Bojovník
18.04.2010 09:39
Jodhadžíva sutta II, AN - V.75, zkráceno a upraveno Petr Pavlík
Mnichové, na světě nalézáme patero druhů bojovníků. Kteří to jsou?
První bojovník, vyzbrojen mečem a štítem, opásán toulcem a s lukem přes rameno vpadne do bitevní vřavy – avšak přes jeho statečnost a neohroženost je krutým protivníkem sražen k zemi a na místě zabit.
Druhý bojovník, rovněž zmužilý a udatný, utrpí během boje těžké zranění. Jeho přátelé ho odnesou z bojiště, cestou však svým zraněním podlehne a zemře.
Třetí bojovník, který utrpěl o něco lehčí zranění, je odvlečen z bojiště a ošetřován u svých přátel, přesto však nakonec zranění nevydrží a zemře.
Čtvrtý bojovník se již starostlivou péčí a ošetřováním ze svých zranění nakonec zotaví a odchází uzdraven do dalšího boje.
Konečně pátý bojovník zůstane na bojišti nezraněn, zvítězí v bitvě a odchází z ní jako vítěz.
To je, mnichové, oněch patero druhů bojovníků. Všimněte si, že i mezi mnichy nalézáme pět podobných případů:
Prvý mnich prodlévá poblíže vesnice či města. Časně zrána si oblékne své roucho, uchopí misku a obchází za almužnou - je však nepozorný a nezodpovědný, aniž by bděl nad tělem, řečí a myšlením. Spatří pak ženu nedbale zahalenou či nedosti oblečenou a slepá touha spoutá jeho mysl.
s neovladatelnou myslí pak s onou ženou poruší svůj mnišský slib, aniž by si přiznal svou slabost, aniž by se předem řádně vzdal svého mnišského roucha.
Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který se na bojišti nechal srazit k zemi a na místě zabít.
Druhý mnich rovněž spatří ženu nedbale zahalenou či nedosti oblečenou, ale napadne ho, aby včas odešel do kláštera oznámit mnichům, že vzhledem ke své slabosti již dále nemůže vést svatý život a že se tedy opět vrátí do světa. Cestou do kláštera se však zastydí přiznat ostatním mnichům svou porážku, vrátí se k oné ženě a nezachová se jako mnich.
Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, kterého sice odnesou z bojiště, on však cestou svým zraněním podlehne a zemře.
Třetí mnich cestou vydrží až do kláštera a tam svým přátelům čestně přizná svou slabost. Přeje si vzdát se přísného odříkání a pokračovat dál alespoň spravedlivým světským životem.
Jeho přátelé mu přesto připomínají, jak pomíjivé je potěšení, jak klamná je rozkoš. On však trvá na svém rozhodnutí a klášter nakonec opustí.
Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který je ošetřován u svých přátel, přesto však nakonec svá zranění nevydrží a zemře.
Čtvrtý mnich pak, když slyší od svých přátel, jak pomíjivé je potěšení, jak klamná je rozkoš – „jako hořící vích, jako žhavé uhlí, jako těžký sen, jako nesplacený dluh, jako jedovatý had“ – vzpamatuje se, nevzdá se odříkání a opět nalezne své zalíbení ve svatém životě.
Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který se starostlivou péčí svých přátel a laskavým ošetřováním ze svých zranění zotaví a odchází uzdraven do dalšího boje.
Konečně pátý mnich rovněž prodlévá poblíže vesnice či města. Časně zrána si oblékne své roucho, uchopí misku a obchází za almužnou - je však pozorný a zodpovědný a bdí nad tělem, řečí a myšlením.
Co vidí, slyší, čichá a chutná, čeho se dotýká nebo na co myslí, toho se nechytá, na tom neulpívá. Nedovolí tak, aby v něm vznikly chtivost a křečovitost, je od nich odpoután.
Odpoledne, po návratu z obchůzky za almužnou, si vybere tiché a osamělé místo: v přírodě, v horách, v háji, na hřbitově, pod převislou skálou, u paty stromu, ve stohu či jen tak na volném prostranství. Posadí se tam se zkříženýma nohama, své tělo udržuje vzpřímené a do popředí mysli mu vstoupí bdělá a laskavá pozornost.
Přestane závidět jiným, co viděl ve světě, a prodlévá tak v pozornosti, kde není závisti, nýbrž přání prospěchu každému, koho zná. Očistí tím své srdce od závisti.
Zanechá nenávisti k někomu, koho potkal, a přestane se na něj hněvat. Prodlévá tak v pozornosti, kde není zlomyslnosti, nýbrž přání dobra všem žijícím bytostem. Očistí tím své srdce od hněvu a nenávisti.
Zřekne se pohodlnosti a touhy si pohovět a prodlévá tak v živé pozornosti, jasné, otevřené, bdělé a všemu přístupné. Očistí tím své srdce od pohodlnosti a touhy si pohovět.
