Astronomie a data biblických událostí

Gregoriánský kalendář

ASTRONOMICKÉ PODKLADY PRO GREGORIÁNSKÝ KALENDÁŘ A DATOVÁNÍ NĚKTERÝCH BIBLICKÝCH UDÁLOSTÍ

V současné době ožívají fundamentalistické pokusy o doslovný výklad Bible, zejména pokud jde o trvání existence lidstva na Zemi a o zpochybnění časové stupnice biologické evoluce. Tento problém se zčásti týká astronomie, a proto bych rád připomenul, jak se dnešní astronomie dívá na celou tuto záležitost.



Lahůdka pro ty, kdo rádi počítají

Náš (gregoriánský) kalendář je používán prakticky po celém světě. Počítá letopočet od údajného roku Kristova narození, ale v porovnání s dříve užívaným kalendářem juliánským zavádí složitější pravidlo o přestupných rocích. Juliánský kalendář je založen na reformě vyhlášené Juliem Caesarem. Jelikož doba oběhu Země kolem Slunce není celistvým násobkem délky otočky Země kolem osy (vztažené ke Slunci), rozešel by se kalendář s délkou roku 365 dní poměrně rychle s nástupy ročních dob, což je velmi nepraktické. Juliánská reforma proto zavedla vložený (přestupný) den každý čtvrtý rok. Tím se docílilo "průměrné délky roku" 365,25 dne, což je jen o něco málo více než "přesná" délka roku 365,24220 dne. Rozdíl mezi průměrnou délkou juliánského roku a skutečnou dobou oběhu Země kolem Slunce tak činí jen 11 min 12 s, ale i tato zdánlivě drobná diference naroste na plný den již za 129 let.

Za 13 století od koncilu nicejského (AD 325; AD = Anno Domini, léta Páně) tato diference narostla již na 10 dnů, což už bylo zcela zjevné při nástupu ročních dob, a proto papež Řehoř XIII. požádal astronoma Clavia, aby připravil návrh dokonalejšího kalendáře. Claviův návrh pak papež uzákonil bulou Inter gravissimas z 24. února 1582. V souladu s bulou bylo nejprve vynecháno 10 dnů juliánského kalendáře tak, že po čtvrtku 4. října 1582 následoval pak ihned pátek 15. října 1582. Tím se datum jarní rovnodennosti vrátilo na den 21. března, jak stanovil koncil nicejský.

Aby však v budoucnosti nedocházelo opět k sezónním posuvům, bylo pravidlo juliánského kalendáře o přestupných rocích upraveno tak, že sekulární roky (jejichž letopočet končí dvojčíslím 00) nebudou přestupné (ač je letopočet dělitelný čtyřmi), pokud číslo letopočtu není dělitelné 400. Tím se průměrná délka gregoriánského roku upravila na hodnotu 365,2425 dnů, což je jen o 25 sekund více, než doba oběhu Země kolem Slunce. Nicméně i potom by za 3600 let narostl rozdíl o celý den, čemuž se zabránilo ustanovením, že rok 4840 AD nebude přestupným.



Z dějin evropských i jiných států

Tato gregoriánská reforma byla přijata ihned v katolické části Evropy. V Čechách a na Moravě byla zavedena r. 1584 dekretem císaře Rudolfa II. tak, že místo 7. ledna se psalo 17. ledna 1584. Protestantské země (včetně Německa) přijaly reformu až začátkem 18. stol., Anglie až r. 1752. Některé státy vzdorovaly mnohem déle: Bulharsko (1916), SSSR (1918), Řecko (1924), Turecko (1927) a Čína (1949). V řeckokatolické církvi po 1. říjnu 1923 následoval 14. říjen. Pravoslavná církev přijala jiné pravidlo o přestupnosti sekulárních let, takže místo 400-letého cyklu gregoriánského zavedla cyklus 900-letý. Užívá i jiného postupu pro určení data velikonoční neděle než církev římskokatolická. Toto pravidlo je složitější, avšak předností je pak nepatrný rozdíl průměrné délky "pravoslavného" roku od roku slunečního (pouhé 2 sekundy).



Počátek našeho letopočtu a datum narození Krista

Původní juliánský kalendář počítal letopočet od počátku vlády význačných panovníků římské říše. Teprve v 6. století našeho letopočtu (AD 532) navrhl opat římského kláštera Dionysius Exiguus, aby za základ letopočtu přijali křesťané rok Kristova narození. Návrh se ujal a tak vznikl křesťanský letopočet AD (Anno Domini); pro numerickou chybu se však jeho počátek zcela určitě nekryje se skutečným rokem Kristova narození - poněkud paradoxně se Kristus narodil nejspíš v r. 7 př.n.l. (BC = Before Christ, před Kristem).

