Bezpohlavní stvůra se žabí hlavou. Tak si Aztékové představovali Matku přírodu

Nad tajemným aztéckým božstvem zvaným Tlaltecuhtli visí víc otazníků, než známých informací. Byl to muž nebo žena? Člověk nebo zvíře? Laskavá dárkyně úrody nebo děsivá příšera chlemtající krev?

Hrůzná žabí stvůra
Na málokteré postavě z aztéckého pantheonu se dá lépe ukázat pochmurný a fatalistický charakter náboženského myšlení této kultury, než na Tlaltecuhtlim, božstvu země. Evropská mysl je odkojená novodobou mytologií vlídné Přírody a opojená sněním o dávných bohyních plodnosti s bujným poprsím či trpících matek Země obětujících se pro své děti; hledá proto takovou nebo onakou mutaci velebné Gaiy i u mimoevropských kultur.

Aztécké božstvo, které znázorňovalo zemi, však bylo vyobrazováno nikoli jako boubelatá laskavá matróna, ale jako podivná bezpohlavní bytost se žabí hlavou, jejíž otevřený chřtán asocioval temná a vlhká ústí jeskyní, odkud se během věštění vynořují předkové.

Spojení žáby se zemí je v Mezoamerice známo už od dob starých Olméků, první velké civilizace tohoto regionu; vstup do jeskyně se zde znázorňoval jako otevřená čtyřlistá tlama jakési plazí či žabí chthonické nestvůry, do níž musel sestoupit vládce či král, chtěl-li uskutečnit obzvlášť důležité rituály. Ty se nejčastěji týkaly oslavy konce období sucha a přivolávání dešťů. Je tomu tak z toho důvodu, že v nesmírně vlhkém prostředí pobřežních džunglí vystupuje z ústí jeskyní často pára a v Mezoamerice se proto místy dodnes věří, že dešťová mračna vznikají v podzemí.

Kolébku mou i hrob můj
Děsivá země však nejen vydávala plody, ale také polykala mrtvé a bažila po lidské krvi, která byla cenou, jíž se platilo za úrodu. U Aztéků se rituální krmení země odehrávalo při obětech stětím – vybraný zajatec či otrok přišel o hlavu na obětním kameni, na němž mohla být nelidská žabí hlava přímo vytesána. Krev pak měla kapat přímo na hlínu, aby se hladové božstvo nasytilo a uvolilo se dále krmit lidstvo.

Coatlicue, matka boha slunce a války Huitzilopochtliho. FOTO: WikimediaSouvislost s krvavými rituály ukazuje i obětní nůž, který vyčníval božstvu z úst namísto jazyka; podle nože se pak dal Tlaltecuhtli poznat i tam, kde bylo jeho vyobrazení jinak velmi stylizované. Nejslavnější artefakt, na kterém je vyobrazen, je aztécký Sluneční kámen, zvaný také nesprávně Aztécký kalendář – tvář uprostřed kotouče s paprsky se obvykle mylně přisuzuje solárnímu bohu Tonatiuhovi, patří však zcela nepochybně Tlaltecuhtlimu.

Přestože je Evropan zvyklý asociovat zemi se ženami, u Tlaltecuhltliho není jisté, jaké pohlaví vlastně bytost má. Na jednu stranu se tato bytost často vyobrazovala v ženské suknici, na druhou stranu její jméno pochází z aztéckého tlalli, země, a tecuhtli, pán. Dá se tedy přeložit jako „Pán země“, což má jednoznačně mužské konotace. Žabí hlava pak může naznačovat, že božstvo bylo buď bezpohlavní, nebo naopak obojetné.

Sukně z hadů

Kromě záhadného Tlaltecuhtliho měli Aztékové i další božstvo země, které vyhovuje evropskému gustu pro mateřské bohyně o něco více; byla jím Coatlicue, „Hadí sukně“, matka boha slunce a války Huitzilopochtliho. I ona však prozrazovala temný a děsivý rozměr, který byl se zemí neoddělitelně spojený – její nejznámější sochu zdobí náhrdelník z lebek a uťatých lidských končetin.

Namísto hlavy, která je useknutá, jí pak z krku vychází dvojice hadů, které se spojují a vytvářejí jakousi nestvůrnou plazí hlavu vzdáleně připomínající Tlaltecuhtliho. V jiných zobrazeních má pak místo hlavy lebku.
 

Zdroj: https://www.national-geographic.cz