňme si, že mnoho set let po Buddhově smrti se jeho řeči šířily pouhou ústní tradicí. A tam, co se neřeklo, to prostě zmizelo. Proč? Někdo to zkrátka nechtěl slyšet. Tehdejší styl, dneska bychom řekli přímo móda, se tvrdě stavěl proti životu. Byl to styl následovníků, zejména mnichů, nikoli tedy ani všech, ani Buddhův, ale zejména těch, kteří nauku šířili, kterým se naslouchalo. Tam měly tehdy dobrý zvuk hlavně řeči proti životu. Dočteme se, že v krajních případech si tehdejší móda “skoncovat s utrpením” vyžádala dokonce i sebevraždy.

Buddha sám to ale odsuzoval, to najdeme v sútrách o přestupcích proti řádu, tam to zůstalo, protože z nich se nesmělo ubrat, jinak by klesl počet platných předpisů. Dokonce i Ánanda, jeho nejlepší přítel, byl znám jako nesmírně laskavý člověk, který měl všechny a všechno velice rád. Jenže proti módě a veřejnému mínění nikdo zatím nic nesvedl, hlavně když už pak dávno nežil.

Další nášup suchařiny nastal při sepisování súter. Totiž jediní lidé, kteří tenkrát uměli psát, byli vesměs učenci, a ti měli vždycky blíž k mudrování než k modlení nebo k laskavému slovu. A ti zase sepsali pouze to, co se jim zamlouvalo, co bylo dle tehdejšího vkusu “dostatečně buddhistické”, zatímco zbytek prostě ignorovali.

A tak nám nakonec zbyla po všech těch sítech kupodivu stále ještě pravdivá Buddhova slova, jenže už strašně vysušená, zcela zbavená života. Připadá mi to jako instantní polévka, taková podivná suchá směs, která aby vám začala chutnat, tak se musí hojně zalít vodou a řádně uvést do varu. Potom teprve opravdu oceníte, jaká je v buddhismu hloubka.

Zkusíme si ještě vysvětlit, jak vlastně tehdy vznikla ta ošklivá buddhistická móda, stavět se proti životu. Na to se nám teď bude hodit ta psychoanalýza, jak jsme si o ní před chvílí říkali. Víme už, že útěk od skutečnosti nastane zejména v akutním traumatu, v nejhlubším citovém šoku. Tam to má smysl, neboť tam není vyhnutí, nedalo by se to vydržet. Jenže ono se to se stává i docela obyčejně v životě, že se někam pryč strkají věci, které jsou pouze nepříjemné. Člověk by se rád něčeho zbavil, co se mu nehodí, a tak to odstrčí, zašlape to v sobě. A to už je navíc, to je nejen zbytečné, ale křiví to celého člověka.

A teď, jak to souvisí s tím kdysi módním buddhistickým postojem proti životu. Je to hrozně lstivá myšlenka: Když se dá nepříjemná věc odstrčit, pěkně do tmy, aby už neobtěžovala, co takhle odstrčit všechno, jakékoli trápení, dokonce celý život? Tak je to. Aby mě život nebolel, tak ho nechci! A je tu bubák jako vyšitý. Navrch se ještě vyrobí cedulka o nevtělování, s tím, že to údajně pochází od Buddhy, to aby za tím stála autorita. A máme to.

Samozřejmě, že i v těch vysušených sútrách, když si je sami namočíte, zřetelně uvidíte pravdu: ano, odmítat život je veliká chyba. Je za tím opět chtění, touha po nebytí. Úporná touha, která místo aby ukončila utrpení, přináší další bolest.

Představa, že je buddhismus proti životu, to může být voda na mlýn skalních psychologů:

“My se na rozdíl od buddhistů samozřejmě nesnažíme o to, aby člověka omrzel život, aby někam utekl a seděl tam a ve dne v noci zatvrzele meditoval. To nikdy, my nabízíme něco lepšího: aby každý maximálním způsobem rozvinul svoji osobnost. To je něco! Aby si prostě každý ten svůj život pořádně užil, aby probudil to, co má v sobě zašlápnutého, potupeného a ublíženého, aby se to v něm hezky rozvinulo a rozkvetlo, zkrátka aby žil naplno.”

Tady se zdá, jakoby v psychologii šlo o pravý opak než v buddhismu. Naštěstí opravdu jen zdá, pokud je to dobrá psychologie a dobrý buddhismus.

Proč? Protože dobrý buddhismus představuje střední cestu, která životu nijak nebrání, ale zase na druhé straně jeho význam nijak nezveličuje. Ještě jednou důrazně opakuji: nebrání ani nezveličuje! To je střední cesta. Pamatujete se, jak jsme říkali: Napřed věci pochopit a pak je zkoušet předělávat. Podívejte se tady na tu váhu. Ta jedna miska, ti tvrdí: život je samé utrpení, za nic nestojí. Vidíte, drnc, je to na doraz. Ta druhá miska, ti zase tvrdí: honem, honem, naplno si užívat. Vidíte, znovu drnc, zase je to na doraz.

