Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho

 

Oficiální verze

Chvíli před 12.30 místního času vjela prezidentská limuzína na lidmi zcela zaplněné náměstí Dealey Plaza a pomalu se blížila k Texaskému knižnímu velkoskladu. Řidičem limuzíny byl agent tajné služby Bill Greer, na místě pro spolujezdce seděl agent Roy Kellerman. Nellie Connallyová, manželka guvernéra, se otočila ke Kennedymu, který seděl na zadním sedadle a řekla mu: „Pane prezidente, rozhodně nemůžete říct, že Vás Dallas nemiluje“, což prezident s potěšením uznal. Když limuzína projela kolem budovy Texaského knižního velkoskladu a začala vjíždět do ulice Elm Street, kdosi zahájil palbu na prezidenta Kennedyho; velká většina svědků vyslechnutých po atentátu uváděla, že padly celkem tři výstřely. V případě první střely, která Kennedyho nezasáhla, bylo podle výpovědí lidí z davu velmi těžké určit směr, ze kterého byla vypálena, a mnoho svědků později uvedlo, že první výstřel považovali za ohňostroj nebo za ránu z výfuku staršího automobilu. John F. Kennedy a John Connally, kteří seděli po boku svých manželek, se hned po první střele začali zmateně ohlížet kolem sebe. Connally poznal, že se jedná o zvuk pušky velmi velké ráže a vykřikl: „Ó, ne, ne, ne!“. Otočil se doprava a poté za sebe, aby se podíval na prezidenta sedícího za ním.

Ze zpráv Warrenovy komise a HSCA vyplynulo, že ve chvíli, kdy prezident mával davům po své pravici, mu vnikla kulka do vrchní části zad, prošla jeho krkem a vyšla ven jícnem. Poté zvedl ruce, chytil si krk a zavrávoral nejprve směrem dopředu a následně doleva, zatímco ho jeho manželka Jacqueline v šoku objímala se slovy: „Ale ne, můj bože, zastřelili mi manžela… miluji tě Jacku“. Agent Kellerman prý v tu chvíli zaslechl Kennedyho zachroptět větu: „Můj Bože, trefili mě.“ Guvernéra Connallyho podle „teorie jedné kulky“ zasáhla tatáž kulka jako prezidenta, projela mu zády, hrudníkem, pravým zápěstím a levým stehnem. Hned poté vykřikl: „Můj Bože, oni nás všechny zabijí!“ Poslední střela vyšla ve chvíli, kdy prezidentská limuzína míjela betonový plot zahrady Johna Neely Bryana. Rozbila pravou část Kennedyho hlavy, ze které vytrhla kus tkáně o velikosti lidské pěsti. Kapota kufru limuzíny a jeden z policistů na motocyklu jedoucích jako doprovod za autem byli v tu chvíli potřísněni krví a částmi mozkové tkáně.

Prezidentskou limuzínu následovalo doprovodné auto, na jehož levé boční stojací plošině stál tajný agent Clint Hill. Okamžik poté, co byl prezident zasažen první střelou, seskočil Hill z auta a rozběhl se k limuzíně, jejíž řidič Bill Greer instinktivně zpomalil tak, aby ji byl agent Hill schopen doběhnout. Po fatálním zásahu Kennedyho hlavy vylezla paní Kennedyová v šoku na zadní kapotu limuzíny, během výpovědi si ovšem důvodem tohoto svého jednání nebyla zcela jista. Hill se však domníval, že se snažila sebrat kus odstřelené části Kennedyho lebky. Dále také vzpomínal, jak ve chvíli, kdy naskakoval na kufr limuzíny, v naprostém šoku křičela: „Zabili mi manžela! Ustřelili mu hlavu!“ Poté paní Kennedyová rozevřela svou ruku oděnou do bílé rukavičky a vykřikla: „V ruce mám jeho mozek.“ Hillovi se poté konečně podařilo naskočit na kufr limuzíny, strčil paní Kennedyovou zpět na sedadlo a přitiskl se na kapotu auta, které začalo vysokou rychlostí ujíždět z Dealey Plaza směrem k nemocnici Parkland Memorial Hospital.

