Bardo tohoto života
Lobpön Cečhu rinpočhe
V roce 1992 Lobpön Cečhu rinpočhe předal v dánském Rödby podrobné nauky týkající se čtyř stavů bardo. Provedl to na základě díla Zrcadlo vědomí od Cewe Namcchoga Randröla, slavného mistra linie Kagjü a Ňingma, který žil v sedmnáctém století. Ve své době byl pokládán za jednoho z nejlepších učitelů. Je považován za dřívější inkarnaci Džamgöna Kongthula rinpočheho.
Úvod
Mluvíme-li v buddhismu o bardu, většinou jde o stav mezi jedním a druhým životem. Jak ale ukazují nauky Lobpöna Cečhu rinpočheho, správný význam slova bardo je mnohem širší.
Při předávání nauk Cewe Namcchog Randröl používá tradiční schéma předávání dharmy - začíná úvodem, po kterém následují odpovídající vysvětlení a závěr.
První přípravnou částí jsou vždy oběti buddhům a bódhisattvům, které se provádějí proto, abychom nahromadili pozitivní karmu a odstranili překážky. Pak jim slibujeme, že dokončíme to, co jsme začali - ať už je to praxe na odosobnění nebo předávání nauk. Říká se, že vysoce realizované bytosti málokdy něco slibují. Pokud to však již učiní, dodržují svůj slib nezávisle na okolnostech. Rýha ve vodě rychle mizí, ale to, co bylo vyryto do skály, zůstává natrvalo. Tento slib proto patří do přípravné části.
Pak se autor textu s hlubokou úctou obrací na osvícené vlastnosti tří buddhovských stavů, těl (skt. kája). Nejprve ke stavu pravdy (skt. dharmakája), který je popisován jako dokonale čistý. Ve své podstatě je osvobozen od veškeré umělosti a je přirozeným způsobem prázdný. Od něj neoddělený je stav radosti (skt. sambhógakája), který se manifestuje jako odraz měsíce ve vodě, tak, jak je to v dané situaci potřebné. Nakonec se k užitku všech běžných bytostí objevuje stav vyzáření (skt. nirmánakája). Cewe Namcchog Randröl se nejdříve obrací k těmto třem stavům, prokazuje úctu jejich osvíceným vlastnostem a říká, že jsou neoddělitelné od vlastností naší mysli a manifestují se rovněž v učiteli.
Vše, co se objevuje - ať už je to nirvána nebo samsára - je ve své podstatě prázdné. To znamená, že narození a smrt, štěstí a utrpení a všechny jiné zážitky nejsou opravdovou skutečností. Běžné bytosti to následkem své nevědomosti nedokáží pochopit, ulpívají na jevech, a proto trpí. Jsou vězni svých vlastních iluzí, názorů a konceptů. Pozorujeme-li to, objevujeme soucit. Právě ten byl důvodem, proč mnoho mistrů učilo metody umožňující bytostem pochopit, jak se věci doopravdy mají. Nauky o stavech bardo jsou součástí těchto metod a mnoho mistrů předalo výklady týkající se jejich významu.
Cewe Namcchog Randröl ve svém textu říká, že na toto téma již existuje mnoho hlubokých a podrobných výkladů, a tak není důvod, aby ještě něco doplňoval. Protože však byl o to požádán, udělá to.
Pojem bardo se vztahuje na dobu, kdy jsme uvězněni v samsáře, protože jeho příčinou je naše nevědomost. Dokud se z ní nevysvobodíme, nacházíme se ve stavu bardo, stavu nevědomosti trvající až do dosažení osvícení. Obvykle se ale pod názvem bardo chápe období od smrti do následujícího zrození.
