Biotelegnose

Biotelegnose je distanční poznávání objektivní skutečnosti vázané na vědomí (nevědomí), ke kterému se nedospívá na základě známých schopností smyslů, ani racionální úvahou. Informace o objektivní skutečnosti je subjekty sdělována přímo nebo symbolicky. Nejznámějším fenomenem biotelegnoze je jasnozření, jasnovidnost, telegnoze, telestezie.

Pro biotelegnosi se v literatuře užívá také termínů: jasnovidnost, jasnoslyšení, paragnose, prekognice, cestovní jasnovidnost, ESP (Extra Sensory Perception). Vzhledem k tomu, že dosud neznáme plně rozsah schopností našich smyslů, nemůžeme také vyloučit jejich podíl na distančním poznávání (biotelegnosi) a distančním předávaní a přijímání informací. Proto se vyhýbáme termínu Extra Sensory Perception (ESP – mimosmyslové poznávání). Při biotelegnosi dochází k distanční interakci mezi člověkem a vnějším prostředím. Biotelegnose má spontánní charakter (např. některé formy intuice), cílený charakter a nebo experimentální charakter.

Biotelegnosi dělíme na retrokognici – poznávání dějů minulých, na aktuální biotelegnosi – poznávaní dějů současných (při vědomí si, že vlastně současnost neexistuje) a na prekognici – poznávání dějů budoucích.

Když analyzujeme retrokognitivní výpovědi jasnosvidných subjektů, překvapuje nás, že zčásti jejich výpovědi jsou mnohdy věrnou reprodukcí činnosti již zemřelých osob. Většina pokusných osob se domnívá, že se stala prostředníkem – médiem – mezi zemřelou osobou a námi a že s ní rozmlouvá. Často i výběr slov, syntax atd. odpovídají po formální stránce způsobu vyjadřování zemřelé osoby a dokonce i jejímu charakteru myšlení. Např. položíme-li pokusné osobě konkrétní otázku, odpoví nám třeba jako Beethoven, jestliže je v tomto okamžiku přesvědčena, že je se zemřelým Beethovenem ve styku. Nesčetné experimenty nám potvrzují, že lze pomocí pokusných osob reprodukovat minulé děje. Analýzou zjišťujeme, že se nejedná vždy o věrnou reprodukci, ta se mísí s volnými asociacemi nebo fantazií pokusných osob.

W. James pojednává o všesvětovém vědomí, C. G. Jung o kolektivní a genetické paměti. Třebaže pohnutky pro stanovení koncepce jistého rezervoáru informace byly u obou různé, pociťovali přesto potřebu počítat s podobnou koncepcí. Snad nejdále došel český badatel B. Kafka, který na návrh pokusné osoby zavedl termín protonace a na základě její výpovědi podal následující definici:

„Protonace je látka, která není ani hmotné, ani duchovní podstaty. Je čímsi mezi tím. Je starší než prahmota, kterou prostupuje, a má nebývalou schopnost: přesně do sebe otiskuje veškeré činy a myšlenky, představy a události, které se staly kdekoliv a kdykoliv na světě. Za pomoci subjekta lze v protonaci spatřit děje dávnou zašlých věků naprosto věrně jako v současnosti.“

Již v dávnověku schopnosti nebo stavy senzitivních jedinců, kteří se domnívali, že rozprávějí se zemřelými, vedly k víře v možnosti rozhovoru se mrtvými, která v polovině minulého století podnítila silné rozšíření spiritismu. Je třeba však rozlišovat dvě otázky: první – víru v posmrtný život, to je starý filosofický problém, druhou – víru v možnosti rozmlouvání se zemřelými. Kritická analýza všech publikovaných případů včetně soudobých experimentů nás přivádí pouze k jednomu závěru: veškerá naše činnost a jednání i děje na člověku nezávislé zůstávají zachovány mimo nás. Odečítat z tohoto záznamu může zřejmě pouze člověk. Stojí však za zmínku, že se při některých experimentech, týkajících se retrokognice, přítomná zvířata děsí. Nositelem tohoto záznamu, jak se jeví na základě experimentů, jsou pravděpodobně předměty a prostředí. Pro tento záznam užíváme termínu informační pole.