Kde je tedy pravda? Nejspíš někde uprostřed. Jenže ten prostředek neuvidíme, když budeme náhodně sledovat buď jeden, nebo druhý názor! Na to musíme vzít naši buddhistickou lupu a podívat se pozorně, kde vůbec ten střed je, a to pronikavým, to znamená nezaujatým pohledem. Tady to bude, vidíte, jak se ty jazýčky kývou, jeden výš, druhý níž, ten chce mít svou pravdu, ten chce mít taky svou pravdu. A když se váha ustálí, je to správně.

To je ten původní Buddhův buddhismus, v tom spočívá jeho kouzlo: Pozorně se dívat a pokorně vydržet, než se naše mysl ustálí, stejně jako tahle váha na stole. Pak se teprve objeví střední cesta.


Svoboda i pro ostatní

Další takový argument některých psychologů a také ekologů, že se buddhismus nutně staví proti životu, je údajný nedostatečný zájem o druhé. Bývají o tom sáhodlouhé diskuse a polemiky, které sice samy o sobě daleko nevedou, ale slouží aspoň k rozhlédnutí, na co všechno v tom buddhismu narazíme.

Často v takové debatě uslyšíte: On si tady ten buddhista jenom sedí a snaží se o svoji soukromou spásu, zatímco by se měl raději starat o druhé, co on tady vysedí, mnohem lepší by bylo, kdyby se zvedl a šel někomu opravdu pomoci, aspoň by přestal myslet chvíli jenom na sebe.

To je na první pohled naprosto logické řešení, které by se dalo dokonce podepsat a ještě pěkně dvakrát podtrhnout: Ano, starat se o druhé je naprosto správné. Vždyť jsme tady povídali o těch kytičkách v domě důchodců, co dokáže laskavá pozornost, jak je pěkné nebýt uzavřený a dokázat se o něco pěkného starat. Přesto vidíte, i tady zase ta naše váha drncne – bum (stiskne jednu misku váhy na doraz), zůstane přilepená na jedné straně.

Proč? Protože ono je přece jen dobré, občas si také jenom tak sednout. Ono je nezbytné umět taky tu druhou stranu, umět kromě toho “dělat něco” taky “dělat nic”. Řekneme si na to moc pěkný příklad, ten si můžete zapamatovat a někdy třeba zase dát dál.

Představte si vězně, který žije dvacet let v okovech. Tenkrát ve středověku bývali vězni přikovaní k veslům, kdesi v podpalubí celý život pohybovali veslem i s okovy tam a nazpátek. A celou dobu jistě toužili po svobodě. Ten přikovaný vězeň se jednoho dne rozhodne, že pomůže svým kamarádům, svým spoluvězňům, a že je osvobodí.

Tady se ozve buddhista: Jistě, to je šlechetné, jenže přece první, co ten vězeň musí udělat, je sám rozbít své vlastní okovy! Jak chce pomoci druhým, když je sám přikován na řetěze? To může vykřikovat, to se může zmítat bolestí, ale pořád jim nepomůže strhat jejich okovy, nikdy společně neutečou.

Takže ano, je správné starat se o druhé, pomáhat jim a všecko okolo, ale na druhé straně, aby ta váha byla správně, je třeba si rozhodně uvědomit: dobře, když nebudu umět a budu pomáhat, pomůžu trošinku. Když budu umět a budu pomáhat, pomůžu pochopitelně víc. Pomůžu hlavně víc proto, že míň zkazím, že ano? Protože ono to je docela snadné hlásat, že jsem spasitel, ale pokud mám stále ještě dojem, že na to potřebuji flintu, anebo že na to potřebuji svatou knihu, anebo že na to potřebuji alespoň líbivá slova, tak to všechno je ode mne pouhé násilí, a to má k pravé pomoci hezky daleko.

Nejlepší pomoc, která nikdy není sporná, která nikdy nezklame, je dobrý vlastní příklad, názorná ukázka, jak svobodný člověk vypadá a jak jedná. Teprve potom se dá dělat něco dalšího, až když rozbijeme své vlastní okovy.

To si opravdu zapamatujte, udělám sám totéž, že aby vězeň osvobodil spoluvězně, tak musí nejdřív rozbít své vlastní okovy. To se hodí tu a tam i jako argument, ne snad, abyste se hádali (smích), ale ono to příliš nadšeného člověka často nenapadá nebo spíš nechce napadnout, tak se mu to občas hodí zdvořile připomenout: Nemůžeš dobře pomáhat, dokud jsi sám připoutaný.

