Současná Evropa a její jednotící prvek Evropská unie se otřásá v základech. Blížící se odchod jednoho z jejích klíčových členů a neschopnost vypořádat se s migrační krizí a celkovou krizí identity společenství přispívá k její postupné erozi a úpadku. Rozpory mezi členskými státy se prohlubují, pnutí mezi východem a západem Evropské unie narůstá. Ve střední Evropě vzniká nová dělící linie, která zásadním způsobem promění další směřování regionu. Probíhající geopolitické posuny ovlivní budoucnost všech zemí bez rozdílu a je pouze na každé z nich, jakou cestu si vybere. To bude mít přímý dopad i na dosavadní klíčové regionální uskupení – Visegrádskou skupinu.
Maďarsko a Polsko na vzestupu
Maďarsko v čele s premiérem Viktorem Orbánem a jeho stranou Fidesz je na začátku jeho třetí vlády v řadě nejkonsolidovanější zemí regionu. Vnitropolitické cíle v podobě přestavby modelu vládnutí v zemi a ovládnutí kontroly nad jejím státním aparátem byly splněny, čímž se otevřel prostor pro aktivnější zahraniční politiku a realizaci strategických vizí na mezinárodní scéně. S politikou Evropské unie je maďarská vláda dlouhodobě nespokojená. Kritiku její vnitřní politiky, včetně jejích protimigračních opatření, považuje za neoprávněnou. Ochrana národních zájmů je pro ni na prvním místě. Evropská unie musí dát Maďarsku k naplňování tohoto cíle prostor a respektovat hodnoty a svébytný vývoj maďarského národa. Maďarská vláda se tak chce připravit na další potenciálně negativní vývoj na evropské scéně, který může přinést nezvládnutí důsledků migrace v Německu, a zabránit tomu, aby došlo k přelití těchto problémů do ostatních zemí střední Evropy. Budováním vazeb na východ do Ruska se pak chce pojistit pro případ úplného rozkladu evropského společenství s cílem zachování postavení Maďarska v novém geopolitickém uspořádání, a to i v kontextu nenaplněných revizionistických ambicí, kterých se nikdy úplně nevzdala.
Polsko se v mnohém inspiruje maďarským vzorem. Jaroslaw Kaczyński a jeho strana Právo a spravedlnost chce rovněž přetvořit Polsko k obrazu svému. Změny týkající se vnitřního chodu státu jsou předmětem ještě větší kritiky evropských institucí než v případě Maďarska. Polské vládě to ovšem na popularitě u občanů neubírá a po obměně na počátku roku svou moc dále konsoliduje s cílem vládnout v zemi i další volební období. Také ona sází na obranu národních zájmů protknutou navíc důrazem na hodnoty spojené s katolickou vírou jako součásti svébytné národní ideologie. Na fungování Evropské unie pohlíží kriticky, a to nejen kvůli stávající, proti ní vedené kampani, ale také díky hluboce zakořeněné nedůvěře vůči Německu, jednoznačně dominujícímu tomuto společenství, a jeho latentním tendencím uzavírat dohody s Ruskem na úkor zemí ležících v prostoru mezi těmito velmocemi. Ve svých přípravách na další zhoršování bezpečnostní situace v Evropě a změny v geopolitické rovnováze tak primárně klade důraz na budování vlastní vojenské síly a posilování vazeb na klíčového garanta polské bezpečnosti, kterého vidí ve Spojených státech amerických.
Politický úpadek České republiky a Slovenska
Bývalí federální partneři Česká republika a Slovensko jsou již delší dobu mocensky oslabení, zmítáni vnitropolitickou nestabilitou, která zásadním způsobem ovlivňuje i jejich schopnost prosazovat a hájit národní zájmy v regionálním a evropském měřítku. Slovensko z tohoto měření sil vychází nicméně stále o něco lépe. I přes skandály strany Smer vrcholící jarním pádem vlády Roberta Fica existuje na slovenské politické scéně dlouhodobá shoda na hlavní zahraničněpolitické linii státu, kterou je směřování země do jádra Evropské unie. Přijetí jednotné evropské měny, ke kterému se jako jediná visegrádská země odhodlala, je toho jasným důkazem. Své národní zájmy chce Slovensko realizovat v rámci Evropské unie a nevybočovat přitom výrazněji z hlavního evropského proudu taženého Německem. Po vynuceném odchodu Roberta Fica z čela vlády a avizovaném konci Andreje Kisky ve funkci prezidenta republiky tento trend ještě posílí, neboť se země ocitne bez silných osobností s jasnou vizí a odhodláním stát dále nezávisle vést. Lze tedy očekávat, že pod vedením skupiny mezinárodně zkušených diplomatů bude slovenská zahraniční politika dále oslabovat své národní akcenty a profilovat se na mezinárodní scéně jako zastánce multilaterálních řešení s cílem aspirovat na prestižní diplomatické posty v rámci mezinárodních organizací. Z tohoto důvodu bude také klást důraz na vyvážené vztahy s Ruskem, které by mohly v tomto směru významně posílit její šance.