Odloží nenechavost a touhu na všechno přijít a prodlévá tak v pozornosti, nerušené, utišené, vnitřně vyrovnané a spokojené. Očistí tím své srdce od nenechavosti a touhy na všechno přijít.
Opustí nedůvěru, přestane pochybovat o smyslu správného počínání a prodlévá tak v pozornosti, nezakalené pochybami a výčitkami. Očistí tím své srdce od nedůvěry a pochybnosti.
Jak opustí těchto pět překážek, bránící mu v pozornosti a rozhledu, vstoupí tak do prvého vnoru – tichého štěstí a radosti z klidné samoty, provázeného jejich pozorováním a uvědomováním.
Po usměrnění myšlenek a pevnějším soustředění vstoupí do druhého vnoru – tichého štěstí a radosti ze soustředění, ze sjednocené pozornosti a jejího uvědomování, působícího vnitřní jistotu.
Jak opustí pocit stěstí, zůstává již jen vyrovnaný, bdělý a plně pozorný, a zůstává mu pouze tichá vnitřní spokojenost. Vstupuje tak do třetího vnoru, o němž moudří praví: Vyrovnaný a bdělý, zůstává spokojen.
Konečně opustí-li zcela zájem na příjemném a nepříjemném, vstupuje tak do čtvrtého vnoru, čisté vyrovnanosti a bdělosti, nerušené ničím příjemným ani nepříjemným.
s myslí soustředěnou, čistou a jasnou, neposkvrněnou, prostou překážek, pevnou a neotřesitelnou, zaměří se na poznání touhy po naplnění a jejího ukončení. Cokoli mu přichází, v tom rozeznává:
Toto je pocit nedostatku, tak vzniká a tak zaniká.
Toto je cesta, vedoucí k zániku pocitu nedostatku.
Toto je touha po naplnění, tak vzniká a tak zaniká.
Toto je cesta, vedoucí k zániku touhy po naplnění.
Jeho srdce, když toto spatří, když se to dozví, je vysvobozeno z klamu podléhání pocitům, z klamu stávání se něčím, z klamu nevidění skutečnosti. s osvobozením přichází poznání:
„Svoboden.“ Uvědomuje si: „Zrození ukončeno, svatý život naplněn, dílo dokonáno. Není již více na tomto světě.“
Takový mnich, pravím vám, je jako bojovník, jenž vyzbrojen mečem a štítem, opásán toulcem a s lukem přes rameno vpadne do bitevní vřavy a zůstává na bojišti nezraněn, zvítězí v bitvě a odchází z ní jako vítěz.
První bojovník, vyzbrojen mečem a štítem, opásán toulcem a s lukem přes rameno vpadne do bitevní vřavy – avšak přes jeho statečnost a neohroženost je krutým protivníkem sražen k zemi a na místě zabit.
Druhý bojovník, rovněž zmužilý a udatný, utrpí během boje těžké zranění. Jeho přátelé ho odnesou z bojiště, cestou však svým zraněním podlehne a zemře.
Třetí bojovník, který utrpěl o něco lehčí zranění, je odvlečen z bojiště a ošetřován u svých přátel, přesto však nakonec zranění nevydrží a zemře.
Čtvrtý bojovník se již starostlivou péčí a ošetřováním ze svých zranění nakonec zotaví a odchází uzdraven do dalšího boje.
Konečně pátý bojovník zůstane na bojišti nezraněn, zvítězí v bitvě a odchází z ní jako vítěz.
To je, mnichové, oněch patero druhů bojovníků. Všimněte si, že i mezi mnichy nalézáme pět podobných případů:
Prvý mnich prodlévá poblíže vesnice či města. Časně zrána si oblékne své roucho, uchopí misku a obchází za almužnou - je však nepozorný a nezodpovědný, aniž by bděl nad tělem, řečí a myšlením. Spatří pak ženu nedbale zahalenou či nedosti oblečenou a slepá touha spoutá jeho mysl.
s neovladatelnou myslí pak s onou ženou poruší svůj mnišský slib, aniž by si přiznal svou slabost, aniž by se předem řádně vzdal svého mnišského roucha.
Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který se na bojišti nechal srazit k zemi a na místě zabít.
Druhý mnich rovněž spatří ženu nedbale zahalenou či nedosti oblečenou, ale napadne ho, aby včas odešel do kláštera oznámit mnichům, že vzhledem ke své slabosti již dále nemůže vést svatý život a že se tedy opět vrátí do světa. Cestou do kláštera se však zastydí přiznat ostatním mnichům svou porážku, vrátí se k oné ženě a nezachová se jako mnich.
Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, kterého sice odnesou z bojiště, on však cestou svým zraněním podlehne a zemře.
Třetí mnich cestou vydrží až do kláštera a tam svým přátelům čestně přizná svou slabost. Přeje si vzdát se přísného odříkání a pokračovat dál alespoň spravedlivým světským životem.