Uzavřeme to tedy, že hodina meditace, kdy člověk zdánlivě nic nedělá, může být často pro všechny jeho přátele prospěšnější, než dlouhé hodiny dobročinné práce. Většinou sice přinese užitek později, kdy se pak o to méně zkazí, ale ten užitek může být zato obrovský, často i nepředstavitelný.

A podobně i nazpátek: Ten, kdo sedí stále uzavřený a nezajímá ho okolí, jde mu pouze a jenom “o ten jeho buddhismus”, ten by se mohl zase obtěžovat zvednout se a rozhlédnout se okolo sebe, jen tak, co kdo zrovna potřebuje. Taková hodinka umývání záchodů pro něj může být o mnoho cennější než všechny jeho hluboké zážitky, a to nepočítám, jak se všem hodí ty umyté záchody.

Je to pořád ta samá váha, podívejte, na jedné misce pracovat na sobě a na druhé zase starat se o druhé, pořád ta samá Buddhova střední cesta. Úplnou rovnováhu v tom asi těžko někdo dosáhne, ale na ten doraz, kde už to bolí, tam už by to narážet nemuselo.


Troška opakování neškodí

Jak jsem říkal: Nemůžeš dobře pomáhat, dokud jsi sám připoutaný - vzpomínáte si ale, o jaká pouta tu vůbec jde? Těžko asi o nějaké řetězy a těžké kusy železa, to bychom se jich už všichni dávno zbavili. Vzpomínáte si, co to doopravdy je? To, na čem člověk nejvíc drží? To je přece dobré vědět. To je možná to nejdůležitější, co se hodí vědět. Jak jsme si malovali ten strom, jehličí, větvičky, větve a kmen, vzpomenete si, na čem člověk nejvíc lpí?

Ano, správně, lpí se na majetku. Dobře. A vy tam? Na uznání. Správně, také na pochvale, na ocenění. Tak koho ještě něco napadne?

Na těle se lpí, ano, správně! Když mně uřežou nohu, jé to bude zlé, samozřejmě, na těle. I každý Tarzán bude jednou sehnutý dědeček, a tím víc ho to bude bolet, protože s tím nikdy nepočítal.

Na čem ještě, prosím? Na čem? Ano! Na rodině, na druhých, správně! Nejen že je máme rádi, ale občas je chápeme jako náš majetek, to taky tak bývá. Na vztazích se lpí.

Co ještě tak zbývá z lpění, na čem se nejvíc drží? Ano, ano, správně, na úspěchu, na uplatnění, to je ono, ctižádost.

Mezi námi, řada z těch věcí, jako zdraví, úspěch, rodina, zajištění, ty se společensky vysoko hodnotí, že ano? Jenže v těch samotných věcech příčina trápení není, ta je pouze a jenom v tom, že si na tom člověk zakládá, že na tom ulpí, a toho pak časem musí bolet, to má marné. Někde narazí vždycky, ta váha zase drnc! skončí na jedné straně. To je nemilosrdné, tak to prostě dál nejde.

Jak dáme na jednu misku něco příliš těžkého, bum, třeba myslet moc na sebe, tak to musí dopadnout takhle, vidíte, drží to tam, sedí to tam, jako přilepené, nehne se to. A bolí to. Tím víc, čím se na to tlačí.


Umět dávat

Ještě tu mám jednu věc. Už jsem kolikrát říkal, jaká báječná věc je dávání. Víte, to oni buddhisti mají takové nepsané pravidlo, že za přednášení se nesmí nic brát. Jenže tady v tom kulturní domě jsou na nás tak hodní, že mě tu nejen nechají přednášet, ale vždycky musím podepsat takový papírek a dostanu pak za přednášku pár drobných. Odmítnout se to nedá, měli by prý pak nepořádek v účtech.

Proto mě napadlo, jsou teď vánoce, koupit vám všem za to pár jablíček a pomerančů a banánů, takový maličký dáreček vám k vánocům, tak si to prosím nějak rozdejte.

Ty košíčky ale prosím vás ne, to by mě žena doma hubovala, někde zase musí dobrota končit (směje se).

Aha, ještě tu mám někde švýcarský kapesní nůž (loví ho po kapsách), ten bych taky prosil vrátit, co bude málo a nebude stačit, tak si s ním prosím naporcujte.

Aha, prosím vás pěkně, nenoste to dál, snězte si to tady. Zase takoví Češi nejsme, malá domů, nebojte se toho, a jak už jsem říkal, tak je taky moc pěkné naučit se ty dárky přijímat, ano? Tak si dejte, ono už je stejně pozdě, každý má určitě trošičku hlad, tak si to snězte. Dobrou chuť.

Dáme si teď malou přestávku a za deset minut budeme pokračovat.


