Bdělá pozornost, soucit a moudrost jako prostředky k míru

Joseph Goldstein

Joseph Goldstein hovoří o tom, jak lze tři principy meditace aplikovat na světové konflikty. Tou metodou je bdělá pozornost, jejím vyjádřením je soucit a podstatou je moudrost.

Klíčovou otázkou, která dnes stojí před duchovním životem je, jak nejlépe reagovat na obrovské konflikty a nejistoty v dnešní době. Válka s terorismem, zjevně nezvladatelné násilí na Středním východě, chudoba a nemoci, rasismus, ničení životního prostředí a problémy v našem osobním životě, nás vedou k otázce: Jaká je příčina tohoto obrovského masového utrpení? Jaké síly ve světě způsobují netoleranci, násilí a bezpráví? Jsou to ty síly, které slibují mír? Rozumíme opravdu podstatě strachu a nenávisti, závisti a chamtivosti? Víme jak pěstovat lásku a laskavost, energii a moudrost?

Významným objevem meditační cesty je, že všechny síly dobra a zla, které se odehrávají ve světě, jsou také zde, v naší mysli. Chceme-li porozumět světu, musíme porozumět sobě. Jsme toho schopni?

Věřím, že vzájemné působení různých buddhistických tradic za posledních třicet let na západě přineslo něco užitečného. Co povstalo z toho někdy matoucího a jindy zase osvěcujícího vzájemného působením tradic, nazývám „Dharma západního buddhismu“. Není to označení pro nějaký mišmaš učení, zmatlaný dohromady do zředěné a zmatené směsi metod a metafyziky. Její definující charakteristikou je samotný Západní charakter pragmatizmu, který vyjadřuje jednoduchá otázka: „Co funguje?“ Co funguje k uvolnění mysli z utrpení? Co funguje k vyvolání soucitu? Co nám pomáhá probudit se z ignorance?

Tento pragmatizmus nejen slouží našim individuálním praxím, ale osvětluje také otázku, která trápí náboženské i jiné tradice po tisíce let: „Je možné udržet rozdílné názory ve větším kontextu jednoty namísto konfliktu a násilí?

Spíš než chápat náboženské náhledy a učení jako nejvyšší vyjádření absolutní pravdy, bylo by lépe jim rozumět jako šikovným prostředkům k osvobození mysli. Namísto stavění jednoho názoru proti druhému, opustit tvrdošíjné lpění na nich a položit si velmi pragmatickou otázku: „Vede mě toto učení k větší moudrosti a míru, laskavosti a soucitu, nebo vede k větší kontroverzi, sobectví a násilí?“

Takový přístup k náboženství je dnes nanejvýš důležitý, jak zkoumáme metody chápání různých sil při práci s myslí. Ať následujeme jakoukoliv duchovní cestu, můžeme čerpat z elementů různých tradic, harmonizačních metod bdělé pozornosti, motivace soucitu a osvobozující moudrosti neulpívání. Tyto tři vlastnosti – bdělá pozornost, soucit a moudrost – nejsou tibetské nebo barmské, thajské nebo japonské, východní ani západní. Nenáleží žádnému náboženství, ale jsou to vlastnosti naší vlastní mysli a srdce, a jejich pěstováním se zabývá mnoho různých praxí.

Bdělá pozornost je klíčem k přítomnosti. Bez ní jsme ztraceni ve své rozptýlené mysli. Tulku Urgyen, velký dzogčhenový mistr minulého století řekl: „Je jedna věc, kterou vždycky potřebujeme a tou je bdělá pozornost – hlídač, který je vždy na stráži když nás odvádí nepozornost.“
Bdělá pozornost je vlastností a silou mysli, která si uvědomuje, co se děje – bez posuzování a bez zasahování. Je jako zrcadlo, které jen odráží, cokoliv se před něj postaví. Slouží nám nejpokornějším způsobem, abychom neztráceli kontakt s čištěním zubů anebo šálkem čaje. Udržuje naše spojení s lidmi okolo, abychom se, zaměstnaní, okolo nich jenom neprohnali. Dalajláma je příkladem, který krásně ztělesňuje tyto vlastnosti laskavé pozornosti. Po jedné konferenci v Arizóně požádala Jeho Svatost, aby se všichni zaměstnanci hotelu shromáždili v hale a mohl každého z nich pozdravit, než odešel na další setkání.  

Buddha také hovořil o bdělé pozornosti jako cestě k osvícení: „Je to přímá cesta očišťování bytostí, překonávání nářku a smutku, odstraňování žalu a bolesti, dosažení Cesty a uskutečnění nirvány.“

Praxi bdělé pozornosti lze začít jednoduchým pozorováním a pociťováním každého dechu. S nádechem víme, že se nadechujeme, s výdechem víme, že vydechujeme. Je to jednoduché, ale ne snadné. Po několika deších naskočíme na vlak asociací a ztratíme se v plánech, vzpomínkách, soudech a fantaziích. Tento návyk rozptýlené mysli je velice silný, i když naše snění není vždy příjemné a někdy ani pravdivé. Mark Twain trefně řekl: „Některé nejhorší věci v mém životě se nikdy nestaly.“ Musíme tedy svou mysl cvičit a vracet se k dechu znovu a znovu a pokaždé opět začínat.