Jeho přátelé mu přesto připomínají, jak pomíjivé je potěšení, jak klamná je rozkoš. On však trvá na svém rozhodnutí a klášter nakonec opustí.
Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který je ošetřován u svých přátel, přesto však nakonec svá zranění nevydrží a zemře.
Čtvrtý mnich pak, když slyší od svých přátel, jak pomíjivé je potěšení, jak klamná je rozkoš – „jako hořící vích, jako žhavé uhlí, jako těžký sen, jako nesplacený dluh, jako jedovatý had“ – vzpamatuje se, nevzdá se odříkání a opět nalezne své zalíbení ve svatém životě.
Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který se starostlivou péčí svých přátel a laskavým ošetřováním ze svých zranění zotaví a odchází uzdraven do dalšího boje.
Konečně pátý mnich rovněž prodlévá poblíže vesnice či města. Časně zrána si oblékne své roucho, uchopí misku a obchází za almužnou - je však pozorný a zodpovědný a bdí nad tělem, řečí a myšlením.
Co vidí, slyší, čichá a chutná, čeho se dotýká nebo na co myslí, toho se nechytá, na tom neulpívá. Nedovolí tak, aby v něm vznikly chtivost a křečovitost, je od nich odpoután.
Odpoledne, po návratu z obchůzky za almužnou, si vybere tiché a osamělé místo: v přírodě, v horách, v háji, na hřbitově, pod převislou skálou, u paty stromu, ve stohu či jen tak na volném prostranství. Posadí se tam se zkříženýma nohama, své tělo udržuje vzpřímené a do popředí mysli mu vstoupí bdělá a laskavá pozornost.
Přestane závidět jiným, co viděl ve světě, a prodlévá tak v pozornosti, kde není závisti, nýbrž přání prospěchu každému, koho zná. Očistí tím své srdce od závisti.
Zanechá nenávisti k někomu, koho potkal, a přestane se na něj hněvat. Prodlévá tak v pozornosti, kde není zlomyslnosti, nýbrž přání dobra všem žijícím bytostem. Očistí tím své srdce od hněvu a nenávisti.
Zřekne se pohodlnosti a touhy si pohovět a prodlévá tak v živé pozornosti, jasné, otevřené, bdělé a všemu přístupné. Očistí tím své srdce od pohodlnosti a touhy si pohovět.
Odloží nenechavost a touhu na všechno přijít a prodlévá tak v pozornosti, nerušené, utišené, vnitřně vyrovnané a spokojené. Očistí tím své srdce od nenechavosti a touhy na všechno přijít.
Opustí nedůvěru, přestane pochybovat o smyslu správného počínání a prodlévá tak v pozornosti, nezakalené pochybami a výčitkami. Očistí tím své srdce od nedůvěry a pochybnosti.
Jak opustí těchto pět překážek, bránící mu v pozornosti a rozhledu, vstoupí tak do prvého vnoru – tichého štěstí a radosti z klidné samoty, provázeného jejich pozorováním a uvědomováním.
Po usměrnění myšlenek a pevnějším soustředění vstoupí do druhého vnoru – tichého štěstí a radosti ze soustředění, ze sjednocené pozornosti a jejího uvědomování, působícího vnitřní jistotu.
Jak opustí pocit stěstí, zůstává již jen vyrovnaný, bdělý a plně pozorný, a zůstává mu pouze tichá vnitřní spokojenost. Vstupuje tak do třetího vnoru, o němž moudří praví: Vyrovnaný a bdělý, zůstává spokojen.
Konečně opustí-li zcela zájem na příjemném a nepříjemném, vstupuje tak do čtvrtého vnoru, čisté vyrovnanosti a bdělosti, nerušené ničím příjemným ani nepříjemným.
s myslí soustředěnou, čistou a jasnou, neposkvrněnou, prostou překážek, pevnou a neotřesitelnou, zaměří se na poznání touhy po naplnění a jejího ukončení. Cokoli mu přichází, v tom rozeznává:
Toto je pocit nedostatku, tak vzniká a tak zaniká.
Toto je cesta, vedoucí k zániku pocitu nedostatku.
Toto je touha po naplnění, tak vzniká a tak zaniká.
Toto je cesta, vedoucí k zániku touhy po naplnění.
Jeho srdce, když toto spatří, když se to dozví, je vysvobozeno z klamu podléhání pocitům, z klamu stávání se něčím, z klamu nevidění skutečnosti. s osvobozením přichází poznání:
„Svoboden.“ Uvědomuje si: „Zrození ukončeno, svatý život naplněn, dílo dokonáno. Není již více na tomto světě.“
Takový mnich, pravím vám, je jako bojovník, jenž vyzbrojen mečem a štítem, opásán toulcem a s lukem přes rameno vpadne do bitevní vřavy a zůstává na bojišti nezraněn, zvítězí v bitvě a odchází z ní jako vítěz.