Sukovitý strom

Víte, kdyby mě někdo zastavil na ulici a teď honem, řekni, jak se pozná buddhista, vzpomněl bych si asi na jednu základní věc: buddhisté jsou lidé, kteří se umějí dobře dívat. Každé náboženství má své přednosti a zrovna tahle je ta buddhistická, umět se dobře dívat.

Jak se ale člověk naučí aspoň trošku dívat, tak si hned všimne, jak je to v mnohých okolo nás kdesi vevnitř skřípnuté. Po delší době, bohužel, zjistí i on sám (směje se), že to i v něm je někde trochu přiskřípnuté, když si to konečně přizná.

Prozradím vám, je to zvláštní věc, že se to týká dokonce i všech mých kamarádů, které znám. Skutečně neznám ani jednoho, ani jediného kamaráda, a to šlapu duchovní cestu přes třicet let, ani jednoho neznám, který by neměl v sobě nějaké to ublížení z mládí. Tak je to. O sobě raději nemluvit. A přitom to jsou skvělí lidé a mám je moc rád.

Tuším, že je velmi pravděpodobné, že tady mezi námi bude takových asi mnoho. To je divné, vždycky mě to zarazí. Protože ti jakoby vyrovnaní lidé, kteří zde naopak nesedí, ti jsou zase sami se sebou natolik spokojení, že už je pak nenapadne něco dalšího hledat.

Takže člověk nakonec nemusí nějak zvlášť proklínat osud, třeba že mě tatínek nespravedlivě bil, když jsem byl malý. Řeklo by se, taková věc způsobí, že v člověku zůstane cosi jako životní prokletí, pocit bolesti, nedostatku, marnosti a nikdy neodčiněné křivdy.

A vidíte, není to tak vždycky. Takové ublížení může naopak způsobit, že člověk potom celý život hledá, jak je to vlastně správně, a že nejenom najde, jak vyčistit jeden flek na duši, ale že nakonec objeví, jak se čistí všechny duše, jak se dají do pořádku a jak je to potom celé správně. Dokonce i lepší, než když se tomu předtím ublížilo.

A jak jsme si říkali před přestávkou, jakmile se člověk zbaví vlastních okovů, alespoň částečně, tak má podle toho i možnost pomoci druhým. Takže vlastně vidíte, že ta původně nenáviděná a psychology zneškodňovaná traumata z mládí mohou být i k něčemu dobrá.

Čuang´c byl čínský filozof a také jistě patřil do této skupiny zprvu hledajících a později těch, kteří našli. Napsal o tom krásný příběh, jak kdesi na opuštěném rozcestí, v liduprázdné krajině rostl sukovitý strom. Nepamatuji si ten příběh doslova, řeknu ho po svém: Byl to takový strašný samorost, tlustý, že ho pět chlapů neobejmulo, a navíc z něj ze všech stran něco trčelo. Tadyhle zkroucený pahýl a támhle nakřivo větev, tady tři a půl listu a támhle jakési koště, takový děsný patvar.

A teď ti Číňané, lidé moudří a praktičtí, usilovně přemýšleli, k čemu by se vlastně takový strom mohl hodit: Tak židli z toho neudělá ani kouzelník, natožpak rovný stůl, ba i sirky by se do krabičky nesložily, v kamnech to čoudí, prostě z toho nejde vůbec nic. Je to hrozná pokroucenina, je to marné. Přesto se takový strom opravdu na něco hodí. Na co? Nechám tu zatím otazník, uvidíte dál.

A Čuang´c pokračuje dál: A teď si vezměte člověka, který se dal na cestu vedoucí k Tau, jak to s ním asi vypadá. Řeknu to zase po svém: Dlouho ze školy, daleko do penze, na tohle nestačí, na tamto se sice hrne, ale tam ho pro jistotu nepustíme, moc silná osobnost, moc slabá vůle, v mládí mu ublížili, teď už si to ale nepřipustí...

Vidíte, pokračuje Čuang´c , a právě takový člověk k tomu Tau zrovna dojde.

Nebo jsem četl jiný podobný příběh. Ten je od pánů doktorů, když tu máme dneska trochu té medicíny.

To říká pan asistent:

“Pane profesore, tady držím v ruce anamnézu: Vidíte, tatínek alkoholik, pak tu máme syfilis, v rodině pár sebevražd, navrch matka tuberkulóza, no, co byste doporučil? Bude to potrat nebo ne?”

“Samozřejmě pane asistente, jak se můžete ptát”.

“Ale promiňte, pane profesore, víte, že jste právě zabil Beethovena?”