Existují různé způsoby klasifikace jednotlivých bardo. Někteří učitelé například popisovali šest stavů bardo. Výklady týkající se této otázky se liší od učitele k učiteli. Probíhaly o tom dokonce diskuze. Mnoho učitelů například nesouhlasí s tím, že by se mělo rozlišovat bardo meditace. Je to nelogické, protože vše, co se děje, je stavem bardo. Je jím celá existence v samsáře, není proto možné z něj vyloučit žádný stav mysli. Tvrzení, že meditace není součástí bardo, je bezpředmětné. Rozdělení na šest druhů bardo, s kterým někteří učenci nesouhlasí, vychází z tradice Ňingma. Můžeme ho ale také nalézt v jiných odkazech, například v naukách, které kdysi Milaräpa předal dákyni Ceringmě. Pokud mluvíme o šesti bardech, máme na mysli:
bardo tohoto života,
bardo snu,
bardo meditace,
bardo umírání,
bardo dharmaty,
bardo zrození.
Jiní mistři učí o třech nebo čtyřech hlavních stavech bardo. Cewe Namcchog Randröl říká, že význam bardo raději vysvětluje na základě rozdělení na čtyři hlavní bardo, protože je to tak možné nejlépe pochopit.
Jsou to:
bardo tohoto života,
bardo umírání,
bardo dharmaty,
bardo zrození.
Cewe Namcchog Randröl v textu objasňuje, jaký je význam čtyř stavů bardo, jak se každý z nich projevuje a jak můžeme praktikovat, abychom v jednotlivých bardo dosáhli vysvobození.
Bardo tohoto života
Je to doba od okamžiku narození až do smrti. To, jak toto bardo prožíváme, závisí na úrovni duchovního rozvoje, na které se daná bytost nachází. Ti, kteří už dosáhli určitého vhledu, patří do nejvyšší kategorie. Kromě toho existuje také prostřední a nejnižší kategorie. Celé vnímání života závisí na duchovním rozvoji jednotlivce.
Pro bytosti nacházející se na nejvyšší úrovni, tedy ty, které dosáhly vhledu, není jejich život odlišný od mandaly, osvíceného energetického pole. Vidí vše na čisté úrovni, veškerý okolní svět je pro ně čistou zemí a všechny bytosti jsou buddhové a bódhisattvové. Vše, co říkají, je čisté jako mantra. Vše, co se děje v jejich myslích, dokáží rozpoznat jako neoddělitelné od pravdy. Vidí, že všechny jevy jsou ve své podstatě moudrostí. Je to pro ně skutečností, způsob, jak prožívají svět. Příčinou toho, že to běžné bytosti tímto způsobem neprožívají, je jejich nevědomost.
Bytosti s tímto vhledem jsou schopny vidět, že nic není odlišné od tří buddhovských stavů. Tato úroveň vnímání se manifestuje tímto způsobem a stejně se i rozpouští. To znamená, že je tomu tak po celou dobu, od narození až do smrti. Smrt je pro tyto bytosti přirozeným samovysvobozujícím procesem.
Tento stav duchovního rozvoje má mnoho jmen. Existují různé terminologie popisující takové úrovně vhledu. Schopnost vnímat čistotu všech jevů a každé formy existence je někdy popisována jako "kolo moudrosti všeho, co je prožíváno", jindy jako "bardo čtyř sjednocených buddhovských stavů" nebo "bardo samorozpoznávajícího se vědomí". Schopnost vidět vše na čisté úrovni se vysvětluje mnoha způsoby. Ale nezávisle na tom, jak ji pojmenujeme, jejím významem je pochopení, že nic není odlišné od podstaty moudrosti mysli. Bardo meditace, které někteří učenci oddělují a jiní ne, je její součástí. Nemusíme ho proto podrobně popisovat. I toto bardo se týká prožívání světa čistým způsobem.
Pro běžné bytosti, které nepochopily absolutní pravdu, život existuje od okamžiku narození do smrti. Jak ho prožíváme, závisí plně na tom, jaký druh karmy jsme nahromadili - zda je život příjemný nebo nepříjemný a vše, co se v něm děje jako reálné a skutečně existující. Jdeme za svými návyky a tendencemi způsobenými dřívější karmou a jsme uvězněni v iluzi prožívání života jako opravdu tak reálného, jak ho právě prožíváme. Ulpíváme na chybě, že považujeme věci za opravdové a stálé, i když takové nejsou. Myslíme si, že to, co ve skutečnosti vede k utrpení, přináší štěstí a věříme, že podmíněné štěstí je konečným štěstím, i když je utrpením.
