Bódhičitta - probuzené srdce

Jenom srdcem vidíme správně. To podstatné oči nevidí - Antoine de Saint Exupéry

 

Když mě bylo asi šest, dostala jsem lekci o bódhičittě od staré ženy, která se vyhřívala na slunci. Šla jsem okolo ní a cítila se opuštěná, smutná a zavržená a kopala jsem do všeho, co mi stálo v cestě. Usmála se na mě a řekla: „Děvče, nedovol, aby ti život zatvrdil srdce."

Rovnou jsem tak dostala tu nejpodstatnější radu. Okolnosti nás mohou zatvrdit do vzdoru a strachu, nebo obměkčit, učinit nás laskavějšími, nebo otevřít tomu, čeho se bojíme. Máme na vybranou.

Kdybychom se zeptali Buddhy co je to bódhičitta, asi by nám řekl, že je snazší tomu rozumět, nežli to vysvětlit. A doporučil by nám, abychom sami hledali, co to pro nás znamená a ještě by nás nalákal tím, že je to to jediné, co uzdravuje a co je schopno transformovat i to nejtvrdší srdce a zavilou, vystrašenou mysl.

Čita je v sanskrtu „mysl," ale také „srdce," nebo „postoj". Bódhi znamená „probuzený," osvícený," nebo „zcela otevřený". Někdy nazýváme otevřené srdce a mysl bódhičitty citlivým místem, zranitelným jako otevřená rána. Bódhičitta je částečně naše schopnost milovat. I ti nejkrutější lidé ji mají. I krvelačné šelmy milují svá mláďata. Jak říká Čögyam Trungpa rinpoče: „Každý něco miluje, třeba jenom chleba."

Bódhičitta je také soucit, schopnost vnímat cizí bolest. Kdyby to tak nebylo, nechránili bychom se před cizí bolestí, protože se jí bojíme. Stavíme si okolo sebe ochranné zdi našich názorů, předsudků a strategií, bariéry založené na hlubokém strachu z bolesti. Svými emocemi je ještě posilujeme: zlostí, toužením, lhostejností, žárlivostí, závistí, arogancí a pýchou. Naštěstí pro nás je to měkké místo v nás, naše schopnost milovat a pečovat, trhlinou v našem opevnění. Zcela přirozeně rozrušuje zdi, které si okolo sebe ze strachu stavíme. Naše praxe nás učí tyto trhliny nacházet. Probouzet bódhičittu v okamžicích lásky, vděčnosti, osamělosti i nedostatečnosti.

Podobné bódhičittě je krvácení zlomeného srdce. Někdy z takového zranění vznikne panika a úzkost, jindy zloba, odpor a obviňování. Pod touhle tvrdou skořápkou je ale citlivý a opravdový smutek. Ten nás spojuje se všemi, kteří kdy milovali, a může nás naučit soucitu. Umravnit nás, když jsme arogantní a obměkčit, když jsme hrubí. Probouzí nás, když bychom raději spali a protíná naši lhostejnost. Tahle trvalá bolest srdce je požehnáním, které když ho přijmeme, můžeme sdílet i s ostatními.

Buddha řekl, že nám osvícení není vzdálené. Dokonce, i když jsme na dně, není pro nás nedosažitelné. To je významné prohlášení. I obyčejní lidé jako my, zmatení a se závislostmi všeho druhu, mají mysl osvícení - bódhičittu. Otevřenost a vřelost bódhičitty je ve skutečnosti naší pravou podstatou. Dokonce, i když neuróza zakrývá naši moudrost, když jsme ve zmatcích a beznaději, bódhičitta je jako otevřené nebe. Věčně přítomná a neoslabená ani mraky, které ji mohou dočasně zastínit.

Možná tomu můžete jen těžko uvěřit, je ale pravda, že uprostřed utrpení a nejhorších časů můžeme vyvolat vznešené srdce bódhičitty. Je stále zde, v bolesti, stejně jako v radosti.

Jedna žena mi napsala, že se ocitla na Středním východě, obklopená ječícími lidmi, kteří ji a jejímu příteli hrozili kameny, protože jsou Američani. Samozřejmě se bála, je ale zajímavé co se stalo. Najednou se identifikovala se všemi lidmi v historii, kteří byli opovržlivě nenáviděni. Pochopila co to je, být opovrhován z jakýchkoliv důvodů, etnických, rasových, nebo podle pohlaví. Něco se v ní zlomilo a poznala, jak se cítí milióny utlačovaných lidí a uviděla to v nové perspektivě. Dokonce pocítila lidství, které ji spojuje i s těmi co ji nenávidí. Tenhle pocit hluboké sounáležitosti ke stejné rodině, to je bódhičitta.