A to bych vám opravdu rád řekl, ať vás kdysi někdo v životě přišlápl nebo dokonce zlomil, tak přesto všechno ve vás může nakonec všechno rozkvést. A to je věc moc krásná. Dokonce je krásná právě proto, že takový zázrak je možný. Tak si to, prosím, pamatujte, až vám bude někdy zle, až vám přijde mindrák, že nic neumíte, že jste k ničemu, dokonce že nejste ani na tu duchovní cestu, že vám nejde ani obyčejné soustředění, natožpak nějaké zastavování mysli nebo samádhi, tak si řekněte: nevadí, asi budu taky samorost, pěkně pokroucený strom, ale to je úplně jedno, protože takových byla přede mnou většina. A právě ti to dokázali.


Co s inteligencí

Teď trochu z jiné strany. Psychologové, ti si velmi často hrají s inteligencí. A to má blízko k otázce, zda má inteligence něco společného s duchovní cestou, nebo řekněme, kolik jí je potřeba na to slibované osvícení nebo osvobození.

Tak na to si povíme takový příklad s dětským vláčkem, uvádím to často. Když bude mít vaše děťátko pět let, vzpomenete si a koupíte mu vláček. Děťátko se po něm vrhne, okamžitě si na koberec rozestaví semafory a bude levou rukou přepínat výhybky a pravou pouštět nádražní rozhlas, zatímco tam a nazpátek budou pravidelně jezdit rychlíky. Seběhnou se všichni sousedi, po nich se dostaví psychologové a budou žasnout: Pane Novák, to je v pěti letech neuvěřitelné! Každý vám potvrdí, že máte inteligentní dítě.

Jenže teď se stane, že jiný Pepíček, dejme tomu sousedův, si s tím vláčkem na koberci hraje ještě ve dvaceti, dělá pusou šššš a hůůůů, slintá u toho radostí a nechápe, proč mu to nejede, když vypnou proud. Na to snad ani není psycholog potřeba, každý chápe, že tady je naopak inteligence nedostatek. Že tu asi někde kousek chybí.

Normální vývoj je přece takový, že někdy mezi deseti a patnácti lety kluka ten vláček omrzí a chytne se něčeho jiného. Všimněte si, prosím, toho zajímavého slovíčka. Omrzí. Přestane bavit. To je zásadní projev inteligence, že člověka v pravou chvíli něco omrzí. Vyrostl z toho, už je to na něj malé.

A teď, co to má dělat s buddhismem. Kupodivu mnoho. V žádném klášteře ani meditačním centru sice zatím nemají vláčky na vyzkoušení hostů, přesto se tam počítá s tím, že návštěvníka již řada věcí přirozeně omrzela. Že už si (pokud možno raději jinde) dost užil diskutování o politice, spojení s ufóny, vegetariánských receptů, spasení lidstva, kritiky církve, zázračného léčení... můžete si ten seznam po večerech doplňovat. Jedno je ale jasné: stačilo mu to, nedusí to v sobě a nezapírá to, přestalo ho to bavit a právě teď ho zajímá, co ještě nezná a neumí, přišel se sem něco naučit. Jinak řečeno, je přiměřeně inteligentní.

Ono to s tou inteligencí jde ještě dál, co člověk může pustit, když pochopí, že už to stačilo. Třeba agresivitu. Vezměte si Jugoslávii. Někdo uvidí v televizi ty divné zarostlé pány v maskáčích, jak už se tam deset let řežou, a jak je to pořád strašně baví, a poznamená “no jo, to jsou pěkný blbci”. Tím vyjadřuje sice neslušně, přesto velmi pádně svoje mínění: vypadá to, že těm lidem chybí inteligence.

Protože co myslíte, že by se stalo, kdyby tu inteligenci naopak měli? Samozřejmě, přestalo by je to bavit! Najednou by uviděli, a na to by nemuseli být ani žádní buddhisté, aha, vždyť je to nesmysl... Vždyť já si tady deset let hraju s dětským vláčkem, hraju si tady na vojáka, na jakéhosi zarostlého troubu v uniformě, vždyť já jsem vlastně blbej! Proč to vůbec dělám? A v tu ránu by toho nechali a šli domů.

Vidíte, k čemu se hodí inteligence. Ať už ve válce nebo v buddhismu, inteligence opravdu pomáhá k osvobození, a to tím, že člověk něco pustí. Něco ho přirozeně omrzí. Něčeho nechá, protože pochopí, že je to marné. Tak to je věc, kde má buddhismus hodně společného s psychologií.

Zkusíme to s tou inteligencí postrčit ještě kousek, kam až to jde. Představte si ještě toho nešťastníka někde v Kosovu, neoholená, sveřepá tvář, chuť pořád něco mlátit, když si v jediné vteřině uvědomí: Toho člověka jsem znal, vždyť to byl kamarád. Teď mu jdu rozmlátit hlavu! Proč?! A to nepochopí tou předchozí rozumovou formou inteligence, nepochopí marnost svého počínání, na to zatím nemá. Jenže pochopí něco jiného, citem: vždyť jsme tu zase on a já, jenže můj kamarád si taky říká on a já, jenže obráceně, tak jaký je v tom rozdíl, jestli on nebo já, kdo koho zabije. Tohle pochopí, ano, vcítí se, a okamžitě ho přejde chuť střílet.

