Bílá paní
Bílá paní je v pověstech, případně i pohádkách nadpřirozená bytost oblečená v bílém a zjevující se na hradech či zámcích jakožto duch nějaké zemřelé ženy. V Čechách je bílá paní obvykle zobrazována jako tajuplná dáma, často s vysokým kloboukem kuželovitého tvaru, zvaným hennin. Známá je pověst o rožmberské bílé paní, která je ztotožňována s duchem Perchty z Rožmberka.
„ Bílá paní – osobnost vymyšlená a bytost mythická, kteráž má původ svůj v mythologii německé (viz Berchta). U nás udržela se pověst o Bílé paní na zámcích některých, zejména Hradci Jindřichově, Telči a Krumlově, u obou prvních patrně proto, že tam přinesena byla skrze manželky prvních pánů Hradeckých, které byly rodu německého. V pověstech líčí se Bílá paní jako postava bílým rouchem oděná, kteráž se ukazuje, jen když rodu hrozí nějaké nebezpečí, nebo je-li nebezpečí, že by se některému z nich něco státi mohlo (na př. když chůva u dítěte usne a pod.). Zejména na Hradci byla tato pověst živá, poněvadž od svého založení dědil se jen v krevní posloupnosti. Balbin seznav nešťastné manželství Perchty z Rožmberka (†1476) a snad i Bílou paní slyše »Perchtou« jmenovati velice přispěl k tomu, že osudy obou byly spleteny v novou pověst. Toto chybné sloučení obou velmi často bylo předmětem mnohých sepsání, až pak podrobné prozkoumání pamětí středověkých ukázalo, že Perchta Rožmberská v žádném spojení nikdy s Hradcem nebyla. Starou pověsť, že Bílá paní za svého živobytí nad dělníky v Hradci pracujícími dohlížela a rozdávání sladké kaše zavedla, vykládal Th. Wagner, archivář třeboňský, tím, že se tu míní Markéta Hradecká z Maidburka (†1369). “
— August Sedláček, Ottův slovník naučný
Pověst o bílé paní se do českých zemí dostala přes německé země a je zřejmě odvozena od vyprávění o hornofranské hraběnce Kunigunde z Orlamünde. Hraběnka Kunigunde (Kunhuta) prý žila na zámku Plassenburgu v Horních Francích jako žena hraběte z Orlamünde, který roku 1228 zemřel. Zanechal po sobě vdovu a dva chlapce. Plassenburský zámek a jeho panství zakoupil po smrti hraběte Bedřich von Hohenzollern, purkrabí z Norimberka. Podle pověsti se ovdovělá hraběnka do Bedřicha vášnivě zamilovala. Z jakéhosi důvodu však lásce nepřáli Bedřichovi rodiče. Při hraběnčině naléhání na manželství jí prý Bedřich odvětil, že by si ji rád vzal, kdyby nebylo dvou párů očí. Myslel tím své nepřející rodiče. Hraběnka si ale jeho slova špatně vyložila a domnívala se, že Bedřichovi vadí její dva synové z předchozího manželství. Zamilovaná hraběnka tedy své dva synáčky zabila. Následoval soud, hraběnka byla odsouzena k trestu smrti. Ale nenalezla klidu a musí bloudit jako neklidný duch po všech rodových zámcích pánů z Hohenzollernu. Její zjevení vždy oznamují nějakou katastrofu nebo nedobrou zprávu.
Jihočeský rod Rožmberků, na jehož panstvích je pověst o bílé paní také rozšířena, je od 16. století dynasticky spjat s rodem Hohenzollernů (svatba Viléma z Rožmberka s Žofií r. 1561, sňatek Jáchyma Oldřicha z Jindřichova Hradce s Marií Maximiliánou, rovněž z rodu Hohenzollernů). Právě tyto svazky jsou zřejmě příčinou rozšíření pověsti o bílé paní na jihočeských zámcích.
Podobné legendy jsou ovšem rozšířeny po celé Evropě. Vyprávění o ochranných zjeveních různých významných rodů jsou zřejmě velmi stará, písemně jsou zaznamenána už ve 12. století. V Indii existuje pro tyto ochránce rodu (většinou kšatrijského) sanskrtský termín kuladéva(ta) (kula-rod, déva-bůh, polobůh). Bytostí podobnou bílé paní je například francouzská víla Meluzína, pramáť rodu Lusignanů, zjevující se majiteli hradu Lusignan tři dny před jeho smrtí. Smrt příslušníka šlechtického rodu zvěstuje svým naříkavým hlasem také bánší, víla z irských pověstí, která se zjevuje v podobě bledého ducha.
John Dee a Edward Kelly vyvolávají duchaV českých zemích byla pověst o bílé paní poprvé zaznamenána v r. 1577