Bludné duše a emoční/mentální těla

Tři těla, jen jedno přežije

 

Většina duchovních nauk uznává teorii tří těl člověka - první je hmotné, jehož existence je vám zřejmá, je to ten týpek/ta děvčice co se na vás směje v zrcadle a kterého tolik bolí, když se nakopnete. Druhé tělo je emoční/mentální (užívají se oba názvy), které obklopuje to hmotné velmi těsně, mnohdy barevně září (pak jej někteří lidé vidí jakou různě zbarvenou auru) - toto tělo tvoří jakési naše podvědomí a vědomí současně a například při astrálním cestování spolu s duší vystupuje z těla. Emoční tělo je i jen lehce sensitivním jedincům viditelné, ne tak duše, tělo třetí. To jediné přežívá naši smrt a pokračuje v koloběhu znovuzrození - na rozdíl od emočního těla totiž v sobě nenese tak jasné stopy pozemského života.

Když tedy člověk zemře, jeho mrtvé fyzické tělo opustí duše a jeho emocionální tělo se velmi brzy rozpadne také. Problém ale nastává ve chvíli, kdy smrt je náhlá, nepřirozená (násilná, děsivá apod.) a provázejí ji silné emoce (smutek, strach, bolest…). V některých případech vzniká jen obraz bez inteligence (viz výše zmiňovaný článek o emočních otiscích), ale stává se, že zatímco fyzické tělo zemře a duše opustí hmotný svět, emocionální/mentální tělo tu zůstane a odmítá zemřít. A vzhledem k tomu, že emocionální tělo má velkou část inteligence zesnulého, může si dělat co se mu zlíbí. Někdy se mstí, jindy se vrací ke svým blízkým nebo obchází místo svého skonu - a citliví jedinci na něj pak narazí jako na ducha.

Čím delší doba uběhne od smrti fyzického těla, tím více emocionální tělo bledne a zapomíná kým bylo. Vzpomínky na život se vytrácí, identita se rozmazává a většina takovýchto duchů zanikne během několika let až desetiletí. Jsou však i tací, kteří přetrvají stovky až tisíce let, většinou pokud jsou velmi chamtiví a hlídají si svůj majetek, který nabyli za živa a nebo pokud byla jejich smrt velice tragická a ani čas nezahladil ostré hrany vzpomínek.

S duchy, kteří vznikli z emočního těla se dá komunikovat, jak už jsem řekla, jsou inteligentní v podstatě stejně jako bývali za živa. Ale někteří se svého bývalého domova či místa úmrtí nechtějí vzdát a tropí neplechy všem, kdo se jim pletou do cesty. Pak musí nastoupit jedině vymýtání.

 

 

Já nejsem mrtvý! Aneb bludné duše...

 

Tito duchové jsou vlastně nejtragičtějším případem takovýchto zjevení a mylně jsou za ně považováni všichni duchové. Naštěstí ti, ze kterých se staly bludné duše, tvoří jen malé procento ze všech zesnulých - malé, ale o to hrůznější. Ne pro vás, ale pro ně.

Bludná duše vzniká ve chvíli, kdy po smrti těla odmítne duše zemřelého odejít na onen svět. Někdy dokonce nemůže - pak se jedná o jednu z nejhorších kleteb, kterou velice rádi využívali třeba Egypťané. Kromě kletby existují ale mnohem prozaičtější důvody, proč se duši prostě nechce - hodně přesvědčení materialisté často ani nevěří, že jsou mrtví, prostě jim to nedojde a když si to konečně uvědomí (což může trvat i léta!) bývá většinou už na nějaký odchod pozdě. Jiným důvodem může být velký strach, někdy z toho, co je "na druhé straně", ale mnohem častěji sobecký strach o majetek, peníze, rodinu… Žárlivost je taky dobrým důvodem pro vznik bludné duše, prostě tu nechcete nechat manželku po vaší smrti bez dohledu, co kdyby…!

Někdy tuhle neveselou situaci zaviní přílišným lpěním na zesnulém jeho bližní - rodina, přátelé, partner/ka. Přílišný smutek při smrti blízké osoby, zoufalství, záchvaty smutku a třeba myšlenky na sebevraždu apod. mu nedovolí opustit tento svět a jeho duši si pak připoutáte k sobě. Zase to souvisí s tím, že má o vás strach, má vás rád a proto nemůže, ale spíše nechce odejít.

 

Všechny tyto emoce ale musí být velice silné - zatímco emoční otisky nebo přežití emocionálního těla se děje spíš podvědomě a vy to příliš neovlivníte, vznik bludné duše provází dost bolestivý proces pro ni samotnou. Ona se vzdá všeho krásného, nového, co by mohla zažít, ona odmítne cestu tam, kam musí jít všechny duše a ačkoli si ve chvíli, kdy se jí "zavře brána na onen svět" myslí, že udělala správnou věc, čas ji brzy přesvědčí o opaku.

Jako bludná duše nemůžete dělat nic - žijete jen z minulosti, ze vzpomínek na život. Nemůžete hýbat s předměty, mluvit s lidmi, váš hlas zachytí jen ti nejcitlivější a to se vás ještě budou bát. Vaše existence záhy pozbude smysl a po pár dnech se takový člověk začne ptát proč sakra neodešel.

Bludné duše většinou nemají na to, aby sami požádali Vesmír o odpuštění a mohli v klidu odejít, naopak, to, že jsou tu navěky odsouzeni žít jako duch je dovádí k šílenství a začnou se mstít. Děsí své bývalé přátele a rodinu, rozlévají kolem sebe nenávist a strach atd. Jindy jsou zase tak nešťastní, že v jejich blízkosti cítí i materialisté smutek, žal a bolest.

Dostat bludnou duši tam, kam patří je mnohdy velice náročné, někdy proto, že stále nechápe, že je mrtvá, jindy proto, že nevěří, že jí může být odpuštěno a jindy prostě proto, že jí z takového života hrábne. A na takové duchy si dávejte největší pozor.