Mysl se pomalu uklidní a začneme vnímat určitý prostor vnitřního klidu a míru. Prostředí vnitřního klidu nám umožní hlubší zkoumání našich myšlenek a emocí. Co je myšlenka – tento podivný efemérní jev, který tak dominuje našim životům? Když se na ni podíváme přímo, vidíme, že je to jen trochu víc než nic. I když je neznatelná, třímá hromnou moc. Všimněte si rozdílu mezi tím, být ztracený v myšlenkách a být bděle pozorný když myslíme. Uvědomovat si myšlenky je jako probudit se ze snu, nebo vyjít z kina poté, co jste byli pohlceni příběhem. Bdělá pozornost nás postupně probouzí z filmů naší mysli.

Co je podstatou našich emocí – těch mocných energií, které se přeženou přes naše těla a mysli jako ničivé vlny? Bdělá pozornost a zkoumání emocí začne kupodivu prohlubovat naše porozumění bezegovosti. Vidíme, že emoce povstávají z okolností a mizí s tím, jak se podmínky mění, jako se formují a rozpouští mraky na jasném otevřeném nebi. Buddha řekl svému synovi Ráhulovi: „Ke všem jevům by ses měl stavět moudře: 'Toto nejsem já, toto není mé a toto nejsem sám.'“

Na nejjemnější úrovni se učíme neidentifikovat se se svým vědomím a protínat všechna „já“ a „moje“. Jako způsob kultivace této radikální transformace poznání jsem našel jako užitečné přeformulovat meditační zkušenost pasivní hlasem. Například: dech je znám, vjem je znám, myšlenky jsou známé. Tato jazyková konstrukce odstraňuje z obrazu „já“ a otevírá nás otázce „znám, čím?“ Bez toho, abychom přicházeli s koncepční odpovědí, vede nás otázka moment za momentem k přímému zakoušení tajemství uvědomění.

Moudrost pochopení bezegovosti je vyjádřená soucitem. Dá se říct, že soucit je aktem prázdnoty. Soucit se objevuje na osobní úrovni našich individuálních vztahů i na globální úrovni velikých kultur a civilizací ve vztahu jedné s druhou. Integrace poznání naší mysli a toho, co se dnes ve světě odehrává, má enormní důsledky.

Šest neděl po jedenáctém září jsem učil meditaci milující laskavosti (metta) v retreatu pro právníky. Tuto praxi začínáme vysíláním milujících přání k sobě a potom k různým kategoriím bytostí, včetně dobrodinců, přátel, neutrálních osob, nepřátel a nakonec ke všem bytostem. V retreatu jsem doporučil zahrnout i ty, kdo se účastnili toho aktu násilí a agrese. Jeden z účastníků z New Yorku to komentoval s tím, že nemůže vyslat milující laskavost al‑Kájdě a že ani nechce.

Ve mě, to jasné a jednoduché prohlášení vyvolalo řadu zajímavých otázek. Jaká je naše odpověď na násilí a nespravedlnost? Jak rozumíme praxi milující laskavosti a soucitu? Jaké jsou naše základní touhy a aspirace k světu a k nám?

Při meditaci milující laskavosti opakujeme jisté fráze. Například: „Ať jste šťastní, bez mentálního či fyzického utrpení, ať žijete v klidu.“ Když se dostaneme k lidem, kteří nám ublížili, individuálně anebo kolektivně, nechceme je často zahrnout do našeho přání. Nepřejeme jim štěstí. Fakticky bychom je rádi viděli trpět za násilí, které vykonali. Nejsou to neobvyklé pocity.

Teď ale, v situaci kritického spojení kontemplativní praxe a našeho činného života, chceme-li zvýšit soucit a mír ve světě i v nás, musíme se podívat pod naši obvyklou a snad instinktivní emoční odezvu. V situacích utrpení, ať jsou to malé osobní konflikty nebo veliké výbuchy násilí a destrukce, je jedna otázka, která je klíčem k soucitné reakci: ať je toto utrpení jakékoliv, jaké je naše nejvnitřnější přání?

V současné situaci Středního východu s množstvím násilí na obou stranách, vidím, že moje praxi milující laskavosti vyjadřuje všechno v přání: „Ať jsi bez nenávisti a konfliktu.“ Aspirujeme-li na mír ve světě, můžeme z tohoto přání vůbec někoho vyloučit, ať je to terorista, sebevražedný atentátník, voják ztracený v konfliktu nebo tvůrce státní politiky? „Ať jsi bez nenávisti a konfliktu.“ Je to právě stav mysli, který nás vede k násilnostem. Bude-li naše odezva nepřátelství, nenávist, nebo zlá vůle, pak ať si to přiznáme anebo ne, jsme součástí tohoto problému.