Pokud žijeme v této iluzi, jsme zmatení a promarňujeme čas. Jsme zakotvení mezi "mám rád a nemám rád", jednáme tak, že věci, na kterých ulpíváme, chceme získat a uchovat si je. Jiné věci nemáme rádi, a proto děláme hodně špatného, což v budoucnu přinese utrpení. Na tyto neužitečné aktivity promarňujeme všechen náš čas. Je to obvyklý způsob vnímání života, když nespíme. Jsme zcela zmatení a trávíme svůj život tím, že jdeme za nedosažitelnými cíli.
V noci to pokračuje, pokud nejsme schopni praktikovat metody, které nám umožňují vědomě vstoupit do stavu snu. Místo toho upadáme jako mrtvoly do stavu, kdy si nic neuvědomujeme. Z důvodu dříve nahromaděných dojmů a dávných návyků vystupují z mysli v době, kdy spíme, všechny nejrůznější sny, jejichž podstatou nerozpoznáváme. Někdy nás pronásledují noční můry. Nezávisle na druhu snů ale nechápeme, čím ve skutečnosti jsou a považujeme je za skutečné, i když tomu tak ve skutečnosti není. Takový je život běžných bytostí, kterých se týká první druh bardo.
Existuje sútra popisující tento stav existence. Píše se v ní, že jsme připoutáni k našim mylným názorům a z důvodu této nevědomosti chápeme hodně věcí opačně a ulpíváme na nich jako na opravdových. Proto všechny cítící bytosti neustále putují v samsáře. Ten, kdo však rozumí skutečnému významu jevů, umí rozpoznat jejich podstatu. Taková vysoce realizovaná bytost, bódhisattva nebo buddha, ví, že vše je stavem pravdy. Právě tato schopnost rozhoduje o rozdílu ve vnímání života - zda rozpoznáváme podstatu jevů nebo ne.
Potřebujeme jen vysvětlit, jak můžeme využívat bardo života a učit se z něj, a tak z něj udělat součást naší stezky. Když najdeme kvalifikovaného učitele, měli bychom s ním udržovat opravdu hluboký svazek, následovat ho celou svou bytostí a být vůči němu upřímní. To znamená správně jednat ne pouze v jeho přítomnosti, ale i když s námi není. Měli bychom se od něj učit, a to správným způsobem. Základem skutečné praxe dharmy je složit nejdůležitější sliby - že budeme dodržovat současně vnitřní kázeň jednání, sliby bódhisattvy a také závazky Diamantové cesty. Takový základ zajišťuje, že naše stezka bude správná. Pokud jsme tyto sliby složili, měli bychom je dodržovat. Měli bychom nejen dávat pozor, abychom je zcela neporušovali, ale abychom také nedělali nic "na rozmezí", což pokud by je zcela neporušilo, narušilo by je. V tomto ohledu bychom měli být upřímní v tom, co říkáme, děláme a myslíme, jak jen je to možné.
Pokud máme učitele, můžeme se od něj učit a měli bychom tuto příležitost využívat, jak nejlépe to dokážeme. Měli bychom studovat nauky obsažené v sútrách i tantrách, uvažovat o nich a dávat pozor, abychom se nedostali do extrému, kdy budeme považovat za správné jen to, co jsme se sami dozvěděli. Neměli bychom se stát sektářští. Chybou by bylo myslet si, že správné je jen to, co se sami učíme, jiné nauky ne, nebo také neúcta k jiným naukám. Místo toho bychom měli chápat, že každý druh dharmy je užitečný a akceptovat také jiné druhy pokynů.
