Biblické období

Židovské dějiny začínají před asi 4 000 lety (okolo 17. století př.o.l.) společně s patriarchy - Abrahámem, jeho synem Izákem a vnukem Jákobem.

 

Patriarchové

Židovské dějiny začínají před asi 4 000 lety (okolo 17. století př.o.l.) společně s patriarchy - Abrahámem, jeho synem Izákem a vnukem Jákobem.​​​​​​​​​​​ Dokumenty nalezené v Mezopotámii, které pocházejí z období 2000-1500 př.o.l., potvrzují kočovný charakter jejich života tak, jak jej popisuje Bible. Kniha Genesis vypráví, jak byl Abrahám povolán z chaldejského města Ur do Kanaánu, aby vytvořil národ vyznávající jednoho Boha. Když byl Kanaán postižen hladomorem, usadil se Jákob (Israel), jeho 12 synů a jejich rodiny v Egyptě, kde byli jejich potomci uvrženi do otroctví a odsouzeni k nuceným pracem.
 

 

Exodus a osídlení

Po 400 letech strávených v otroctví byli Izraelité osvobozeni Mojžíšem, který byl podle Bible vyvolen Bohem, aby vyvedl svůj lid z Egypta zpět do Země izraelské, která byla zaslíbena jejich předkům (okolo 13.-12, století př.o.l.). Po 40 let putovali po Sinajské poušti, kde se stali národem a obdrželi Tóru (Pentateuch) a Deset přikázání a vtiskli podobu a dali obsah své monoteistické víře.

Exodus z Egypta (kolem 1300 př.o.l.) zanechal nesmazatelnou stopu v národní paměti židovského lidu a stal se univerzálním symbolem svobody. Každý rok Židé slaví Pesach, Šavuot (Letnice) a Sukot (Svátek stánků), které připomínají události té doby.

Během následujících dvou století Izraelité dobyli většinu území Země izraelské a stali se zemědělci a řemeslníky; následovala určitá ekonomická a společenská konsolidace. Období relativního klidu se střídala s obdobími konfliktů, během nichž lid vedli tzv. soudci, vůdci zvolení kvůli svým vojenským a politickým schopnostem i talentu vést lid.

Slabiny tohoto kmenového uspořádání se ukázaly tváří v tvář hrozbě, kterou představovali Pelištejci (národ původem pravděpodobně z Malé Asie, který osídlil pobřeží Středozemního moře), a vynutily si potřebu najít panovníka, který by sjednotil kmeny a natrvalo svou pozici upevnil (s jeho potomky jako následovníky na trůnu).

 

Království

Vláda prvního krále, Šaula (okolo 1020 př.o.l.) překlenuje období, kdy došlo k přechodu od volné kmenové organizace k usazení a vytvoření plnohodnotné monarchie pod vládou jeho nástupce krále Davida.

Král David (okolo 1004-965 př.o.l.) zajistil svému království pozici jedné z hlavních sil v regionu díky úspěšným vojenským kampaním, mezi něž patřila i konečná porážka Pellištejců, a prostřednictvím sítě spojeneckých aliancí s okolními královstvími. Díky tomu byl jako autorita uznáván od hranic s Egyptem a Rudého moře až ke břehům Eufratu. Doma sjednootil 12 izraelitských kmenů v jedno království a centrem své monarchie ustanovil Jeruzalém , který se stal středobodem národního života země. Biblická tradice zpodobňuje Davida jako básníka a hudebníka a jsou mu připisovány verše z Knihy žalmů.

Davida na trůně vystřídal jeho syn Šalamoun (asi 965-930 př.o.l.), který království dále posílil. Cestou dohod s okolními králi posílenými politicky motivovanými sňatky Šalamoun pro své království zajistil mír a postavil jej na roveň dalších významných mocností své doby. Za jeho vlády došlo díky podpoře podnikání (težba mědi a tavení kovů) k rozšíření obchodu se zahraničím a posílení rozkvětu doma. Zároveň došlo k výstavbě nových měst a opevňování starších, ekonomicky a strategicky významných osídlení.

Jeho hlavním počinem však bylo vybudování Chrámu v Jeruzalémě, který se stal středobodem židovského národního a náboženského života. Bible připisuje Šalamounovi autorství Knihy přísloví a Píseň písní.

 

Kněžské požehnání

Malý svitek ze stříbra nalezený v Jeruzalémě a pocházející z 7. století obsahuje i slova kněžského požehnání:

"Hospodin tě požehná a ochrání tě,
Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv,
Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem."

 

Proroci

Mudrci a charismatické osobnosti, které ostatní pokládali za obdařené božským darem zjevení, kázali během doby královské a ještě sto let po zničení Jeruzaléma (586 př.o.l.).

Ať už proroci působili jako poradci králů v oblasti náboženství, etiky či politiky, nebo jako jejich kritici vyznávající prvenství vztahu mezi jedincem a Bohem, vedla je potřeba spravedlnosti, která vyústila v autorství mnoha významných komentářů na téma morálky v židovském národním životě. Jejich vidění byla zaznamenána v prozaických o básnických dílech, z nichž celou řadu najdeme v Bibli.

Přetrvávající a univerzální přitažlivost poselství proroků vychází z jejich touhy po základním uznání lidských hodnot. Jak řekl Izajáš (1:17), "Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy."

 

Rozdělené království

Konec Šalamounovy vlády byl poznamenán nespokojeností čáti obyvatel, které muselo těžce platit za jeho ambiciózní schémata. Mnozí zároveň zahořkli kvůli preferenčnímu zacházení, které zvýhodňovalo jeho kmen, což vyústilo ve stále sílící antagonosmus mezi monarchií a kmenovými separatisty.

Po Šalamounově smrti (930 př.o.l.) vedlo otevřené povstání k odtržení 10 severních kmenů a rozdělení země na severní království, Izrael, a jižní království, Judeu, obývané kmeny Juda a Benjamin.

Království Izrael s hlavním městem Samaří existovalo více jak 200 let a vládlo mu 19 králů, zatímco království Judey vládl stejný počet králů z Davidovy linnie po dalších 400 let. Expanze asyrské a babylonské říše si podrobila nejprve Izrael a poté i Judeu.

Království Izrael bylo poraženo Asyřany (722 př.o.l.) a jeho obyvatelé odvlečeni do exilu a jejich stopa se ztrácí. O více než dalších sto let později Babyloňané dobyli Judeu, vyhostili většinu jejích obyvatel a zničili Jeruzalém a Chrám (586 př.o.l.).

 

První exil (586-538 př.o.l.)

Babylonské vítězství ukončilo období Prvního Chrámu, ale nezpřetrhalo pouto židovského lidu k Zemi izraelské. Při řekách babylonských Židé přísahali, že na svou domovinu nikdy nezapomenou:

Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene.
Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost.
(Žalmy 137:5-6)

Babylonské vyhnanství, které následovalo po zničení Prvního Chrámu (586 př.o.l.), znamená vznik židovské diaspory. Zde se začal v judaismu vytvářet náboženský rámec a způsob života mimo Zemi, který ve své podstatě zajistil přežití národní a spirituální identity národa a dodal mu dostatečnou životnost, která mu jako národu zajistila budoucnost.