Není to nové poselství, ale nepříjemná otázka zůstává. Co udělat s těmi pocity, když se objeví, protože skoro všem z nás se tak v různých situacích stane. Jak nalezneme soucit uprostřed bouře zlosti, nenávisti, zlé vůle a strachu?

Nejdůležitější je připustit si, že takové pocity máme. V tomto ohledu je to bdělá pozornost, která přináší dar soucitu, pro nás i pro druhé. Bdělá pozornost vidí celou přehlídku pocitů, jakkoliv intenzivních, bez toho, že by se v nich ztrácela a bez odsuzování toho, že je máme.

K jednomu z transformačních momentů mé meditační praxe došlo, když jsem byl po několik dní ztracen v opakujících se pocitech intenzivního strachu. Snažil jsem si je uvědomit, jak povstávají, „strach, strach,“ ale stále se cítil zachycen silou té emoce. Pak se najednou v mé mysli něco změnilo a řekl jsem si: „Mám-li se bát po zbytek života, O. K.“ Byl to první moment opravdového přijetí a zcela změnil můj vztah ke strachu. Ačkoliv se strach stále objevoval, už jsem se před ním s odporem neuzavíral. Skutečně vědomé přijetí strachu mu dovolilo volně projít.

Naše srdce se bdělou pozorností stává dost veliké, aby podrželo bolestivé emoce, pocítilo jejich utrpení a nechalo je jít. Vyžaduje to ale praxi – pravděpodobně několik různých praxí – otevřít se obtížným emocím, které si uvědomujeme a vynést na světlo ty, které jsou skryté.

S obtížnými emocemi je několik problémů. Obvykle je popíráme. Není proto vždycky snadné se otevřít naší temné stránce. A i když jsme si toho vědomi, můžeme upadnout do ospravedlňování svých pocitů: „Musím je nenávidět pro to, co mi udělali.“ Z ospravedlňováni těchto pocitů nenávisti a nepřátelství (což je něco jiného než si jich být vědom), může vzejít silný pocit, že jsme v právu. Zapomeneme, že pocity a emoce, které máme, jsou podmíněnou odezvou, která vznikla z určitých podmínek v našem životě. Jiní lidé ve stejné situaci mohou cítit něco docela jiného. Někdy je tomu opravdu těžké uvěřit, ale naše pocity nemusí odrážet nějakou absolutní pravdu. Bankei, velký zenový mistr sedmnáctého století připomíná: „Nebuď na své straně.“

Pocit správnosti našich pocitů a náhledů je temnou stránkou odevzdání. Někdy toto sebeospravedlňování zaměňujeme s pocity vášnivé oddanosti. Velké příklady soucitu a sociální spravedlnosti, jako Martin Luther King, Jr., Gándhi, Aung San Suu Kyi a ostatní, objasňují, že je v tom rozdíl.

Nejde o to, zda se nám objevuje nějaký nezdravý stav v mysli, nebo ve světě okolo nás. Pocity nenávisti, nepřátelství, strachu, sebeospravedlňování, chamtivosti, zloby a žárlivosti se v různých časech objevují. Našim úkolem je bděle si je uvědomit a pochopit, že tyto stavy jsou příčinou utrpení a že jakýkoliv čin na jejich základě nepovede k žádoucímu výsledku – klidu a míru ve světě i v nás.

Metodou je bdělá pozornost, jejím vyjádřením soucit a podstatou je moudrost. Moudrost vidí pomíjivost, efemérní charakter zkušenosti a základní nespolehlivost všech proměnlivých jevů. Moudrost nám otevírá srdce zkušenosti bezegovosti, velkému osvobozujícímu klenotu Buddhova osvícení. Toto poznání přináší soucitný postoj ke světu. Velký tibetský mistr Dilgo Khjentse rinpočhe říká: „Když rozeznáte prázdnou podstatu, dostaví se energie, která přináší dobro druhým, přirozeně a bez úsilí.“ Moudrost ukazuje, že neulpívání je základní jednotící zkušeností svobody. Vidíme, že neulpívání je praxí i charakterem probuzené mysli samé.

T. S. Eliot to říká na několika řádcích v The Four Quartets.

A condition of complete simplicity
(Costing not less than everything)
And all shall be well and
All manner of thing shall be well.


Joseph Goldstein je spoluzakladatelem společnosti Insight Meditation v Barre, Massachusetts, kde je trvale jedním z učitelů. Je autorem několika knih, včetně One Dharma: The Emerging Western Buddhism. 

Shambhala Sun, březen 2004.