Zde je na místě připomenout, že zatímco astronomové uznávají na rozhraní BC/AD rok 0 jako "celý rok", v občanském počítání je číslo 0 pouhý okamžik, oddělující roky BC a AD. Aby vše bylo ještě zašmodrchanější, připadá toto občanské rozhraní na rok + 1,0 astronomického počítání. Následkem toho jsou občanské letopočty BC o jednotku menší (v absolutní hodnotě o jednotku větší) než interval astronomických letopočtů. Tak například rok 7 BC (kdy se asi narodil Kristus) se astronomicky označuje jako interval od - 6,0 do - 5,0 astronomického letopočtu. Ze stejného důvodu končí astronomům 2. tisíciletí již 31. prosince 1999, kdežto občansky tisíciletí skončí teprve 31. prosince 2000.



Z Bible stáří světa vypočítat nelze

Zajisté nejstarší událostí, kterou bychom případně mohli kalendářně popsat, je okamžik stvoření světa. Jelikož v současné době se v astronomii všeobecně uznává teorie velkého třesku vesmíru (tzv. standardní kosmologický model), mohli bychom případně uvažovat o tom, že tento okamžik je totožný se stvořením světa. Vysvětlovali jsme už mnohokrát (viz např. série statí v Universu č. 2, 1990), že takové ztotožnění je zavádějící, ale bez ohledu na filozofické jemnosti lze říci, že svět existuje přibližně 15 miliard let. Jelikož sluneční soustava je podstatně mladší (vznikla před 4,5 miliardami let), užíváme tak vlastně časového intervalu (roku) pro údobí, kdy tento interval není definován. To je ovšem jen technická nesnáz, snadno překlenutelná definováním délky roku jiným vhodným periodickým fyzikálním dějem (kmity molekul či atomů). Vážné obtíže nastávají až v těsné blízkosti singularity velkého třesku, kdy přestávají platit nám známé fyzikální zákony a i samotný pojem orientace časové šipky (smyslu plynutí času) ztrácí platnost.

Pro fundamentalisty jsou zmíněná dlouhá časová údobí, odvozovaná rozličnými metodami soudobé přírodovědy, nepřijatelná, neboť údajně neodpovídají biblické chronologii ze Starého zákona. Tam se prostě vypočítávají generace patriarchů a odtud se fundamentalisté snaží odvodit stáří světa. Tato snaha je odsouzena k nezdaru, i když historicky takto postupovali i velmi významní badatelé - přírodovědci. Astronom Johannes Kepler tak v r. 1598 vypočetl z biblických údajů, že svět byl stvořen v neděli 27. dubna 3877 BC. Anglikánský biskup Ussher v r. 1658 "zlepšil" tento údaj na neděli 23. října 4004 BC v 6 h ráno. Konečně Issac Newton v r. 1700 stanovil letopočet stvoření světa i s přiměřenou fyzikální nejistotou na rok 4000 BC (± 20 let).

Teprve v 19. století se od této metody určení stáří světa upustilo, neboť přírodovědecké poznatky ukázaly, že trvání minulosti lze určovat prostředky přírodních věd. Lidé postupně pochopili, že stáří světa není článkem náboženské víry, nýbrž v podstatě technickou záležitostí, zpřesňovanou vlivem pokroků přírodovědeckého poznání. To samozřejmě nijak neohrožuje legitimní náboženskou víru, opírající se kromě jiného o náboženské pravdy obsažené v Bibli.

Některé významné události vylíčené v Bibli však lze docela dobře konfrontovat s astronomickými výpočty a poznatky. Mám na mysli zejména populární betlémskou hvězdu, popisovanou na počátku 2. kap. Matoušova evangelia. V zásadě by mohlo jít o kometu, novou hvězdu (novu či supernovu), anebo o konjunkci (úhlové přiblížení) planet.

Navzdory zobrazování betlémské hvězdy jako "vlasatice" na našich lidových betlémech téměř určitě nešlo o kometu. Vlasatici nad Betlémem poprvé namaloval italský malíř Giotto di Bondone na základě skvělého zjevu komety, kterou pozoroval r. 1301. Dnes víme, že šlo o velmi realistický portrét periodicky se vracejícího tělesa, které nyní známe jako kometu Halleyovu. V uvažovaném období přelomu letopočtů byla tato kometa v přísluní v r. 12 BC, tedy řadu let před Kristovým narozením. Nicméně nelze zcela vyloučit, že mohlo jít o jinou (neperiodickou ) kometu, jak se domnívá např., A.A. Borett (1983).