A to je další forma inteligence, empatie, schopnost vcítit se. Ten zarostlý rozlícený voják najednou připustí, že druhý je totéž co on, že ho taky něco bolí, že by si možná v hospodě rozuměli. To je úplně jiný druh inteligence než taková ta rozumová, něco znát nebo umět. Říká se tomu citová nebo-li emoční inteligence. Hlavně dámy v tom bývají mnohem lepší, skutečně inteligentnější (směje se), než my pánové. Ty se většinou umějí vcítit o hodně lépe, my jsme v tomto ohledu spíš schopni někde něco opravdu rozmlátit. Tak vidíte, každý má trochu, každému dali, někomu tady, někomu tam.

Shrneme to: Inteligence, ať už rozumová nebo emoční, je skvělá zejména na to, dokázat něco pustit. Povolit křeč, nechat konečně být to, co nás mělo už dávno omrzet a z čeho jsme už vyrostli. A to velmi dobře souhlasí s cílem buddhismu, sice to není všechno, ale stojí to za to.


Buddhismus a zdraví

Máme tu ještě další styčný bod s psychologií, se kterým jsem se setkával, když jsem byl ještě študáček s baťůžkem a jezdil s přáteli na chatu meditovat. Maminka říkávala:

“Vždyť je to celý nezdravý, ta meditace, vždyť se z toho určitě blbne, copak to dělá normální člověk?”

Nebudu říkat, nakolik z toho měla pravdu (směje se), ale pro nás to znamená otázku, zda buddhismus může zdraví uškodit nebo naopak k dobrému zdraví nějak přispět.

Víte, jak jsme mluvili o tom, jak je to v nás někdy pokroucené, ono není nikdy příliš daleko k tomu, aby se to překlaplo úplně nešikovně a nevratně. I to se v člověku může stát. I to se dá nakonec nějak spravit, ale bývá to už těžší. Špatná meditace může člověku skutečně uškodit na zdraví, pokud používá násilí nebo dokonce nemá čistou motivaci. Je to proto, že i zdraví samotné představuje určitou rovnováhu, která je poměrně křehká.

Vezměte si čínskou medicínu, jak tam malují ty dvě rybičky, ta černá a bílá s těmi puntíčky uprostřed, říkám tomu pražskou čínštinou Janeček a Janička (směje se), tak to musí být obojí v rovnováze. Jako ty váhy. Pak je člověk opravdu zdravý.

A proto také když člověk medituje dobře, tak v sobě tu rovnováhu zlepšuje, napravuje. Podobně když chodí a je pozorný a dívá se kolem sebe, tak také určitým způsobem napravuje věci. A ono se to potom z nervové soustavy, která je pak taky hezky vyrovnaná, promítá dál, až do těla, do rovnováhy v organismu. Skutečně, pokud je mysl je v rovnováze, nastane časem i určité zlepšení na zdraví. Není to okamžitě, ale je to znát.

Proto můžeme prohlásit, že dobrá meditace a pozorný a laskavý život vedou zcela objektivně a měřitelně i ke zlepšení zdraví. Vzpomeňte si na ten případ s květinami v domově důchodců. Dokonce Buddha uvádí tuším jedenáct blahodárných účinků meditace mettá, to znamená záměrného pěstování laskavosti. O tom si ještě někdy můžeme povídat.


Co darovat králi

Teď se ještě popereme s takovým jedním bubákem, nejlepší jsem si nechal na konec. Je to náš starý známý, pan Egon Důležitý. To je on, naše ego! Tady to vypadá, že se někdy názory psychologů budou lišit, dokonce možná často. Může to dojít až tak daleko, že názory takových těch řekněme bojovnějších psychologů a bojovnějších buddhistů budou úplně obráceně. Zejména tehdy, když si nebudou chtít rozumět, tak budou stát úplně proti sobě. Tak jak to s tím egem tedy je?

Takový velmi konzervativní psycholog bude hájit názor, že v člověku je potřeba ego posílit. Že je správné a nutné, aby v člověku bylo rovné a zdravé ego. Hlavně dobře vyvinuté, aby člověk, jak už jsme říkali, mohl naplno rozvinout své schopnosti.

Načež přijde buddhista, také konzervativní, a začne ho zlobit: “Kamaráde, co mi to tu povídáš? Tady žádné ego není, to je pouze tvoje představa.” Nebo to dožene až do krajnosti a halasně volá: “Ego se musí zničit! Honem, pryč s ním!”