Agent Clinton Hill hovoří v knize The Kennedy Detail od Geralda Blainea o strašlivé scéně, která se mu naskytla poté, co naskočil na limuzínu: „Šedé kusy mozkové tkáně a úlomky lebky byly po limuzíně rozesety jako nějaké děsivé konfety. Podlahu pokrývala kaluž krve. Prezident Kennedy ležel na sedadle zcela nehybný a v jeho hlavě byla zřetelně vidět díra o velikosti lidské pěsti.“

Guvernér Connally, který jel s prezidentem, byl též vážně zasažen, ale přežil. Lékaři později uvedli, že mu jeho manželka, která ho po zásahu strhla do svého klína, nevědomky pomohla zatlačit zranění na hrudníku, čímž mohl vzduch proudit do funkční poloviny plic – druhá část plic totiž po zásahu selhala.

Posledním zraněným byl svědek atentátu James Tague. Stál ve vzdálenosti 82 m směrem vpřed od místa, kde byl prezident zasažen, a byl lehce zraněn na pravé tváři. Zranění bylo způsobeno odraženou kulkou nebo její částí, která zasáhla obrubník chodníku.

 

Garrisonova alternativní verze o více střelcích

Alternativní verzi celé události nabídl někdejší státní návladní z New Orleans Jim Garrison, který se postupem času stal značně skeptickým vůči závěrům oficiální zprávy Warrenovy komise. Ve své knize On the Trail of the Assassins (česky: Na stopě vrahům) uvádí, že svůj názor na atentát začal silně měnit na podzim roku 1966, kdy se setkal s vlivným senátorem za stát Louisiana, Russelem Longem, který mu měl dle jeho vlastních slov sdělit následující: „Ti chlapi z Warrenovy komise jsou úplně vedle. Nikde na světě byste nenašel člověka, který by byl takto schopen docela sám zastřelit Kennedyho.“

Podle alternativní verze, popisující průběh samotného atentátu, mělo být vypáleno 5–6 střel dvěma nebo i třemi různými střelci. V případě střelce ukrytého v Texaském knižním velkoskladu je třeba zmínit, že Garrison do značné míry pochyboval o tom, zda Oswald na Kennedyho vůbec kdy vystřelil – v knize On the Trail of the Assassins vyslovuje hypotézu (potažmo i ve filmu JFK od režiséra Olivera Stonea), podle které se Oswald jednoduše nacházel ve špatnou dobu na špatném místě a mohl být skutečně jen obětním beránkem. Zkráceně řečeno se tedy Garrison domníval, že na Kennedyho střílela z budovy knižního velkoskladu zcela jiná osoba. Druhým střelcem měl být neznámý muž ukrytý za dřevěnou palisádou lemující travnatý pahorek a hypoteticky i třetí, střílející z budovy Dal-Tex. Podle několika svědků byl v oblasti kolem travnatého pahorku cítit zápach spáleného střelného prachu, který mimo jiné podle bývalého armádního kapitána Ralpha Yarborougha, nemohl přicházet ze šestého patra Texaského knižního velkoskladu. Přítomný fotoreportér Thomas Atkins o tomto vypověděl: „Kennedyho vůz zrovna zabočil doleva směrem k železničnímu podjezdu. Ačkoliv jsem se nedíval na budovu nad námi, dobře jsem všechno slyšel...střely přicházely zespoda a z pravé strany, od travnatého pahorku… nikdy bych netvrdil, že přicházely pouze shora. Zvuk, který je doprovázel nenaznačoval, že byly vypáleny z místa výše položeného než ulice.“

Garrison ve své knize uvádí přesvědčení, že se prezident Kennedy dostal pod tzv. křížovou palbu (triangulační palbu), což je způsob útoku tří sniperů, při kterém je na cíl páleno z více úhlů, aby se tak zvýšila pravděpodobnost úspěšného zásahu a zároveň zkomplikovalo nalezení jejich úkrytu.