Poněkud pravděpodobnější je možnost, že by v té době vzplanula na obloze nová hvězda (v moderní astronomické terminologii buď nova nebo supernova). Tento názor zastává např. A.J. Morehouse (1978), ale i proti této možnosti je více námitek.

Proto se většina astronomů kloní k názoru, jejž poprvé vyslovil Johannes Kepler, že totiž šlo o konjunkci planet. Při astronomické konjunkci je úhlová vzdálenost planet při jejich zdánlivé pouti vůči hvězdnému pozadí nejmenší (skutečná lineární vzdálenost uvažovaných planet v prostoru zůstává ovšem stále velmi veliká, tj. v každém případě větší než stovky milionů km). Tyto konjunkce nejsou vlastně astronomicky nijak zajímavé, ale velkou váhu jim připisuje astrologie, která byla tehdy s astronomií nerozlučně spjata. Mudrci od východu byli tedy nejspíše astrology, kteří tímto způsobem vykládali "znamení na nebi", a konjunkce je přiměla k cestě do Betléma (se zastávkou u Heroda v Jeruzalémě). Kepler vypočítal, že v r. 7 BC došlo dokonce k trojnásobné konjunkci planet Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb. Moderní výpočty Keplerovu studii v plném rozsahu potvrdily. K úhlovému přiblížení Jupiteru a Saturnu došlo 29. května, 30. září a 5. prosince zmíněného roku, přičemž úhlové vzdálenosti obou těles se zmenšily na 1° (dva průměry Měsíce), což byl zajisté neobyčejně nápadný úkaz.

Podle těchto indicií se Kristus narodil koncem léta či na podzim r. 7 BC, ve shodě se zmíněnou "chybou" ve výpočtu opata Dionysia. Pouze R.W. Sinnott nabízí "alternativní betlémskou hvězdu" v podobě velmi těsné konjunkce Jupiteru a Venuše, k níž došlo 17. června r. 2 BC. Při úhlové vzdálenosti obou planet pouze 0,5 obl. minuty (lidské oko rozliší v nejlepším případě dva body vzdálené 1 obl. minutu) tak pro pozemského pozorovatele obrazy obou planet splynuly a jevily se jako jediná velmi jasná "hvězda". Poznamenejme, že v srpnu r. BC se všechny tehdy známé planety s výjimkou Saturnu "sešly" v souhvězdí Lva. Sinnottova alternativa však přináší více nesnází v potřebné synchronizaci ostatních historických reálií, což snižuje její věrohodnost. Keplerova domněnka prostě vypadá i dnes daleko nejpřesvědčivěji.



Datum Kristova ukřižování

Konečně posledním astronomicky zařaditelným biblickým údajem je datum Kristova ukřižování. V té době se Židé řídili lunárním kalendářem a datum velikonoc určovali podle okamžiku prvního jarního úplňku. Začátek lunárních měsíců byl definován prvním zpozorováním Měsíce (po novu) na večerním soumrakovém nebi. Tak lze rekonstruovat data velikonoc v letech panování Pontia Piláta (26 - 36 AD), přičemž nejpravděpodobněji ukřižování spadá do let 29 - 33 AD. Takto uvažoval Isaac Newton, jenž v r. 1733 nabídl následující alternativy pro Velký pátek: 7. dubna 30, 3. dubna 33 a 23. dubna 34, přičemž poslední možnost považoval za vůbec nejpravděpodobnější. Podle C. Humphreyse a W.D. Waddingtona (1990) v den 3. dubna 33 v podvečer vyšel v Jeruzalémě Měsíc v úplňku zčásti zatmělý a zatmění skončilo 51 minut po východu Měsíce. To se zdá být ve shodě s líčením evangelistů (Mat 27,45; Mar 15,33; Luk 22,44), a proto podle shodného mínění historiků astronomie právě toto datum lze považovat za den Kristova ukřižování. To znamená, že Kristus zemřel na kříži ve věku 40 let.

Tak se moderní astronomie postupně propracovává k poměrně souvislému chronologickému obrazu událostí, jež předznamenaly éru křesťanské civilizace. Jak patrno, tato civilizace zpětně ovlivnila i tak prozaickou záležitost, jakou je sám kalendář.

Jiří Grygar