A to už tu máme bitevní pole. Jeden říká přesný opak než ten druhý. A přitom je to vlastně zase ta samá váha: oba stojí na dorazu, každý na jedné straně váhy, jenom tomu druhému odmítají rozumět.

Pamatujete se, kdysi jsme tady povídali o berlínské zdi, ano, pamatujete se? To je dobré zopakovat. Namalujeme si zase Berlín, tady to kolečko, a uprostřed bude ta zeď. To celé dohromady, to rozdělené město, to bude jako osobnost.

A teď psycholog ze staré školy, ten bude tvrdit:

“Podívejte, to město musí být celistvé. Na to je potřeba, aby se pozvedla svoboda, aby se posílilo sebevědomí, a pak se z té vysoké zdi uprostřed stane malý obrubník, který každý hravě překročí. Říkám vám, ego se musí posílit.”

Klasický buddhista mu ale kouká přes rameno a má jiné plány:

“Ale příčina je přece v té zdi, to město a ty lidi můžeme klidně nechat, každý jen vezme pěkně kladívečko a cihličku po cihličce tuhletu zbytečnou překážku zbouráme. Vychází to jasně, ego musí pryč.”

Vidíte, že pokud jsou oba poctiví a odvedou slušnou práci, že se dostanou k velice podobnému výsledku, člověku to nakonec prospěje. A to je to hlavní. Navíc nezapomeňte, že psycholog označuje pojmem ego něco trochu jiného, než je obvyklé ve východních naukách. On tím zpravidla myslí tu čáru okolo celého Berlína, zatímco východní nauky tím označují spíš tu zeď. Pro nás je to ale dohromady dobré cvičení, jak pochopit druhého a jak si s ním rozumět.

Ještě jiné přirovnání, takové mystické, psychologie už bylo moc. Dejme tomu, že byste chtěli darovat dar králi. Ke králi se často nedostanete a tak se na to moc těšíte. A teď si představte, že předstoupíte před toho krále a s vážným výrazem mu podáte polovinu žvýkačky v papírku.

Cítíte to? Byl někdo z vás u krále? Asi ne, já taky ne, ale přesto všichni cítíme, že to jaksi není ono. Králi se přece dávají královské dary, a ne půlka žvýkačky. Od toho je to král. Věci si musí zachovat smysl, a tenhle je jasný: králi patří královský dar.

A teď, k čemu je to přirovnání s králem. Člověk se na duchovní cestě dlouho připravuje k tomu hlavnímu, co jednou udělá, až toho bude schopen: Celý se odevzdá, celý se nabídne, dá všecko, čím sám byl. Jako kdyby to dával králi, poklekne a nabídne to: tady je to, nic víc už nemám.

A teď uvažte, že to dopadne jako s tou žvýkačkou. Král vzhlédne, co mu to vlastně kdo nabízí, a s laskavým gestem pošle prosebníka zpátky. Pro tohle přece nemá cenu ani vstávat z trůnu.

Vidíte to? Královský dar musí stát za to, a pokud se má nabídnout ego, tak musí podle toho vypadat. To nemůže být nějaké zakřiknuté ubožátko, nějaký zašlápnutý cigaretový nedopalek, něco nehotového a nedodělaného, to musí být pěkná, zdravá a silná věc. Sice se o něj přijde, to je pravda, ale musí být co nabídnout.

Teď už je asi jasné, co míní psychologové vývojem ega a proč jim na něm tolik záleží. Dokonce většina jejich léčebných metod se zabývá jenom tím, jak ego narovnat a posílit, a mají v tom veliký úspěch. Vzpomeňte si nakonec na ten náš sukovitý strom, ona se každá trocha pozornosti hodí.


Rovnováha v meditaci

Jak jsme si dneska povídali o lpění, tak každý dá asi za pravdu Buddhovi, že lpění v důsledku musí bolet. Aby zmizelo, tak se musí pustit, zanechat. Jenže na to je musíme nejdřív uvidět, dobře si je prohlédnout. To už všecko dobře známe. A také víme, že nejlépe je vidět v meditaci, protože tam na to máme nejvíc klidu a volného prostoru.

Co kdybychom to na chvilku zkusili? Tak deset minut, řekněme. (Malá pauza.)

Jak tady z pódia pozoruji takové to počáteční meditační vrtění, to je moc pěkné. Toho si prosím všimněte. Jak jste byli ještě před chvílí zcela zaujati tím, co přednášející říká, a najednou si vzpomenete: Aha, já jsem tady, vida, taky mám tělo, tohle jsou záda, a ty se opírají o židli. Najednou je na to čas, je na to místo a je na to pozornost. Tak to je moc potřeba, proto se medituje.

A teď sedíme. Všimněte si, co dělají ta záda, když se člověk neopírá. Tak, hezky, mírně, nenásilně. Popovídejte si pěkně s vašimi zády, buďte na ně hodní a laskaví.