Průběh střelby podle verze o více střelcích:

1. střela je posádkou vozu zaregistrována, nikoho však nezasáhla a trefila pouze chodník; vypálena byla buďto z Texaského knižního velkoskladu nebo z budovy Dal-Tex, za jejímž vnějším požárním schodištěm mohl být v úrovni druhého patra ukryt jeden ze sniperů
2. střela byla vypálena o dvě sekundy později od dřevěné palisády a zasáhla Kennedyho do krku; Kennedy se chytá oběma rukama za prostřelený krk,
3. střela silného kalibru, vypálená ze šestého patra skladu knih těsně míjí prezidenta a zasahuje guvernéra Connallyho do zad, proniká hrudníkem a vychází ven v místě jeho pravé prsní bradavky,
4. střela, kolem které panuje nejvíce dohadů a nejasností, měla být opět vypálena z budovy Dal-Tex nacházející se naproti skladu učebnic a údajně vytvořila zranění na prezidentových zádech,
5. střela byla vypálena od travnatého pahorku, zasáhla Kennedyho do spánku a vytvořila fatální frakturu lebky, přičemž vytrhla velký kus mozkové tkáně; její náraz prudce pohnul Kennedyho tělem dozadu a poté doleva; mnoho svědků přítomných na místě činu vyjádřilo přesvědčení, že tato střela byla vypálena zpoza dřevěné palisády,
6. střela byla vypálena opět z budovy knižního velkoskladu, roztříštila zápěstí guvernéra Connallyho, pronikla jeho levým stehnem.

Teorii o střelbě zpoza travnatého pahorku podporuje i svědectví zmíněné Julie Ann Mercerové, která chvíli před spácháním atentátu zastavila se svým vozem na kraji silnice. Měla vidět muže vystupujícího z dodávky, který nesl pušku zabalenou ve speciálním pouzdře směrem k dřevěné palisádě. Tuto výpověď doplňuje svědectví Jean Hillové, která podobě jako později zmiňovaný J. C. Price, viděla ihned po střelbě rychle běžícího muže oděného v hnědém kabátu a klobouku, směřujícího ke kolejím u železničního viaduktu. Hillová stála v době atentátu spolu se svojí přítelkyní Mary Moormanovou na Dealey Plaza, jen několik metrů od místa, kde byl prezident Kennedy smrtelně raněn. Tyto dvě svědkyně lze společně vidět například na snímku č. 301 ze Zapruderova filmu. Zmíněného muže Hillová identifikovala jako Jacka Rubyho, nicméně jeho přítomnost na Dealey Plaza v době atentátu nelze zcela bezpečně prokázat.

 

Co mohlo stát za atentátem?

 

Vyšetřování Warrenovy komise (1963–1964), Zvláštního výboru pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (1976–1979) a různých vládních agentur došla k závěru, že atentát byl spáchán Lee Harvey Oswaldem, bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států. Po ukončení služby se Oswald, inklinující ke komunismu, rozhodl odejít do Sovětského svazu, kde žil mezi lety 1959–1962. Hlavní podezřelý však nikdy nestanul před soudem, protože byl dva dny po zatčení zastřelen Jackem Leonem Rubinsteinem. Atentát tak zapříčinil vznik mnoha podezření a různých konspiračních teorií.