Bódhičitta má dvě úrovně. Zaprvé je to absolutní, nepodmíněná bódhičitta, čerstvá zkušenost okamžiku, bez představ, názorů a postojů. Je to něco tak úžasně dobrého, že nejsme schopni to ani obsáhnout. Jako když víte na té nejvnitřnější úrovni, že nemáte co ztratit. Pak je tady relativní bódhičitta, naše schopnost mít srdce a mysl otevřené bolesti a neuzavírat se před ní.

Ti, kteří se cvičí v probouzení absolutní a relativní bódhičitty jsou bódhisattvové, bojovníci. Nikoliv bojovníci, kteří zabíjí a ničí, ale bojovníci nenásilí, kteří slyší pláč světa. Jsou to muži a ženy, ochotni cvičit se uprostřed problémů. Znamená to, že tito bódhisattvové vstupují do obtížných situací, aby zmírnili utrpení. Také to znamená, že jsou ochotni utnout své osobní reakce a sebeklamy ve prospěch odkrytí nezastíněné energie bódhičitty. Máme mnoho takových příkladů jako je Matka Tereza, nebo Martin Luther King, kteří poznali, že největší zlo pochází z naší vlastní agresivní mysli. Obětovali svůj život, aby to pomohli pochopit i jiným. A je spousta dalších obyčejných lidí, kteří se učí celý život otevírat své srdce a mysl, a pomáhají ostatním dělat to také tak. I my to můžeme dělat jako oni. Probouzet v sobě odvahu a lásku.

Máme formální i neformální metody k probouzení statečnosti a laskavosti. Máme praxe pro zvyšování schopnosti radovat se, milovat, plakat a uvolňovat kontrolu nad věcmi. Učí nás neuhýbat před nejistotou. A jiné nám pomáhají zůstat, když bychom se radši uzavřeli.

Ať jsme kdekoliv, můžeme být bojovníky. Praxe meditace, milující laskavosti, soucitu, radosti a vyrovnanosti jsou našimi zbraněmi. Můžeme jimi odkrýt citlivé místo bódhičitty. Ve smutku i vděčnosti, ve zlobě i strachu. V osamělosti, stejně jako v laskavosti.

Raději bychom praktikovali něco, co není tak nepohodlné. Současně ale chceme být uzdraveni. To nejde dohromady. Bojovník akceptuje to, že nikdy neví, co se stane. Snažíme se z touhy po bezpečí řídit nekontrolovatelné, chceme bezpečí a pohodlí. To ale nikdy nemůžeme zaručit. Nejistotě se nelze vyhnout. Je v každém dobrodružství, je tím co nás leká.

Výcvik v bódhičittě neslibuje žádný happyend. Spíš to „já," které hledá bezpečí a které se chce něčeho podržet, může konečně dospět. Hlavní otázkou bojovníka tedy není jak se vyhnout nejistotě a strachu, ale jak s tím pracovat. Jak nakládat s obtížemi, emocemi a nepředvídatelnými událostmi všedního dne.

Většinou se chováme jako ptáčata, která nechtějí opustit hnízdo. Sice zasmrádá a už dlouho neslouží své funkci, nepřichází nikdo, aby nás nasytil, nikdo nás nechrání ani nezahřívá, stejně ale doufáme, že se naše ptačí matka přece jen objeví.

Mohli bychom si udělat laskavost a konečně vypadnout. Je jasné, že to chce odvahu a pár dobrých rad. Možná se necítíme dost zralí na bódhisattvovský výcvik. Chceme ale dospět a mít přímý vztah k životu, nebo budeme žít a umírat ve strachu?

Všichni můžeme pociťovat rozechvělost, zlomené srdce, bolest a nejistotu. To všechno je znamením bódhičitty v nás. Jack Kornfield říká, že to viděl v Kambodži za vlády Rudých Khmerů. Padesát tisíc lidí se muselo před namířenou hlavní přihlásit ke komunismu a hrozila jim smrt, když budou pokračovat ve svých buddhistických praxích. Navzdory tomu postavili v utečeneckém táboře malý chrám a dvacet tisíc lidí se tam účastnilo obřadu pod otevřeným nebem. Nikdo nepřednášel žádné učení ani modlitby, jednoduše jen recitovali jedno z hlavních Buddhových učení:

 

Nenávist nelze zastavit nenávistí, ale jen láskou.

Tohle je starý a neměnný zákon.

 

Tisíce lidí tak recitovali a plakali s vědomím toho, že pravda těchto slov je větší, než jejich utrpení. Bódhičitta má takovou moc. Inspiruje a vede nás v dobrých i zlých časech. Je to jako objevit odvahu a moudrost, kterou jsme ani nevěděli, že máme. Tak jako alchymie mění kovy ve zlato, bódhičitta, pokud dovolíme, transformuje naše slova, činy a myšlenky v prostředky k osvícení a soucitu.

 

Pema Chödrön:  The Places That Scare You: A Guide to Fearlessness in Difficult Times