Všimněte si, že je to zase podobná váha jako mám tady na stole, váha ve vašem těle. Když se opřete a úplně povolíte, bude to jeden doraz. Když to budete moc napínat a vypínat se jako vojáček, tak je to druhý doraz.

Pěkně sedět, to je otázka rovnováhy. Ani dopředu, ani dozadu. Mírně a laskavě, nic nelámat. Moc dopředu, váha se zhoupne. Moc dozadu, zase se zhoupne. Můžete ta svá záda chvilku nechat i úmyslně malinko kývat, abyste si uvědomili, kde je střed. Pak pořád pomaleji, vidíte, a pak už nepoznáte, kdy se to nehýbe.

Zpočátku není vůbec snadné, dosáhnout přirozené rovnováhy a nemuset se příliš starat, aby to šlo samo. Přesto rovnováha zad, taková na pohled prostá věc, je veliká pomoc v meditaci. Rovnováha zad a rovnováha dechu, teď si k tomu ještě přidejte dech, to je o hodně těžší. Tam se na to nesmí tlačit už vůbec, jen to nechat, a ono si to už najde rovnováhu samo.

Rovnováha těla je skvělá a moc potřebná věc, protože ona potom mysl je toho obrazem. Ono přestože nám ta záda takhle hezounky drží, tak třeba začnou mít snahu trošku přepadnout dopředu. Ale jak je tam vědomá pozornost, pozornost v mysli i pozornost v těle, tak nám to pěkně dá ta záda nazpátek. A o tom se trošičku ví, trošičku neví. Ona se ta rovnováha pak podporuje sama.

A v mysli samotné, těžko říci, kde začíná a kde končí, odkud je to už tělo, tam meditace vede k přirozenému ustálení. To je moc důležitá věc. Není cílem, aby byla mysl na něco upoutaná, aby se příliš zmáčkla, to je dobré na začátek. Musí být ustálená. Volná, nezatížená něčím dalším, ale ustálená.

Uděláme teď takový malý pokus tady s tou váhou. Stlačím teď jednu misku a hodně ji rozkývám. Každý jistě vidí, i zdálky, jak se kýve: Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Sledujete to, prosím?

A teď prosím zkuste z té váhy nespustit oči a sledovat okamžik, kdy už se kývat přestane. Vůbec nic jiného nedělejte, je tady jen ta váha, levá miska nahoru, pravá dolů, pak si to vymění. Tak, pěkně.

Sledujete, pořád? To je tu najednou pěkné ticho, hezky se tu s vámi sedí.

A teď ti z vás v zadních řadách, těm už se ta váha jistě zastavila. Vy už žádný pohyb nevnímáte. Brzy po vás se to stane i těm v předních řadách. Přesto odtud, blízko u stolu, se ta váha ještě pořád zřetelně kýve.

Stejně je tomu i s vaší myslí. Vy nemůžete poznat: teď se mysl zastavila. Přesto však existuje bod, ve kterém se to stane. Ten pohyb už je tak malý, že to stačí. Ano? Prostě to stačí. A na to se člověk v meditaci musí spolehnout. Musí se na sto procent spolehnout, že skutečně je takový bod, kdy už to je v pořádku, kdy už to stačí. Že takový okamžik sám od sebe přijde. Někomu dříve, někomu později. Hlavní je ale spolehnout se, mít důvěru.

Vidíte, teď už se nehýbe ani váha pro mě, ano? Tak. A je to.

Tak si z této meditace hlavně zapamatujte, jak je důležitá rovnováha mysli, a že vlastně všecko, co se v meditaci dělá, je určitý pokus, jak tu porušenou rovnováhu dát zase nazpátek.

Často nám to do meditace sklouzne úplně samo, všímejte si toho, jak člověku přijde: ano, teď sem patří kousek klidu. Ať je člověk osvícený nebo není, to je v tomto případě naprosto jedno, ten klid by mu jinak chyběl. Nejlepší je, když se to děje samo. Ten kousek klidu, pokud někam patří, ten tam skutečně přijde sám od sebe, jenom když se člověk nebrání.

Na té váze jste si každý z vás mohli vyzkoušet, jak to chodí samo od sebe, už to dneska trochu umíte. Možná, kdybyste o to bývali příliš stáli sami, že by vám to naopak nešlo. Musí to přijít samo, vidíte, jak je to na světě krásně udělané.

Tak se mějte moc krásně, přeji vám ohromné vánoční svátky, aby každý z vás měl druhým co dát a taky od druhých něco dostal. Vždycky se najde někdo, kdo dá a někdo, kdo dostane, to vám moc přeji, tak jděte a ať to vám to jde pěkně samo. Na shledanou v lednu.

Konec přednášky na Vltavské dne 8.12.98