Musíme si rovněž po celou dobu uvědomovat význam dharmy, toho, že vše, co se učíme, má určitý cíl. Cílem dharmy je přinést užitek naší mysli. Metody dharmy slouží k přeměně naší mysli, zbavení se rušivých emocí, abychom čím dál víc všemu rozuměli. Oddělovat dharmu od našeho běžného způsobu myšlení by nebylo správné. Takové rozdělení je na místě, pokud se jen učíme a nevčleňujeme nabyté znalosti do naší praxe, a tím i do naší mysli. Vyhýbat se takové situaci je opravdu velice důležité. Pokud jsme se hodně naučili a možná bychom dokonce naše vědomosti dokázali vysvětlit, ale sami je ve svém životě nepoužíváme, děláme chybu. Nebyl by to správný smysl dharmy. Nauky je zapotřebí včlenit do naší mysli. Když studujeme dharmu a učíme se ji, měli bychom pochopit, že nejdůležitější ze všeho jsou ty pokyny, které dostáváme od svého hlavního učitele, kořenového lamy. Měli bychom je opravdu praktikovat a používat jeho rady.
Čím víc autentické praxe zaútočí na připoutanost k tomuto životu, tím lépe. Obvykle je naše běžná mysl zcela pohlcena světovými aktivitami a vztahy, na kterých ulpívá. Chceme-li se opravdu věnovat praxi, měli bychom toto ulpívání odetnout. Pokud máme možnost, můžeme se vydat někam do ústraní, na meditační odosobnění a pracovat s dharmou. Samotné pobývání v osamocení ale nestačí, protože to přeci dělají i zvířata, například ptáci nebo srny. Žijí opravdu sama, ale jim se přeci podobat nechceme. To znamená, že musíme být čím dál tím víc pozorní. Co se týká našeho těla, řeči a mysli, měli bychom si být všeho stále více vědomi a praktikovat dharmu podle pokynů, které jsme dostali.
Díky naší praxi a studiu nauk můžeme trochu pochopit prázdnotu. Měli bychom ale vždy pamatovat na jednu věc: nezávisle na tom, čeho už jsme dosáhli, nikdy nesmíme zapomínat na naše pochopení příčiny a následku a vždy jednat v souladu s ním. Nikdy nebudeme tak moudří nebo realizovaní, abychom nemuseli počítat se zákonem příčiny a následku. To znamená, že podstatné jsou i ty nejmenší činy a vše, co děláme na relativní úrovni, má význam. Neměli bychom myslet, že když už jsme toho tolik pochopili, máme takový vhled a tolik jsme meditovali, není už naše jednání důležité. Bylo by to naprosto opačné pochopení dharmy. Buďme jednoduše dobrým příkladem, mějme dobré vřelé srdce a buďme uctiví, protože když podvádíme, postupujme neuctivě a škodíme druhým bytostem, nepraktikujeme dharmu. Pamatovat na zákon příčiny a následku má základní význam.
Způsob, jakým využíváme tento život, rozhodne, co budeme prožívat v jiných bardo, která přijdou po jeho ukončení. Právě teď to můžeme ovlivnit. Máme svobodu a možnosti učit se a praktikovat. Když to uděláme teď, budeme vědět, co máme dělat v okamžiku smrti. Nebudeme to ale vědět, pokud tento život nevyužíváme, protože když se blíží smrt, je už na to příliš pozdě. Tehdy se nemůžeme náhle začít ptát, co bychom měli dělat a začít praxi. Byli bychom tehdy velice zmatení a nepodařilo by se nám provést.
Guru Rinpočhe to vysvětlil takto: "Je chybou myslet si, že máme dost času a praxi dharmy odložit na okamžik smrti. Nepodaří se nám ji naučit, když umíráme. Když přichází smrt, je příliš pozdě, abyste se učili to, co v té chvíli potřebujete." Měli bychom trénovat teď, v bardu života, abychom později věděli, co máme dělat. Protože existuje takové množství metod a my se tolik od sebe odlišujeme, měli bychom vidět, jaký způsob jednání nejlépe odpovídá našim schopnostem a přáním. Když už dostaneme metody, měli bychom je praktikovat, abychom dosáhli výsledky. K dosažení úplného výsledku potřebujeme iniciaci, která způsobí, že mysl dozrává a je možné dosáhnout vysvobození.
*
(přeložil Tomáš Kuthan)