Berlínské krize

Berlínské krize byly dvě krize v období konfliktu Východ – Západ, které se přímo dotýkaly rozdělení Berlína mezi okupační zóny vítězných mocností po 2. světové válce.

První berlínská krize

Délka trvání: 24. červen 1948 - 12. květen 1949

Na jaltské konferenci bylo dohodnuto, že Berlín bude rozdělen na čtyři okupační zóny, konkrétně americkou, anglickou, francouzskou a sovětskou. Hranice města pak budou zcela obklopeny sovětskou zónou, která zahrnovala i Braniborsko. Spojnicí mezi západními berlínskými okupačními zónami (USA, VB, Francie) a zónami těchto států přes sovětskou zónu zajišťovaly silniční, železniční a letecké koridory. Po válce však došlo k rozkolům v otázce dalšího směřování Německa mezi SSSR a dalšími velmocemi (viz Německá otázka). Všechny tři velmoci se bezpodmínečně shodly na přichýlení Německa k Západu bez ohledu na udržení jeho jednoty. Sovětský svaz zase preferoval jednotné a neutralizované Německo, které mělo být především pod jeho vlivem.

Významným byl projev amerického ministra zahraničí Jamese Byrnese 6. září 1946 ve Stuttgartu. Jeho náplní bylo jasné stanovisko dělby Německa a vznik německé vlády v západních okupačních pásmech, která měla být spojena. Tato koncepce se zakládala na memorandu generála Luciuse Claye, velitele amerického okupačního pásma v Německu. 2. prosince 1946 došlo ke spojení americké a britské zóny za vzniku bizónie. Následný Marshallův plán z roku 1948 ekonomicky pomohl třem západním zónám a stal se základem pro příští „hospodářský zázrak“ v SRN. Rozhodujícím krokem pro vznik samostatného státu Spolkové republiky Německo však byla měnová reforma z 18. června 1948, která instalovala novou měnovou jednotku marku „DM“ na teritoriu třech západních pásem, i když to francouzské zatím nepřistoupilo k bizonii. Stejně tak se reforma uskutečnila ve třech západních zónách Berlína. To vyvolalo velké napětí na sektorových hranicích města, kde byl následně Sovětský svaz nucen zavést přísné kontroly kvůli zamezení převodu již znehodnocených marek ze Západu do jeho okupačního pásma. Až 23. června 1948 po neúspěšném jednání čtyř velmocí byli Sověti donuceni zavést ve svém pásmu nová platidla.

Stalin již na konci března (30. březen 1948) omezil železniční spojení mezi západním Berlínem a západními okupačními zónami. V červnu pak následovalo naprosté přerušení kontaktu prostřednictvím vodních i silničních cest, což vedlo k blokádě nově konstituovaného Západního Berlína. Stalinovy plány měly za cíl přerušit i letecké spojení, ale v domnění, že tato trasa nebude stačit k plnému zásobování, od plánů letecké izolace odstoupil. Také měl ovšem strach z válečné konfrontace.

USA a Velká Británie pružně zareagovaly na vzniklou situaci přemostěním, vytvořením leteckého koridoru, díky němuž zásobovaly Západní Berlín. Velitelem americké mise byl generál William Tunner, který měl zkušenosti s přelety letadel nad Himalájemi za 2. světové války. V průběhu 1. berlínské krize zahynulo 70 členů spojeneckých posádek, které přepravovaly denně na 12 000 tun potravin a paliva. Do Západního Berlína ze SRN vedly tři vzdušné koridory široké cca 30 km, v oblasti mimo ně hrozilo zásobovacím letounům sestřelení sovětskými stíhači. Za 14 měsíců trvání blokády dopravila letadla do města celkem 2,5 miliónu tun nákladu. Spojené státy navíc přemístily na britské ostrovy dvě letecké perutě těžkých bombardéru B-29, které mohly nést jaderné zbraně.