 

CIA a exilové komunity

Za jeden z možných motivů je považováno značné nepřátelství mezi Kennedym a CIA, v jejímž čele stál do 29. listopadu 1961 Allen Dulles, datované od neúspěšného vylodění v Zátoce Sviní. Svůj negativní postoj vůči CIA Kennedy potvrdil výrokem: „Nejraději bych CIA rozbil na tisíc kousků a rozfoukal ji po větru.“ Od neúspěchu v Zátoce Sviní se odvíjí i další možný motiv, a to odpor vůči Kennedymu ze strany proticastrovských kubánských exilových komunit, u kterých upadl v nemilost kvůli svému rozhodnutí nepodnikat žádné další vojenské akce vůči Castrovu režimu. Kennedy navíc nechal ihned poté uzavřít několik jejich výcvikových středisek na Floridě a v New Orleansu a to za pomoci místních ozbrojených složek a FBI. Je nutné zmínit, že byla tato výcviková střediska financována a organizována již zmíněnou CIA. Bez povšimnutí ovšem nezůstala skutečnost, že dne 22. listopadu ve 12.32, tedy pouhé dvě minuty po atentátu, došlo k totálnímu výpadku telefonních linek ve Washingtonu, D.C., které trvalo celou následující hodinu. Dle tvrzení autorů knihy JFK: conspiracy of silence z roku 1992 však telefonní linka ředitele FBI Edgara Hoovera zůstala „záhadně“ funkční.

Prezident Kennedy si CIA velmi znepřátelil i svým záměrem reorganizovat ji a přesunout pod přímou kontrolu Armády Spojených států, jelikož v CIA spatřoval jakýsi „stát ve státě“, který není v podstatě nikým kontrolován a může si „dělat co chce“.

 

Tajné dokumenty o UFO

Další spekulaci o možném motivu atentátu přináší nově odhalený dopis ze dne 12. listopadu 1963, který Kennedy zaslal nástupci Allena Dullese ve funkci ředitele CIA, Johnovi A. McConemu. Pouhých deset dnů před atentátem v něm Kennedy od CIA žádá, aby mu poskytla veškeré dokumenty týkající se pozorování neidentifikovatelných létajících objektů, neboli UFO. Kennedy se totiž obával, že by sovětské úřady mohly různá tajemná světla a objekty nad svým územím mylně považovat za americké špionážní letouny. Kennedy chtěl tyto informace poskytnout sovětům a dále s nimi na této problematice spolupracovat. Jak ovšem vyplývá z interního oběžníku CIA, vydaného krátce po obdržení zmíněného požadavku, byly Kennedyho šance na získání těchto tajných dokumentů zcela mizivé. V oběžníku totiž McCone vyslovil znepokojení nad tím, že se „Lancer (krycí název prezidenta Kennedyho) zajímá o naše aktivity, což nelze dopustit“ a dále v něm žádá o zaslání návrhů, jak tuto pro CIA nepříjemnou situaci vyřešit. Tuto již částečně ohořelou část oběžníku (angl.: Burned Memo) obdržel poštou v roce 1999 americký ufolog Timothy Cooper, jejímž odesílatelem byl anonymní agent, který pro CIA pracoval mezi lety 1960–1974. Tento agent v dopise navíc uvedl, že se mu listinu podařilo zachránit během pokusu CIA o spálení „některých citlivých dokumentů“. Dopis byl posléze zveřejněn americkým spisovatelem Williamem Lesterem, autorem knihy Celebration of Freedom: JFK and New Frontier (Oslava svobody: JFK a nové hranice). Na základě výše uvedeného tedy vyvstaly teorie, že důvodem pro odstranění prezidenta Kennedyho mohla být jeho snaha dostat se k velmi citlivým informacím, které chtěl navíc sdílet se Sovětským svazem.

 

Sovětská KGB

Další možné vysvětlení motivu atentátu poskytl bývalý člen sovětské rozvědky Ion Mihai Pacepa, v současnosti žijící ve Spojených státech, který podal svědectví o svém rozhovoru s Nicolaem Ceauşescu. Ceauşescu se měl zmínit o seznamu pro Kreml nepohodlných světových politiků, k nimž patřili např. Imre Nagy, Rudolf Slánský, Jan Masaryk nebo také John Fitzgerald Kennedy. Podle výpovědi Pacepa měly být tyto osoby odstraněny prostřednictvím KGB.