Zatímco Slovensko se svých národních zájmů v podstatě dobrovolně vzdává, Česká republika není schopná tyto národní zájmy ani jasně definovat. Dlouhodobě neexistující shoda napříč politickým spektrem ani mezi klíčovými ústavními činiteli vytvořila z České republiky zemi, v níž si lze tyto zájmy koupit. Prezident Miloš Zeman tak nepokrytě prosazuje zájmy Ruska a Číny, zatímco nový premiér Andrej Babiš je nahradil svými osobními byznysovými zájmy. Představitelé Česká republiky nejsou za této situace zahraničními partnery bráni vůbec vážně a kontakty s nimi jsou omezovány na nezbytné minimum. Image země nedokáže vylepšit ani česká diplomacie, která je dlouhodobě zneschopněna a odstavena na vedlejší kolej. Probíhající geopolitické posuny českou politickou reprezentaci nezajímají, nad budoucím postavením státu v měnící se Evropě se nikdo nezamýšlí. Důraz je kladen primárně na hospodářskou oblast, což ve svém důsledku znamená prohlubující se hospodářskou závislost na Německu a uznání privilegovaných hospodářských zájmů Ruska v zemi. Vše v souladu se zájmy premiéra a prezidenta republiky, nikoliv však se zájmy státu a jeho občanů.
Nový hráč Rakousko
Rakousko se pod vedením nového dynamického kancléře Sebastiana Kurze v čele koalice ÖVP a FPÖ vrací jako významný hráč do středoevropské prostoru i na evropskou scénu. Nespokojenost s politikou Evropské unie a Německa v otázkách řešení migrace jej přivedla do visegrádského tábora a zejména pak k obnovení tradičních vazeb na Maďarsko jako bývalého partnera v rámci rakousko-uherské monarchie. Své po dlouhá léta potlačované národní zájmy hodlá nyní znovu aktivně prosazovat a chopit se společně s Maďarskem historické vůdčí role ve střední Evropě. Jeho cílem je vytvořit nový silný blok zemí, který by se na půdě Evropské unie mohl jasně vymezit vůči politice Německa a prosadit nezbytné změny fungování evropských institucí tak, aby postoje menších států nemohly být ignorovány. V tomto směru spoléhá i na podporu Itálie a její nové vlády, která již jasně dala najevo, že italské národní zájmy nejsou v souladu se současnou politikou prosazovanou evropským společenstvím. Velkou příležitost k nastavení nového evropského kurzu bude mít nyní v rámci svého půlročního předsednictví v Evropské unii. Aktivnější roli chce ale rakouská vláda sehrávat i v mnohem širším mezinárodním kontextu. Hodlá obnovit svou pozici mostu mezi Východem a Západem z dob studené války a stát se prostředníkem mezi Ruskem a Spojenými státy americkými. První body na tomto poli si již může připsat. Na žádost ruského prezidenta zprostředkovala setkání s jeho americkým protějškem, čímž významně napomohla k obnovení dialogu mezi oběma velmocemi.
Budoucnost střední Evropy a role zemí V4
Podobně jako jiná velká impéria v historii i současná Evropská unie dospěla do bodu, z nějž bez zásadních reforem zamíří nevyhnutelně ke svému pádu. Evropské společenství, stejně jako kdysi Římská říše, se štěpí na dvě části, obránce tradičních křesťanských hodnot na východě a hodnotově upadající a pod náporem migrantů se hroutící oblasti na západě. A tato nová hranice se vytváří právě ve střední Evropě. Ne všechny středoevropské státy však závažnost situace pochopily a na budoucí vývoj se připravily. Zatímco Polsko, Maďarsko a nově i Rakousko zintenzivnily boj za své národní zájmy a neváhají jít kvůli jejich obraně do konfliktu s evropskými institucemi a dominantním hráčem společenství Německem, Česká republika a Slovensko, oslabeny vnitřními spory, nejsou schopny a často ani ochotny aktivně ve prospěch národních zájmů cokoliv udělat a s odkazem na hospodářskou provázanost se vůči současnému kurzu Německa a Evropské unie vymezují jen rétoricky. Ve střední Evropě tak vzniká nová mocenská konstelace v čele s Maďarskem jako nejaktivnějším hráčem regionu, kterému zdatně sekunduje Rakousko a s odstupem sebevědomé Polsko, zatímco Česká republika a Slovensko nezapřou svou historií ovlivněnou vazalskou mentalitu a politickému tlaku Německa a Ruska nejsou připraveny ani odhodlány čelit.
Přestože budoucí podoba střední Evropy ještě nemá definitivní kontury, současný trend jasně ukazuje, kdo má ambice hrát v jejím rámci významnou roli a určovat její další směřování. Česká republika ani Slovensko to nejsou. Pokud svou politiku nezmění, čeká je osud nesvéprávných satelitů, v nichž se o vliv budou dělit Německo a Rusko. V případě, že by Maďarsko, Polsko a Rakousko spojily své síly a etablovaly se jako jednotný a silný blok, mohly by se pokusit pacifikovat prostřednictvím Visegrádské skupiny i vývoj ve svém sousedství a přimět zbylé dva visegrádské partnery, aby následovaly jejich kroky. Bez aktivní obrany svých národních zájmů nemají země malé a střední velikosti v současné Evropě šanci dále určovat svůj osud, a když se této výsady vzdají, budou za ně rozhodovat jiní.
Martina Heranová
autorka je bezpečnostní analytičkou v Občanském institutu