Až v únoru 1949 bylo v Moskvě rozhodnuto, že je blokáda neúčinná, a sovětské vedení přistoupilo na jednání o budoucnosti Berlína. V květnu (12. května 1949) byla blokáda zrušena, a došlo k obnově komunikace mezi Západním Berlínem a Trizónií.

Letecký most v průběhu blokády znamenal velký morální odkaz v závazku západních velmocí (USA, VB, Francie) za nově vzniklou Spolkovou republiku Německo a přidružený Západní Berlín. Sovětskému svazu bylo nyní jasné, že pokud by se rozhodl změnit německé status quo silou, rozpoutal by otevřený válečný konflikt.

Proti rozdělení Německa se ostře vymezily státy Východního bloku. V sovětské berlínské okupační zóně se sešel 6. prosince 1947 I. Německý lidový kongres, který skrze 2 000 delegátů tlumočil třem západním mocnostem kategorický nesouhlas s dělením celé země. V březnu 1948 zasedal II. Německý lidový kongres, který inicioval výzvu k lidovému referendu o jednotě Německa. Na kongresu byla zvolena Německá lidová rada jakožto vůdčí orgán hnutí, která dostala za úkol sepsat ústavu Německé demokratické republiky. Od září 1948 byly také zahájeny práce na vzniku západoněmecké ústavy v Bonnu. V den zrušení blokády (12. května 1949) došlo k vyslovení souhlasu tří vojenských velitelů okupačních zón a německé parlamentní rady s novou západoněmeckou ústavou. Ta vstoupila v platnost 23. května 1949 a brzy na to byl uzákoněn i nový okupační statut.

První berlínská krize ve svých důsledcích vedla ke zvýšenému zbrojení na obou stranách sporu a přispěla k ideologizaci konfliktu Východ-Západ.
 

Druhá berlínská krize

Délka trvání: 1958 - 1961

Volný pohyb mezi Východním a Západním Berlínem vedl ve druhé polovině 50. let k masivnímu odchodu východoněmeckého obyvatelstva (zejména kvalifikovaného) na Západ. Komunistický vůdce NDR Walter Ulbricht nabádal Chruščova, aby sjednotil Berlín třeba i silou pod východoněmecký režim. Chruščov nepovažoval ze sovětského hlediska Berlín za podstatný, ale nakonec ustoupil. A tak v listopadu 1958 poslal západním velmocem ultimátum, ve kterém oznamoval uzavření jednostranné mírové smlouvy s NDR, po níž měla přejít správa Berlína pod východoněmecký režim, což by de facto znamenalo včlenění celého Berlína do NDR.

V roce 1961 krize eskalovala. V červnu toho roku došlo k sovětsko-americké schůzce na nejvyšší úrovni ve Vídni mezi Chruščovem a novým mladým americkým prezidentem Johnem F. Kennedym, která ovšem nepřinesla žádné řešení. Země Varšavské smlouvy se po formální schůzce 13. srpna 1961 rozhodly uzavřít hranice mezi Západním Berlínem a NDR, respektive východní částí Berlína. Krátce na to byla zahájena stavba betonové Berlínské zdi s ostnatým drátem (nazývané také jako „Ulbrichtova čínská zeď“ nebo „Zeď hanby“), která obehnala celý Západní Berlín a na styčných kótách byly rozmístěny sovětské vojenské jednotky. USA reagovaly přesunutím tankové divize do Západního Berlína. Došlo k bojové pohotovosti armád na obou stranách konfliktu, ale k vážnějším problémům nedošlo. Chruščov zejména z obav před vyhrocením sporu se Západem nakonec mírovou smlouvu s NDR neuzavřel.

Výsledek krize znamenal zachování statutu quo rozděleného Berlína a Německa až do událostí v roce 1989, kdy došlo k destrukci komunistického režimu v zemích Východního bloku a s ním i k pádu Berlínské zdi.