 

Ropní magnáti a zbrojařské firmy

Podezření se nevyhnuli ani američtí ropní magnáti, kteří se měli systematicky dopouštět krácení státu na daních a Kennedy připravoval mimo jiné návrh zákona na potlačení takového chování. K dalším subjektům, kterým byl Kennedy do značné míry nepohodlný, patřily americké zbrojařské firmy. Těm se nelíbil Kennedyho plán na postupné stažení osmnácti tisíc amerických vojenských „poradců“ z Jižního Vietnamu. Zmíněné Kennedyho nařízení je známé pod názvem National Security Action Memorandum 263 a lze v něm najít mimo jiné výslovný příkaz, že již do konce roku 1963 musí být stažena první tisícovka armádních specialistů. Tímto by zbrojařské firmy přišly o obrovské zisky z dodávek zbraní a dalšího vojenského materiálu. V návazném dokumentu National Security Action Memorandum 273 ze dne 26. listopadu 1963, který byl vydán tři dny po Kennedyho smrti jeho nástupcem Lyndonem Johnsonem, byl ovšem Kennedyho plán zcela přehodnocen a de facto i zrušen.

 

Oswaldova cesta do Mexico City

Dne 27. května 1982 přišel deník Dallas Morning News s informací, podle níž měl roku 1964 Fidel Castro blíže nespecifikovanému agentovi FBI sdělit, že se na politické představitele Kuby obrátil Lee H. Oswald s nabídkou zavraždit prezidenta Kennedyho; ke kontaktu mělo dle Castra dojít přibližně dva měsíce před atentátem. Americká televizní stanice ABC News informaci zanedlouho doplnila s tím, že měl někdejší ředitel FBI J. Edgar Hoover vyslat člena Komunistické strany Spojených států amerických (CPUSA) Morrise Childse, aby od Castra získal bližší informace týkající se Oswaldovy nabídky. Agent dallaské pobočky FBI James Hosty, který byl v době před atentátem s Childsem v kontaktu, potvrdil, že Childs pod krycím jménem „Solo“ získal informace o Oswaldově napojení na kubánskou ambasádu v Mexico City. Hosty k tomuto uvedl: „Víme, že takzvaný Solo podnikl krátce po atentátu cestu na Kubu a hovořil zde s Castrem. Castro měl Solovi sdělit, že přibližně dva měsíce před atentátem Oswald navštívil kubánskou ambasádu v Mexico City a zde se nabídl, že pro Kubu zabije Kennedyho.“

 

Mafie

Své důvody k odstranění obou bratrů Kennedyových měla i již zmíněná mafie, jejíž odpor vůči nim se datoval od 50. let 20. století. John se v této době stal členem senátního výboru vedeného senátorem MacClellanem, přičemž v něm Robert Kennedy působil jako právní poradce. Cílem zmíněného výboru bylo vyšetřování nezákonných praktik v amerických odborových svazech. Robert Kennedy se stal mj. vůdčí osobností vyšetřování odborové organizace řidičů a závozníků Teamsters Union. Zaměřil se především na jejího bosse Jimmyho Hoffa, který byl nejprve zproštěn viny, po velkém tlaku Roberta Kennedyho na orgány činné v trestním řízení byl na jistou dobu uvězněn a to spolu s dalšími zkorumpovanými odborovými předáky. Na bratry Kennedyovi měli též spadeno mafiánští bossové Carlos Marcello, Santos Trafficante nebo také Johnny Roselli. Marcello, který se postupem času stal mafiánským kmotrem celého amerického jihu, byl na popud Roberta Kennedyho několikrát vyhoštěn z území Spojených států. Carlos Marcello na adresu Kennedyových pronesl například: „Robert je ocasem psa (Johna) a jediným způsobem, jak zamezit jeho vrtění, je useknout psovi hlavu“. Santos Trafficante, boss floridské mafie, na adresu Johna Kennedyho pronesl, že „… se nedožije příštích voleb, protože to schytá ještě před jejich konáním.“ Tuto větu měl říci Joseovi Alemanovi, jednomu z předních činitelů kubánské exilové komunity v Miami.

 

Smrt policisty Tippita

Další nejasnosti do případu vneslo i svědectví, podle kterého byl policista Tippit viděn dva dny před atentátem, tj. 20. listopadu, ve společnosti Lee Oswalda v jedné z dallaských restaurací. O policistovi Tippitovi je navíc známo, že udržoval styky s mafií, zejména pak s lidmi z okruhu Jacka Rubyho, který se znal i s Oswaldem.

 

Prezidentské nařízení č. 11 110

4. června 1963 vydal Kennedy Prezidentské nařízení č. 11 110, které ministru financí (angl.: Secretary of the Treasury) nově umožňovalo emisi certifikátů stříbra[pozn 25] vztahujících se přímo na stříbro držené americkou vládou, což bylo v té době zcela proti monetární politice ražené Federálním rezervním systémem, který od roku 1934 prosazoval výrazné omezení fyzického zlata a stříbra v držení běžných Američanů. Nový prezident Lyndon B. Johnson navíc o pár měsíců později zrušil stříbrné certifikáty jako takové (ty byly vydávány již od roku 1878). V komunitě lidí, zajímajících se o atentát na JFK, se spekuluje o souvislosti mezi Kennedyho odporem vůči FEDu v této záležitosti a jeho následnou smrtí. V roce 1989 na toto téma napsal Jim Marrs knihu Crossfire: The Plot that Killed Kennedy (Křížová palba: Komplot, který zabil Kennedyho). Na druhé straně v roce 2000 vznikla esej Debunking the Federal Reserve Conspiracy Theories (Odhalení konspiračních teorií o Federálním rezervním systému) profesora ekonomiky Edwarda Flahertyho, který naopak toto spojení považuje za chybné.

 

Záhadné postavy na Dealey Plaza

Muž s epilepsií

Existuje rovněž podezření, týkající se Jerryho T. Belknapa, zaměstnance novin Dallas Morning News, kterého krátce před příjezdem prezidentské kolony (přibližně ve 12.15) postihl epileptický záchvat nedaleko rohu ulic Houston a Elm street. Podle některých spekulací měl Belknap záchvat předstírat za účelem odvedení pozornosti policie, aby by tak pachatelé atentátu mohli v klidu zaujmout střelecké pozice. Belknap byl po záchvatu odvezen do stejné nemocnice jako později John Kennedy – tedy do Parkland Memorial Hospital, přičemž však neexistuje žádný lékařský záznam o jeho ošetření. Jerry Belknap tuto skutečnost později vysvětlil tím, že právě ve chvíli, kdy čekal na lékařskou prohlídku, dorazil vůz s těžce raněným Kennedym a v nastalém zmatku odešel šokovaný pryč.

 

Muž s deštníkem

Role tzv. „muže s deštníkem“ (ang.: Umbrella Man), který je zřetelně vidět mj. na Zapruderově filmu, zůstává tajemstvím po více než čtyřicet let. Jakožto jeden ze stovek svědků stál v osudnou chvíli v ulici Elm street na náměstí Dealey Plaza, pár kroků od místa, kde byl prezident zasažen poslední smrtící střelou.

Ačkoliv toho dne panovalo slunečné a teplé počasí, držel tento muž v ruce velký černý deštník, přičemž jej během samotného průjezdu prezidentské limuzíny opakovaně otevíral a zavíral. Robert Groden, soukromý vyšetřovatel atentátu, vyslovil ve své knize The Killing of a President dvě hlavní otázky: „Měl snad být tento deštník nějakou formou vizuálního signálu, kterým by případnému střelci či střelcům dával pokyn k zahájení palby?“ „Nebo byl tento deštník nějakou důmyslnou tajnou zbraní?“ Je však jisté, že toho času nebylo v Dallasu obvyklé, aby se muži před ostrým sluncem chránili slunečníkem. Tento muž krátce po střelbě složil svůj deštník a sedl si na obrubník ke dvěma dalším osobám. Chvíli nato se všichni rozdělili a každý odešel sám pryč. Muž s deštníkem byl po patnáctiletém pátrání identifikován komisí HSCA jako Louis Steven Witt. Během výslechu vypověděl, že „rodinu Kennedyových nesnášel a otevřeným deštníkem chtěl vyjádřit své pohrdání touto rodinou.“ Deštníkem prý chtěl Kennedymu připomenout jeho otce Josepha Kennedyho, který, k Wittově nelibosti, podporoval politiku appeasementu vůči nacistickému Německu ze strany někdejšího britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina. Právě černý deštník byl totiž jakýmsi nepsaným Chamberlainovým symbolem (podobně jako byl např. doutník symbolem Winstona Churchilla).

 

Tři trampové

Zatímco policie následně po atentátu prohledávala náměstí Dealey Plaza a bezprostřední okolí, všimnul si již dříve zmiňovaný pracovník železnice Lee Bowers vlaku, který se začal rozjíždět směrem k železničnímu viaduktu. Bowers si však byl jistý, že tomuto vlaku neudělil povolení k odjezdu a neprodleně jej tedy zastavil a přivolal policii. V jednom z vagónů byli objeveni tři muži, tzv. „tři trampové“, kteří byli okamžitě zatčeni. Oficiální záznamy dallaské policie, snímky a otisky prstů, se však ztratily a jediným důkazem o jejich zatčení zůstala série několika fotografií, pořízených na Dealey Plaza. Bez povšimnutí nezůstal ani fakt, že ačkoliv bylo těmto mužům přezdíváno „tři trampové“ nebo také „tři bezdomovci“, byli všichni dle svědeckých výpovědí pečlivě oholeni a jejich oblečení a boty byly ve více než dobrém stavu.

V polovině 70. let bylo provedeno několik pokusů o jejich identifikaci. Podle oficiálních záznamů týkajících se vazby, se mělo jednat o muže jménem Gus Abrams, Harold Doyle a John Gedney. Podle výzkumníka Roberta Grodena se však v případě nejvyššího z nich (na fotografii prostřední z trampů) mohlo jednat o odsouzeného vraha Charlese Harrelsona či bývalého agenta CIA Franka Sturgise. Další z trampů, muž drobnější postavy (viz na fotografii zcela vpravo), mohl být Howard Hunt, který byl během aféry Watergate vyšetřován kvůli zcizení důležitých dokumentů ze sídla Demokratické strany USA. Muž robustní postavy (první napravo od policisty) se navíc, dle pozdějšího tvrzení deníku Dallas Times Herald, výrazně podobá popisu muže, který v roce 1968 spáchal atentát na Martina Luthera Kinga.

 

Postava v budově Dal-Tex

Na vnějším požárním schodišti budovy Dal-Tex, která se nachází hned naproti Texaskému knižnímu velkoskladu, seděl v době atentátu neznámý muž, který je zřetelně vidět na snímku fotografa Ika Altgense. Několik sekund poté, co byl Kennedy zasažen do zad a do krku, ztratil tento muž, evidentně úlekem, rovnováhu a spadl o několik schodů níže, načež se snažil znovu vstát. Bližší průzkum Altgensovy fotografie posléze odhalil postavu dalšího muže, který se v době střelby vykláněl z okna ve druhém patře budovy Dal-Tex, nacházejícího se přímo pod zmíněným schodištěm. Muž měl levou ruku položenou na okenním parapetu, pravá ruka byla schována v šeru za oknem. Výzkumník Groden vyjadřuje přesvědčení, že toto okno skýtalo perfektní palebnou pozici pro minimálně dva výstřely a dle Garrisonova schématu střelby měla být odsud vypálena druhá kulka v celkovém pořadí, která Kennedyho minula a zasáhla chodník a poté čtvrtá, která Kennedyho zasáhla do zad.